úterý 31. ledna 2017

Jak to vidí Viki

Je na mě toho teď moc, samý problémy pořád, stěžuje si mi večer po pohádce Viki. Nejprve ten problém, jak jsem se dvakrát bouchl to té jedné blbé poličky ve školce a pak ten problém s mikinou...  musel jsem s ní jít až do jídelny a pak zpátky. Tu už si jako nikdy na sebe nevezmu, nenuť mě, prosím.

Poslouchám s co největším zaujetím a snažím se neusmívat. Stěžování šestiletého dítěte na samé problémy, z nichž ten nejhorší představuje rozjetý zip na mikině, mi přijde úsměvné i za normálních okolností. (Ovšem už "zamala", jak mě opravuje Viki, když řeknu zamlada - protože ty jsi jako teď mladá, mami - jsem si slíbila, že nebudu problémy dětí podceňovat, protože i když se to ostatním může zdát nedůležité, problém, který malý člověk právě prožívá je subjektivně stejně hrozný, jako starosti dospěláků s hypotékou). Navíc žeru, jak se vyjadřuje, i když to neumím se stejným nábojem přepsat. A konečně mám radost, že se mi s takovou důvěrou svěřuje.

Všichni mě jen štvou a vy mě taky někdy štvete, když mi nechcete povolit Scoobyho, jenom výjimečně, pokračuje Viki v ráži. A taky mě štve, že neumím udělat kouzlo, aby byla Triša zase živá. To jako umí jenom Pán Bůh.

A ani ten to neudělá, myslím si a už se mi nechce smát.

Viki o Trišce moc nemluví. Proto když nazývám tenhle příspěvek Jak to vidí Viki, musím hned prozradit, že to tak úplně nevím. Myslím, že to prožívá stejně smutně jako my, jen se jinak projevuje.

Ze začátku se pokoušel všemu přijít na kloub. Zjistit co se stalo, a hlavně - co se děje dál. Kde je Triška, když ještě není v hrobečku? A do jakýho hrobečku půjde? To bude jako v rakvičce takhle ležet (předvádí mrtvolku s rukama na prsou)? V odpovědi na otázky si člověk nepomůže žádným opisem, žádným dospělým eufemismem. Když jako spinká, tak proč ji nevzbudíme? Když na nás kouká z nebíčka a vidí, jak jsme smutní, proč se nevrátí? Co když budu zlobit a nedostanu se do nebíčka za ní? A otázka nejtěžší: jaktože jsi taky neumřela, když jsi byla v autě s Triškou?

Výsledkem našeho zcela konkrétního a neopisujícího povídání bylo, že sotva vešel ve školce do dveří, hlásil spolupředškolačce Tamarce (která zrovna stála nejblíž), že mu teda umřela ségra a že teď leží v nemocnici v chladícím zařízení, protože když někdo umře, musí se chladit, než ho dají do rakve. Tamarka trošku koukala, ale hned začala vyprávět o strejdovi, kterej nedávno taky umřel a taky byl v rakvi. O chladícím zařízení nevěděla. Následovala zřejmě celotřídní debata, protože večer doma Viki nejen předvádí Trišku v rakvičce, ale taky vypráví, kdo komu kdy umřel.

Má jít s námi na pohřeb, ptali jsme se psychologa. Nechceme mu způsobit trauma z jedné ani druhé varianty. Tak se ho prostě zeptejte, zní odpověď. Viki chce jít, ale před pohřbem se vzteká, že vlastně neví, jestli opravdu chce nebo nechce. Jde až když mu slibujeme, že může kdykoli odejít. Ale neodejde, protože obřad se mu líbí, jsme hned v první řadě, vidí rakvičku, kolem které měl tolik otazníků. Mává Trišence na každou fotku na obrazovce, zvlášť na tu, kde má na hlavě jeho čepici. A po obřadu hned valí za Kikim a jdou se honit ven před krematorium.

Pak už o Trišce příliš nemluví. Má jiné starosti. Musí oslavit šesté narozeniny a opakovaně nám klade na srdce, že tentokrát chce dort, když jsme loni byli zrovna všichni nemocní a na nějaké oslavy jsme neměli náladu. Letos ji taky nemáme, ale oslava v dětském koutku pod taktovkou zkušených slečen brigádnic proběhne. Na dortu jsou Angry Birds, červený, žlutý i černý, ale příště by měl být i ten oranžový, mami. A hele, co všechno jsem dostal za dárky, to svítící pero si vezmu po prázdninách do školy.

Jé, dneska půjdeme zase za Triškou na hrobeček, dám jí tam vzpomínku. Třeba to kolo, co mi urvala z ovládacího auta, když ještě žila. Ale nebudeš zase tak brečet, jako když jsme tam dávali urnu, že ne mami? A můžu sám zapálit svíčku, že jo tati? 


Ale stejně je škoda, mami, že nejsem vynálezce. Kdybych vynalezl všechny součástky do stroje času, mohl bych vrátit minulost a přivézt Trišku, víš.


5 komentářů:

  1. Děkuju, že s náma sdílíte- Viky je dokonalý, úžasný- a život- tak strašně a krásně jde dál- a Triška jde pořád s Váma! Objímám, Saša

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Sašo, ano je to tak - Viki je dokonalý a úžasný a je důvodem, proč to všechno ustát.

      Vymazat
  2. Nevím kde začít....tak snad tím, že jsem tam s Vámi byla..Byla jsem tam první...je mi to moc líto...Gábina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gábino, děkuju, že píšete - myslíte první u nehody? V tom případě děkuju taky za zavolání pomoci, za svůj život a za snahu o pomoc Trišce, četla jsem, že ji někdo vytáhl z auta ještě před příjezdem lékařů. V policejních záznamech jsem četla jméno jen jednoho svědka, pána, co jel přede mnou, ještě jsem ale neměla sílu ho kontaktovat.

      Vymazat
  3. Nedekujte, opravdu nemate za co... Trisku jsem ven dostali, ale vic jsme udelat nemohli... strasne me to mrzi ... bylo to strasne dlouhych 16 min nez prijela zachranka ....az budete mit odvahu klidne se ozvete.. gabydepraga@seznam.cz

    OdpovědětVymazat