neděle 22. října 2017

Už je to rok

Je neděle, 22. října 2017, a už je to rok, co žijeme bez Trišky.

Kdykoli příště řeknu "to ještě žila Triška", bude to znamenat, že už je to víc než rok, že už to není vloni. Že už je to dávno. Čtrnáct usušených růží z pohřbu se brzy definitivně rozpadne. Před rokem jsme ztratili její život, teď začínáme ztrácet živoucí vzpomínky. Kolik jsem toho už nadobro zapomněla!

V televizi analyzují výsledky přelomových voleb. Já si analyzuju svůj přelomový rok, tak jiný, než všechna moje léta před ním. Pořád mi to přijde neuvěřitelné a neuvěřitelně hrozné. Pořád je to absurdní. Pořád s tím nejde nic udělat. Pořád to musím zvládat. Pořád přežívám.

Pořád vzpomínáme.           
                                        

Děkujeme všem, kdo vzpomíná s námi.

pondělí 9. října 2017

Výročí narození



V srpnu to bylo sedm set třicet a jeden den, co se Triška narodila. Bývaly by to její druhé narozeniny, kdyby to zároveň nebylo dvě stě devadesát pět dnů, co umřela - takhle je to jen druhé výročí narození.

Muž je ten den v práci. Hned ráno mi píše, že dnešek bude hrozně dlouhý a těžký a že mám nechat celý den hořet svíčku - ostatně jako každý jiný z těch dvě stě devadesáti pěti dnů. Viki dlouho spí, je vyřízený z minulé noci, přespával v herně po příměstském táboře. Měli diskotéku a noční hry, spal i na trampolíně a konečně vylezl až na vrchol horolezecké stěny… Spousta zážitků a ráno si hraje jako kdykoli jindy.

Já vstávám před osmou, i když dobrovolně nikdy brzo nevstávám.  

Vzpomínám.

Před dvěma lety jsem vstávala ještě dřív, v nemocnici. Byla jsem první v řadě plánovaných císařských řezů. Předoperační přípravy trvaly dlouho, a i když jsem už po Vikim věděla, co všechno přijde, nebyla jsem v pohodě. Muž přijel před osmou a byl se mnou v porodnickém boxu, kde běžně rodí maminky přirozeně. Moc jsem si přála porodit podruhé bez operace, ale ani tentokrát to nevyšlo. Chtěla jsem mít už všechno za sebou. Tak ještě pusu pro štěstí a můžeme na sál, maminko, řekla sestřička a odvezla mě od muže pryč, do místnosti, kde bylo tolik lidí a světel a po čtyřech letech ten stejný nemocniční zřízenec (bratr?) Karel, který mě posadil na operační lehátko, usmál se a řekl, ať se o něj pořádně opřu.

A tak jsem úplně nahá objímala cizího Karla a málem jsem mu v náručí omdlela, jak mi bylo slabo. Anestezioložce se povedlo mě napíchnout až napodesáté. Nerozlilo se to teplo, které jsem si pamatovala od minule, tentokrát to dost bolelo. Doktoři se hned jali mi kreslit čáry na břicho a jen se smáli, když jsem jim říkala, že ještě umrtvení nezabralo, ať počkají. Pak je schovali za plentu a já jsem už necítila, ale vnímala, jak mé tělo opouští jiné tělo, teď už nový človíček, který hned začal vrnět, a já ho mohla políbit, jak mi ho přiložili k ruce přikurtované k lehátku. Byla tak podobná Vikimu! Hned jak ji odvezli, poprosila jsem o uspávací lék do kapačky.

Probudila jsem se až na pokoji, kde seděl muž a intenzivně odepisoval všem gratulantům. Je nádherná, šeptal.

Doktor mi sdělil, že kromě dítěte mi vyndali i slepé střevo a nemůžu tři dny jíst. Jíst jsem nechtěla, ale chtěla jsem hned lék na bolest, protože když jsem ho po porodu Viktorka nejdřív odmítla, nemohla jsem se pak dovolat sestřičce a prožila si psycho, když nohy přicházely k sobě, ale nemohly se hýbat. Tak mi něco dali a ještě jsem trochu pospávala, než mi ji přivezli na první kojení. Plakala, ale jak ji na mě položili, uklidnila se ona i já.

A přišel pocit absolutního štěstí. Ten, který přijde, když přivedete na svět zdravé dítě, ten, kterému se nikdy nic nevyrovná, ten, kdy na ničem jiném už nezáleží, celý svět se přestane točit a jsem jen já a moje dcera na mě.

Ten přesně opačný pocit, než jak se cítím posledních deset měsíců (teď už skoro dvanáct).

Vzpomínám.

Před rokem jsem byla ve velkém shonu před oslavou. Pozvali jsme celou rodinu a bylo potřeba všechno přichystat, dodělat dort, upravit byt, sebe i oslavenkyni. Všichni se sjeli a malá se radovala z nové skládačky, já z jejích nových šateček. Triška ukazovala, jak umí chodit kolem nábytku. Ségra všechno fotila. Otevřeli jsme Cinzano, které jsem naposledy pila už jako těhotná, ačkoli jsem o tom ještě nevěděla. Moc jsem si to pak vyčítala. Teď už jsem ale nekojila a mohla jsem si dát skleničku bez obav. Večer šla Triška spát před osmou, Vikimu jsem přečetla pohádku a pak už jsme s mužem seděli v obýváku sami. Byla jsem strašně unavená, ale šťastná, naší holčičce už je rok, to už je dobrý, tu nejtěžší mravenčí péči máme za sebou. 

Dvě školy, dvě děti, ještě ti ani třicet není, dobře to vedeš, smál se muž. Taky se usmívám, jojo, vede se nám skvěle, jen kdybych ještě mohla víc spát.

Ty sis vzpomněla na Trišku, žejo, ptá se Viki, když vidí moje slzy. Přikývnu a mé živé dítě to uklidní, protože tohle zná, to je v pohodě, to jen máma brečí kvůli Trišce. K obědu mu objednám pizzu, víc nezvládám.

Občas pípne telefon. Nejbližší píšou, že jsou s námi, že taky vzpomínají. Jsem jim tak vděčná, že ještě nezapomněli. Nechce se mi ale s nikým mluvit. Nechce se mi ani psát. Nechce se mi jíst. Víno otvírám už ve dvě odpoledne.

Viki jde brzy spát. Čteme si Vynálezce Alvu a Viki zpívá tu jeho znělku, na kterou nám Triška tančila a která nešla pustit na pohřbu. Pořád vzpomínám.

A pak už se musím probrat ze vzpomínání a vínového opojení, musím sbalit kufr, protože ráno odjíždíme na první dovolenou po nehodě, jen my tři, pryč ze země. Potkáme se kamarády se dvěma krásnými dětmi, kdoví jak to zvládnu. Naposledy jsme u nich byli s Triškou ještě v břichu. On bývalý voják, ona vyhlášená německá psycholožka. Musím se jí zeptat, kdy už to přestane bolet.


P.S.: Říká, že nikdy. Svým způsobem mě uklidilo, že už nemusím vyhlížet něco, co nepřichází. Místo čekání na smíření se s Triščinou smrtí teď čekám na smíření se s tím, že "jako dřív" už nepřijde.

Taky říká, že na klinice léčí hodně lidí, co něčí smrt zavinili. Opět zvažuju, jestli se na paní, co nám zabila dceru, půjdu podívat. Opět to zavrhuju. Odvolací soud má proběhnout za týden.