pátek 10. srpna 2018

Budete jim chybět


Na českých silnicích zemře za rok přes 500 lidí. Myslete na to, kdykoli vezmete za volantem telefon do ruky.

Nepozornost zabíjí. Kampaň BESIP mířící na ty, co snad ještě za volantem manipulují s telefonem. 

Pokaždé mě bodně u srdce. Pokaždé myslím na Trišku, ještě intenzivněji. Pokaždé myslím i na paní, co nám ji zabila, i když na ni ani trošku myslet nechci.

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně. Už jsem kvůli dopravním nehodám téměř přestala sledovat večerní zrávy, teď televizi začínám eliminovat úplně. Přesto kdykoli se ocitnu kdekoli běží, je tam. Přesto vím o každé medializované nehodě, při které umře dítě, protože mi o ní vždycky někdo řekne.  

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně, i když za to někdo musí platit a dopad kampaně je nejasný. Ne, že bych o nějakém vlivu na nějaké lidi pochybovala, jen se podle dostupných informací v českých poměrech moc nesleduje. Mediální kampaně za vyšší bezpečnost patří mezi doporučovaná opatření Evropské unie na národní úrovni, ovšem jen jako doprovodný program legislativních změn, technických inovací a dalších zlepšení. 

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně a chce změnit chování řidičů tím, že jim ukáže, jak budou trpět jejich děti, až se při nehodě sami zabijí. Je to chytré a silné, nevím ale, jestli to úplně statisticky odpovídá. Tipla bych si, že víc lidé zemře následkem chyby někoho jiného – údaje se mi ale nepodařilo dohledat, asi proto, že policejní statistiky vznikají ve chvíli, kdy o vině pachatele ještě není rozhodnuto (a trestní řízení se i u cizího zavinění může vyvinout různě). Takže statisticky a cynicky řečeno, je šance, že i když se budete dál chovat za volantem nezodpovědně, budou vaše děti v pohodě – zabijete někoho jiného a ten bude chybět zase úplně někomu jinému.  

V roce 2016, kdy nám umřela Triška, zemřelo podle policejních statistik na silnici 545 osob.  

To číslo 545 na mě zářilo z obrovského plakátu na akci BESIP cestou domů z práce za jednoho slunečného odpoledne v létě 2017. Šla jsem zamyšlená, vnímala, že je najednou kolem víc veselých lidí, nosili si pivo a zmrzlinu, hrála hudba, festivalová nálada. A pak najednou to číslo přímo přede mnou, protože ti veselí lidé se vlastně edukovali o bezpečnosti na silnicích, a já zírala na pětku na konci a tolik bych si přála, aby tam nebyla, aby to bylo míň. Úplně pokrytecky by mi stačilo o jedno míň, protože když už nemůžu zabránit všem nehodám, chtěla bych vymazat aspoň tu naši. Nebo bych chtěla, aby se mě tohle číslo vůbec netýkalo. Tak jsem se naštvala na všechny bezohledné řidiče, a na sebe taky dost, a šla rychle dál domů.

To číslo 545 je ale v odborných kruzích vnímáno pozitivně. Bylo to sice víc, než na tento rok předpokládala Národní strategie bezpečnosti silničního provozu, ale zase to bylo o 115 lidí míň než v předešlém roce, a vůbec nejmíň v historii České republiky. Takže vlastně úspěšný rok.

Už ve chvíli, kdy Triška umírala, byl ovšem překročen roční dílčí cíl v počtu mrtvých dětí. Všechna listopadová a prosincová dětská úmrtí byla navíc. Mimochodem, letos počítá strategie s osmi mrtvými dětmi a s něco pod 130 těžce zraněnými, čímž bychom se v těhle ukazatelích dostali na desetiletý průměr Evropské unie.

A víte co? Naše Triška v tom hrozném čísle 545 skutečně není. Ono totiž těch mrtvých z dopravních nehod bude nakonec o něco víc. Statistika pokrývá jen ty, kteří stihli zemřít do 24 hodin po nehodě. Triška byla oficiálně živá ještě 50 hodin po nárazu. Je tedy vedená jen mezi 2 508 těžce zraněnými (126 dětmi) – a v téhle kategorii byl plán na rok 2016 dodržen. Snad jsme tam spolu.   

Takže... 

Popsala bych stránky o tom, jak by se mělo jezdit bezpečně. Jak byste se měli vážně vykašlat na všechno, co při jízdě rozptyluje. Jak byste neměli jezdit, když je vám zrovna dost špatně, nebo když si strašně potřebujete zavolat. 

Ale odpustím si to, protože kampaň běží, všichni ji vidí a já nemůžu dělat víc, než být a tím svým bytím připomínat, jak moc to bolí a jak to za tu chvilku nepozornosti fakt nestojí. Jen mám takový špatný pocit, že to taky nemá žádný dopad na nikoho, ani v mé malé sociální bublince, soudě podle bezstarostných rádoby zábavných videí na sociálních sítích, máváním rukou nad nějakým tím zbytkáčkem, když se paří dlouho do noci, bodrých historek o tom, jak to kdo skoulel s dopravní hlídkou, když ho s telefonem za volantem nebo při překročení rychlosti chytli, nebo dokonce z nepásání dětí na nějaký ten kousek, protože... já vlastně vůbec nevím proč.

pátek 25. května 2018

Druhé dítě


A druhé miminko nebude? 

Otázka, kterou se nikdo na Trišku neptá, přesto ji dostávám relativně často.  

Ptají se tak lidé, které teprve poznávám, nebo které neznám vůbec. Většinou poté, co zjistí, že už mám sedmiletého syna. Já totiž moc jako matka nevypadám. Můj syn měřil celou třetinu mě už když se narodil. Víc než polovinu, když měl jeden rok. A i když pak zvolnil tempo a ještě mě úplně nedorostl, dávám mu tak ze tři roky maximálně. Už si od něj můžu půjčovat trička (kdybych chtěla na prsou nosit Lego postavičky nebo cool nápisy jako Here comes trouble). 

Prostě jsem malá, lidé mi na ulici suvérenně tykají a donedávna mi ještě musel víno objednávat muž, pokud jsem u sebe zrovna neměla občanku. Takže když ze situace vyplyne, že můj syn je můj syn, přijde překvapení, otázka kdy jsem to asi tak stihla (ještě na škole, přiznávám) a pak, když první šok pomine a dojde jim, kolik už můj syn má, je na řadě dotaz po druhém dítěti.

Moje druhé dítě je Triška a tohle čestné místo jí navždy zůstává.

Proto stojím vždy znovu před rozhodnutím, jestli na vstřícnou a upovídanou prodavačku uprostřed slunného odpoledne vybalím, že moje druhé dítě umřelo, nebo Trišku protentokrát zapřu. První varianta přináší velký šok a velké rozpaky (a vždy konec milé small talk, protože tohle téma je poněkud big), druhá varianta mě vždy na dlouho rozhodí. Navíc nejde praktikovat před Vikim, ten se k Trišce pokaždé hrdě hlásí. A když už u toho je, přidá detaily, jak umřela po autonehodě a jaký má hrobeček... A já jsem najednou před cizím člověkem odhalená a zranitelná a ani na druhé straně z toho není žádná radost, protože tohle přece netoužíte vědět, když s někým jen tak nezávazně tlacháte. Živé děti jsou přípustné téma kdekoli a s kýmkoli. O mrtvých nikdo jen tak bez přípravy slyšet nechce.

Takže když byl Viki zrovna z doslechu, jen jsem se neurčitě usmála (a v duchu se Trišce omlouvala, že o ní zrovna nedokážu mluvit, že volím tu pro mě snadnější variantu). Jste ještě mladá, tak máte spoustu času, na to prodavačka.

A kdy už bude druhý dítě? ptají se i někteří přátelé a známí. A já jsem vždy znovu strašně překvapená a nechápu. Moje druhé dítě je Triška a oni ji přece znali. Slavili její narození, chovali si ji... jak by mohli zapomenout? A pak mi to dojde. Myslí třetí dítě. A to mě taky na dlouho rozhodí. Že v té číselné řadě Trišku vynechali.

Správně je třetí dítě. Nebo další dítě. Anebo jenom dítě. Jiné, Trišku nepopírající, nenahrazující, své a jedinečné.

Na začátku jsem byla přesvědčená, že už žádné další dítě nebude. Že to už nezvládnu. Že už nechci násobit šanci, že by se ještě něco někdy stalo. Byla to taková zvláštní a hrozná jistota uvnitř, že je počet mých dětí definitivně uzavřen. Později jsem slyšela příběh matky, které ráno oznámili smrt její desetileté dcery, plakala a rozjímala, pak to dlouze rozebírali s manželem a ještě ten den se jim podařilo otěhotnět, takže přivedla na svět další holčičku a věřila, že je to stále stejná duše, kterou si prostě přivolala zpátky. Dodnes mu nedokážu uvěřit.

Druhá fáze přišla asi po třech měsících. Chtěla jsem dítě okamžitě. Chtěla jsem zase řešit všechny ty mateřské věci, vybírat pidioblečky, prát plíny, vařit příkrmy, pochodovat půl noci s dítětem v náručí po zhasnutém bytě a ráno si na to s kruhy pod očima stěžovat, protože nikdo neměl právo mi tohle vzít. Chtěla jsem přebít tu bolest, protože s miminkem před sebou bych tolik truchlit nemohla. Chtěla jsem zvrátit tu absurditu, chtěla jsem zase zpátky o svém životě rozhodovat, mít ho takový, jaký jsem si ho naplánovala. Chtěla jsem, ale nemohla, teprve jsem se učila znovu chodit a moje racionální já protestovalo, že mít dítě z těchto důvodů asi není v nejlepším zájmu dítěte a kdo ví, jestli by to matce pomohlo.

A když se mé srdce takhle prošlo ode zdi ke zdi, vrátilo se zase někam doprostřed. Do místa, kde se s třetím dítětem počítá. Někdy v budoucnu. 

V budoucnu, které je zatím s každým dalším dnem pořád stejně daleko.



(Úplně nejčastěji se na další miminko ptá Viki. Chce živého sourozence co nejdřív. Trišku miluje, ale v nebíčku je mu daleko. Prosí tátu, aby mi rychle dal buněčku. Prosí mě, abych víc jedla, aby mi pořádně vyrostlo břicho. Těší se, až miminko vyroste a bude s ním moct lumpačit. Protože pak na tebe budeme dva, mami, a to je víc než jeden.)

neděle 25. února 2018

Pitevní zpráva

Co bylo nejhorší? ptá se mě empatická známá na můj poslední rok a čtvrt.
 

Ta otázka mě potěšila. Ne každý má chuť a/nebo odvahu se na cokoli kolem Trišky zeptat.
 

Zároveň mě zaskočila. Minulý čas a superlativ. Tak se ptáme na věci, které skončily a které jde srovnat na stupnici od do. Jenže pro mě to pořád je a vybrat nejhorší ze všech hrozných chvil dost dobře nejde. Nejde poměřit, jestli je horší poprvé slyšet "mrtvá" v jedné větě s "Vaše dcera" nebo stát nad jejím tělíčkem v krematoriu, jestli je horší popisovat soudu, co cítíte, nebo popisovat krabice s jejími věcmi k uložení do komory, jestli je horší poprvé pochovat v prázdné náruči jiné dítě nebo vyspávat v sobotu až do jedenácti, když vstávat už nemusím... Hrozné je to všechno a probouzet se do padesátého druhého dne bez ní mi přijde stejně hrozné, jako probouzet se do toho tři sta sedmdesátého.

Nejhorší na tom, že Triška umřela, je, že umřela, to ale tuší každý, ať už se ptá, nebo ne.
 

Přesto je jeden ze všech nejhorších okamžiků, který by asi smyslu otázky odpovídal. Chvíle, kdy jsem se cítila nejhůř fyzicky, protože bolest už se dovnitř nevešla a musela se projevit navenek. Moment, kdy jsem se nedokázala nadechnout a doslova se mi zastavilo srdce. Možná proto, že jsem na něco takového nebyla připravená. Nedošlo mi, že ještě i tohle může přijít. Myslím ale, že by o tom bez předchozího varování moje známá na rychlo u kafe slyšet nechtěla... 

Byla jsem znovu v nemocnici. Stav mé nohy se nevyvíjel tak, jak si lékaři představovali, a musela jsem na intenzivní rehabilitace. Muž mě tam přivezl s kufrem, já se převlékla do sportovního, zabydlela se na nemocničním lůžku a zapla počítač. Že jen zkontroluju mail a pustím si seriál, než si pro mě přijde fyzioterapeut. 

Bylo to tam. Asistentka naší advokátky mi na vědomí přeposílala aktuální dokumenty z trestního řízení.


Hned se mi trochu zatočila hlava, jako pokaždé, když jsem s advokátkou mluvila nebo něco od ní četla. Proces mi vůbec nedělal dobře. Ale musela jsem to všechno přečíst. Nemůžu v tom přece nechat Trišku samotnou. Je (pořád je) to moje dcera a já nemůžu nečíst, co a jak o ní cizí lidé sepisují. Koneckonců, jsem právník. Pár paragrafů a poučení přece zvládnu. Odbornou hantýrku, která mé neštěstí shrnuje do obratu a dále při střetu vozidel došlo k těžkému zranění nezletilé sedící v dětské autosedačce umístěné na zadní sedačce vpravo, kterým následně v příčinné souvislosti v nemocnici podlehla, důvěrně znám.


A tak čtu sdělení obvinění paní, co nám Trišku zabila, a její výpověď. Čtu usnesení o přibrání znalce na můj zdravotní stav, protože musí být postaveno najisto, jestli mi vznikla újma těžká, nikoli jen lehká. Čtu seznam poškozených, které naše advokátka poslala policii a poučení pro nás všechny, o právech, které jako oběti trestného činu máme. Čtu výpovědi svědků z auta před i za námi, jak viděli, jak jsme vylětěli do vzduchu a přistáli na druhé straně a otočili jsme se přes střechu na bok, a jak nám běželi na pomoc. 


A otvírám i poslední dokument pitevní zpráva.pdf. Nemůžu jinak, když to tam prostě je. Musím, i když už téměř nedýchám.


Pitevní zpráva je obsáhlý dokument, ve kerém znalec z oboru soudního lékařství zodpovídá dotazy vyšetřovatele, zda všechna zranění na těle nezletilé poškozené vznikla v průběhu nehody a zda byla nezletilá připoutána v dětském zádržném zařízení. Konstatuje, že mu k prozkoumání přivezli ženské tělo stáří asi jednoho roku. A pak to tělo popisuje od hlavy k patě zvenčí i zevnitř, každý jeden orgán s udáním centimetrů a barvy a poškození. Na začátku píše, že na hlavě je vlasový porost asi dva cm dlouhý, na konci uvádí, že chybějící orgány v tělní dutině odpovídají posmrtnému odběru orgánů na základě souhlasu zákonných zástupců. Několik stran hustého textu. Každému druhému slovu nerozumím. Každé první pro slzy téměř nevidím. Je mi zle a třesu se. Nejhorší následovalo.
 

Název Fotografická příloha mě měl varovat. Mělo mi dojít, že v pitevní zprávě si o pitvě jen nepřečtu, že ji uvidím. Jenže měla jsem všechno rozmazané a byla jsem v takovém transu, že jsem jen rolovala dál. Kdybych se bývala stihla zamyslet nad tím, co přijde, možná bych si dokázala říct, že tohle už neunesu, ale přemýšlet jsem nestihla a stejně bych nejspíš nakonec musela vidět i tohle, být s Triškou i tady. 

A tak jsem viděla svou holčičku zevnitř.


Byly to černobílé, nepříliš kvalitní fotky. A byla to moje Triška, otevřená a nafocená ze všech stran. Znalec, kterého já vůbec neznám, jí přesně podle předpisů přidělil číslo – moje holčička byla ČÍSLO – které figurovalo na všech záběrech, aby bylo zřejmé, ke kterému mrtvému tělu patří. Byla tam Triščina otevřená hlava se všemi deformacemi, které nejen že neumím pojmenovat, ale ani je nepoznám, když jsem reálný obrázek mozku viděla naposledy někdy před deseti lety. Profesorka biologie nám tenkrát přinesla výpravnou učebnici anatomie pro spolužáky, kteří se chtěli stát lékaři, s nafocenými a detailně popsanými částmi dospělého mrtvého těla. Bylo to velmi reálné a velmi morbidní. Myslela jsem, že je to naposledy, co něco takového vidím, já doktorkou být nechtěla. A pak tady sedím a dívám se na podobné fotky vlastní dcery. Byla to pořád moje holčička, se svými dlouhými řasami, se svým malým nosíkem a plnými rty. A byla to moje Triška i na samém konci, zalátána hrubým stehem, kterým se sešívají mrtvá těla nebo taky štupují podélné díry na ponožkách. Byla to moje holčička při a po pitvě. Zastavilo se mi srdce a přestala jsem dýchat.
 

Nechcete vodu? ptá se mě návštěva mé nemocniční spolubydlící. Jsem pořád v nemocnici, na lůžku vedle leží holka mladší než já, které dnes lékař řekl, že tu nohu, co jí už tři čtvrtě roku po její autonehodě spravují, bude nakonec přece jen lepší amputovat. A ona to říká své patrně mamince a kamarádce, které si přes ten šok všímají i toho, jak vytřeštěně zírám na obrazovku a ztrácím barvu. 

Ne, děkuji, říkám, nebo aspoň myslím, že jsem to řekla, a pak se nějak odbelhám do koupelny, aby na mě neviděli, a ležím na studených kachlích s nemocnou nohou nahoře, nemůžu dýchat, nemůžu křičet, nemůžu už ani plakat, můžu jen cítit, jak hrozně se cítím, jak absurdní to celé je, jak se mi už nechce vstát. Pamatuju si každý detail stropu. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, a nevím, jak jsem se odtamtud dostala. Nevím, co jsem dělala po zbytek dne.
 

Mít z Trišky číslo a tyhle vzpomínky je nejhorší hned po tom, že umřela, protože to je pořád úplně nejhorší. Zpětně mě mrzí, že jsem do spisu nenechala založit i fotku živé Trišky, aby všichni ti lidé, kterým spis až do konečné skartace projde rukama, viděli i to, čím bývala, než umřela. Aby jako já neviděli jen číslo vedle zaštupovaného tělíčka.

Muži jsem o tom řekla až po několika dnech. Nechtěla jsem, aby se podíval. Nechtěl se podívat.