neděle 22. října 2017

Už je to rok

Je neděle, 22. října 2017, a už je to rok, co žijeme bez Trišky.

Kdykoli příště řeknu "to ještě žila Triška", bude to znamenat, že už je to víc než rok, že už to není vloni. Že už je to dávno. Čtrnáct usušených růží z pohřbu se brzy definitivně rozpadne. Před rokem jsme ztratili její život, teď začínáme ztrácet živoucí vzpomínky. Kolik jsem toho už nadobro zapomněla!

V televizi analyzují výsledky přelomových voleb. Já si analyzuju svůj přelomový rok, tak jiný, než všechna moje léta před ním. Pořád mi to přijde neuvěřitelné a neuvěřitelně hrozné. Pořád je to absurdní. Pořád s tím nejde nic udělat. Pořád to musím zvládat. Pořád přežívám.

Pořád vzpomínáme.           
                                        

Děkujeme všem, kdo vzpomíná s námi.

pondělí 9. října 2017

Výročí narození



V srpnu to bylo sedm set třicet a jeden den, co se Triška narodila. Bývaly by to její druhé narozeniny, kdyby to zároveň nebylo dvě stě devadesát pět dnů, co umřela - takhle je to jen druhé výročí narození.

Muž je ten den v práci. Hned ráno mi píše, že dnešek bude hrozně dlouhý a těžký a že mám nechat celý den hořet svíčku - ostatně jako každý jiný z těch dvě stě devadesáti pěti dnů. Viki dlouho spí, je vyřízený z minulé noci, přespával v herně po příměstském táboře. Měli diskotéku a noční hry, spal i na trampolíně a konečně vylezl až na vrchol horolezecké stěny… Spousta zážitků a ráno si hraje jako kdykoli jindy.

Já vstávám před osmou, i když dobrovolně nikdy brzo nevstávám.  

Vzpomínám.

Před dvěma lety jsem vstávala ještě dřív, v nemocnici. Byla jsem první v řadě plánovaných císařských řezů. Předoperační přípravy trvaly dlouho, a i když jsem už po Vikim věděla, co všechno přijde, nebyla jsem v pohodě. Muž přijel před osmou a byl se mnou v porodnickém boxu, kde běžně rodí maminky přirozeně. Moc jsem si přála porodit podruhé bez operace, ale ani tentokrát to nevyšlo. Chtěla jsem mít už všechno za sebou. Tak ještě pusu pro štěstí a můžeme na sál, maminko, řekla sestřička a odvezla mě od muže pryč, do místnosti, kde bylo tolik lidí a světel a po čtyřech letech ten stejný nemocniční zřízenec (bratr?) Karel, který mě posadil na operační lehátko, usmál se a řekl, ať se o něj pořádně opřu.

A tak jsem úplně nahá objímala cizího Karla a málem jsem mu v náručí omdlela, jak mi bylo slabo. Anestezioložce se povedlo mě napíchnout až napodesáté. Nerozlilo se to teplo, které jsem si pamatovala od minule, tentokrát to dost bolelo. Doktoři se hned jali mi kreslit čáry na břicho a jen se smáli, když jsem jim říkala, že ještě umrtvení nezabralo, ať počkají. Pak je schovali za plentu a já jsem už necítila, ale vnímala, jak mé tělo opouští jiné tělo, teď už nový človíček, který hned začal vrnět, a já ho mohla políbit, jak mi ho přiložili k ruce přikurtované k lehátku. Byla tak podobná Vikimu! Hned jak ji odvezli, poprosila jsem o uspávací lék do kapačky.

Probudila jsem se až na pokoji, kde seděl muž a intenzivně odepisoval všem gratulantům. Je nádherná, šeptal.

Doktor mi sdělil, že kromě dítěte mi vyndali i slepé střevo a nemůžu tři dny jíst. Jíst jsem nechtěla, ale chtěla jsem hned lék na bolest, protože když jsem ho po porodu Viktorka nejdřív odmítla, nemohla jsem se pak dovolat sestřičce a prožila si psycho, když nohy přicházely k sobě, ale nemohly se hýbat. Tak mi něco dali a ještě jsem trochu pospávala, než mi ji přivezli na první kojení. Plakala, ale jak ji na mě položili, uklidnila se ona i já.

A přišel pocit absolutního štěstí. Ten, který přijde, když přivedete na svět zdravé dítě, ten, kterému se nikdy nic nevyrovná, ten, kdy na ničem jiném už nezáleží, celý svět se přestane točit a jsem jen já a moje dcera na mě.

Ten přesně opačný pocit, než jak se cítím posledních deset měsíců (teď už skoro dvanáct).

Vzpomínám.

Před rokem jsem byla ve velkém shonu před oslavou. Pozvali jsme celou rodinu a bylo potřeba všechno přichystat, dodělat dort, upravit byt, sebe i oslavenkyni. Všichni se sjeli a malá se radovala z nové skládačky, já z jejích nových šateček. Triška ukazovala, jak umí chodit kolem nábytku. Ségra všechno fotila. Otevřeli jsme Cinzano, které jsem naposledy pila už jako těhotná, ačkoli jsem o tom ještě nevěděla. Moc jsem si to pak vyčítala. Teď už jsem ale nekojila a mohla jsem si dát skleničku bez obav. Večer šla Triška spát před osmou, Vikimu jsem přečetla pohádku a pak už jsme s mužem seděli v obýváku sami. Byla jsem strašně unavená, ale šťastná, naší holčičce už je rok, to už je dobrý, tu nejtěžší mravenčí péči máme za sebou. 

Dvě školy, dvě děti, ještě ti ani třicet není, dobře to vedeš, smál se muž. Taky se usmívám, jojo, vede se nám skvěle, jen kdybych ještě mohla víc spát.

Ty sis vzpomněla na Trišku, žejo, ptá se Viki, když vidí moje slzy. Přikývnu a mé živé dítě to uklidní, protože tohle zná, to je v pohodě, to jen máma brečí kvůli Trišce. K obědu mu objednám pizzu, víc nezvládám.

Občas pípne telefon. Nejbližší píšou, že jsou s námi, že taky vzpomínají. Jsem jim tak vděčná, že ještě nezapomněli. Nechce se mi ale s nikým mluvit. Nechce se mi ani psát. Nechce se mi jíst. Víno otvírám už ve dvě odpoledne.

Viki jde brzy spát. Čteme si Vynálezce Alvu a Viki zpívá tu jeho znělku, na kterou nám Triška tančila a která nešla pustit na pohřbu. Pořád vzpomínám.

A pak už se musím probrat ze vzpomínání a vínového opojení, musím sbalit kufr, protože ráno odjíždíme na první dovolenou po nehodě, jen my tři, pryč ze země. Potkáme se kamarády se dvěma krásnými dětmi, kdoví jak to zvládnu. Naposledy jsme u nich byli s Triškou ještě v břichu. On bývalý voják, ona vyhlášená německá psycholožka. Musím se jí zeptat, kdy už to přestane bolet.


P.S.: Říká, že nikdy. Svým způsobem mě uklidilo, že už nemusím vyhlížet něco, co nepřichází. Místo čekání na smíření se s Triščinou smrtí teď čekám na smíření se s tím, že "jako dřív" už nepřijde.

Taky říká, že na klinice léčí hodně lidí, co něčí smrt zavinili. Opět zvažuju, jestli se na paní, co nám zabila dceru, půjdu podívat. Opět to zavrhuju. Odvolací soud má proběhnout za týden.   
 

úterý 13. června 2017

Tak už je to dobré, že?


Tuhle větu mi sto sedmdesátý čtvrtý den bez Trišky řekl člověk, který mě má moc rád (a já jeho) a který si ve svém životě prošel mnohým trápením. Mimo jiné sám ztratil už dvě děti (jak se to dá přežít podruhé, nevím).

Hladil mě přitom po ruce a povzbudivě se usmíval. Tak jsem udělala takovou neurčitou grimasu, kterou si může každý vyložit, jak potřebuje.

Že už je to dobré soudila ta dobrá duše z mnoha věcí. Třeba že už zase pracuju a na práci si nestěžuju. Že už sama chodím, teď když nám zrušili tramvaj, dokonce dost daleko pěšky (daleko na to, že jsem nedávno ještě nechodila vůbec). Že už je to (v té době) skoro půl roku, a to už každá bolest přebolí (?). Že už jsme v novém bytě vybalili pár krabic. Že se dokážu při přivítání usmát. Že už nepíšu blog.

Musím uznat, že to všechno zvenčí vypadá jako dobré. Lepší.

Ale… do práce chodím, protože něčím musí být člověk a jeho děti dítě živ. Nějak se musím zaměstnat, když už nemám o koho přes den pečovat. A nepíšu na blog, protože na to nemám čas, když chodím do práce. Když mi všechnu energii vezme ranní přemáhání, abych vstala a šla a pracovala a starala se o syna a celou tu dobu dělala, jakože vlastně nic.

A měla bych o čem psát, třeba ještě budu, o tom, jak se k pozůstalým rodičům staví okolí, o tom, jak se s cejchem předčasně ukončené rodičovské hledá práce, o tom, jak probíhá řízení o trestu za smrt mé dcery a jak s námi jedná pojišťovna, kterou i vy platíte ze svého povinného ručení. O tom, jak vypadá pitevní zpráva a jaké to je ji číst. O tom, jak jsem se rozhodla nikdy se s paní, co mi zabila dceru, nesetkat. O tom, jak mám skvělého muže, který mi dal důkazy místo slibů. O tom, jak se nás lidi ptají, kdy už bude druhé dítě a jak se sami sebe ptáme, kdy budeme mít sílu na to třetí. O tom, jak rehabilituju nohu a sbírám moudrost od nových kámošek po výměně kloubu. O tom, jak mi to všechno přijde nespravedlivé, jak se ptám proč zrovna já. O tom, jak na den přesně půl roku po Trišce odešel děda a zase jsme se všichni sešli v čekárně v krematoriu. O tom, jak se ze mě stala květinářka se zaměřením na bílé květiny, co vydrží na hrobu nejdéle čerstvé. O tom, že může být ještě hůř.

Takže: ne, není to už dobré. Není to ani lepší.

Je nám asi trochu líp než v den, kdy nám Triška umírala. Máme se teď líp než na pohřbu. Cítíme se míň zoufalí než v první vlně vyřizování. Smějeme se o něco upřímněji, než když jsme se smáli bez Trišky poprvé, zoufale, když i stoletý pán na vozíku byl rychlejší než já (a měl z toho radost).

Ale lepší to není. Bez Trišky to prostě není lepší. Cokoliv skvělého nás ještě v životě potká – ano, někdy mám pocit, že ještě něco pěkného přijít může – jakkoli dobře se budeme mít, vždycky budeme vědět, že je to horší. Horší, než kdyby nám Triška neumřela.

I found my way through the night and day, zpívá Eric Clapton v písni, kterou složil po úmrtí svého malého synka.

I found my way through the night and day je odpověď na otázku, jestli už je to lepší. 

pátek 24. února 2017

Žila byla



Dnes tu potřebuju napsat něco o Triščině životě.

Všechno to vyřizování a další události sem ze zápisků přepisuju s časovým zpožděním, ale aktuálně musíme nejvíc řešit probíhající řízení, které hledá něco jako spravedlnost za Triščinu smrt.

Je to ale její život, který stojí za to si pamatovat. Za jejího života jsem naposledy cítila skutečnou a plnou radost a štěstí. Za jejího života jsem naposledy měla kontrolu nad svým životem. Dost jsme toho spolu zažily a je teď pro mě těžké smířit se s tím, že víc záznamů bude o její smrti než o jejím životě. Že všechna ta řízení budou dost možná delší než kolik si toho sama Triška odžila. Že do všech těch spisů je zaangažováno tolik lidí, kolik Triška ani nestačila poznat.

Ještě než umřela, Triška žila.

Byla skvělá a nejlepší, jak je pro svou mámu nejlepší každé její dítě.

Byla trošku bázlivá, z lidí měla respekt a chvíli se rozhlížela, než se v dětském koutku vydala za dobrodružstvím. (Nebo jen věděla, že se musíme užít, dokud je čas.) Byly chvíle, kdy jsem to tak neocenila, jak už to u vyčerpaných matek bývá, ale teď jsem za to ráda.

Byla nespavá, na rozdíl ode mě a od Vikiho v jejím věku. Vstávala jsem k ní průměrně čtyřikrát za noc. A vstávám doteď.

Byla zvídavá. Ráda objevovala, všechno napodobovala a dělila se o to se mnou. Hodiny jsme proseděly nad knížkami, kdy se stále dokola ptala, co je tohleto a tamhleto a zase zpátky tohleto. Dělala pá pá, paci paci, takhle jsem veliká nebo mám se tak tak všelijak. Podle bráchy míchala karty (které nepřežily), kreslila pastelkami (po všem), skákala z gauče (šipky). Často si překvapeně, ale velmi soustředěně povídala s tou holkou v zrcadle a něžně ji hladila.

Byla veselá. Milovala smích a zábavu, a když zrovna žádná nebyla, sama nás zkoušela bavit. Třeba když se podle hesla „nevidím vás, tak ani vy mě nevidíte“ schovala za bráchovu kšiltovku a bafala. Nebo když si na hlavu navlékla nejrůznější kousky prádla celé rodiny a nosila se.

Byla jedlík. Ochotně pozřela všechno, co jsem jí připravila, i když to bylo bez cukru, bez soli, bez koření a vůbec bez chuti. Nejraději měla banánovo ovesné lívanečky. A vařila se mnou. Vzala si Vikiho kuchařskou čepici a vařečkou bouchala do nejzvučnějšího hrnce. Nebo plnila mísy kostkami, vykrajovátky, drobky ze země, vším pečlivě oslintaným.

Byla ráda venku. Za každého počasí. Nejraději měla skluzavku, na jejíž konec se vysoukala, pak popolezla asi dvacet centimetrů nahoru a sklouzla. Zasmála se a zase šplhala. A tak pořád dokolečka, z dáli ani nebylo poznat, že leze nahoru a dolů, ale byl to pro ni výkon a zábava. Měla taky ráda písek, pod nohama, v rukách, ve vlasech i v puse.

Byla…

Byla by teď už chodila a žvatlala něco jako věty. Byla by šla k zápisu do školky, když se už dnes musí s takovým předstihem. Zbavovala by se plínek a stěhovala by se do pokoje k bráchovi, který jí tam vymyslel růžovej koutek a uvolil se jí přenechat všechno duplo, co nashromáždil, protože už je velkej a tak dělá velký lego. Bylo by to náročný a byla by to sranda.

Byla (by), ale není.



                                                                    Foto první


Foto poslední



A ty mezitím 











středa 22. února 2017

Dědictví aneb...

Čtyřicátý osmý den bez Trišky vyřizujeme zase jedno vyřizování.

Sedíme s mužem proti mladé notářské koncipientce a prohlašujeme, že Triška za celých čtrnáct měsíců nic nenabyla (snad vyjma dárků, které dostala ke svým prvním a jediným narozeninám). Nestihli jsme jí zařídit žádný účet, spoření, nepřepsali jsme na ni dům, nedědila po nikom nic.

Koncipientka o tom nic sepíše protokol o osmi stranách a informuje nás, že dědické řízení jako takové tedy vůbec neproběhne. Jsme na předběžném projednání. Pozván je jen muž, jako objednatel pohřbu, ale cítím se povinna jít vyřídit pozůstalost s ním.

V protokolu zůstalo po předchozím zůstaviteli tvrzení, že před smrtí žil ve společné domácnosti s manželem. Koncipientka je opravila, protože Triška žila ve společné domácnosti s námi a bez manžela. Sice jsme ji jako správně vtipní rodiče označovali za potenciální nevěstu u všech známých s šikovnými a věkově přiměřenými chlapci, ale Triška měla zatím nejvíc na světě ráda nás a chtěla s námi žít natolik, že jsem se v podstatě nemohla vzdálit z místnosti. 

Dědictví je další v dlouhé řadě vyřizování, které Triščin odchod odstartoval. Doufám, že první, nejintenzinější vlna odeznívá, protože mi dochází i ty síly, které doluju potom, co mi síly došly. Za oněch čtyřicet osm dní jsme absolvovali dvacet čtyři schůzek:

  • Dvakrát jsme navštívili pohřební službu, abychom objednali pohřeb a abychom jej doplatili. Dvakrát jsme byli v krematoriu kvůli zařízení pohřbu. Dvakrát jsme byli v kamenictví, jednou kvůli objednávce kamene, podruhé kvůli platbě a uložení urny do hrobové místa. 
  • Devětkrát jsme byli na Úřadu práce. Dvakrát kvůli ukončení rodičovského příspěvku, jednou kvůli pohřebnému, čtyřikrát kvůli mé registraci a podpoře v nezaměstnanosti.
  • Jednou jsme byli na zdravotní pojišťovně kvůli změnám u mě i Trišky - poté, co jsme byli u její dětské lékařky.
  • Dvakrát jsme byli na odboru dopravy. Nejdřív mě vyzvali k okamžitému odevzdání malého technického průkazu, který mi měla odebrat už Policie na místě nehody. Protože se o mě na místě zajímali víc hasiči a záchranaři, musela jsem se dostavit a odevzdat. Abych odhlásila vozidlo, které jsem teprve před dvěma měsíci přepsala na sebe, musela jsem získat doklad o ekologické likvidaci. K tomu jsem zase musela získat doklad Policie, že ho již k dalšímu vyšetřování nepotřebuje. A počkat, až ho prohlédne likvidátor pojišťovny z povinného ručení viníka nehody. Pak jsem byla na odboru dopravy podruhé s velkým technickým průkazem. Následovala jedna návštěva a výměna dvou dopisů s pojišťovnou k ukončení mého povinného ručení. 
  • Prozatím jednou jsem byla na PČR. Pro ten papír k autu a kvůli výslechu k nehodě, kterou si nepamatuju. K dalším schůzkám jsme zplnomocnili advokátku, protože z nahlížení do spisu se mi udělalo fyzicky špatně.
  • Dvakrát jsem byla ve škole kvůli přerušení doktorského studia.
  • K tomu jsem absolvovala čtyři dlouhé a psychicky náročné telefonáty s pojišťovnou ohledně nahlášení škody. Pojišťovna vyřizuje na různých odděleních zvlášť poškozené auto, poškozené věci mimo auto, poškozené zdraví a poškozený život. Některé ze škod předává externám společnostem. A všem mám popisovat detaily nehody, přestože jsem byla dva dny mimo své vědomí. Jsem do telefonu hysterická, jednou musím zavěsit a pokaždé potom pláču bolestí, vztekem a bezmocí.

U různých lékařů jsem za tu dobu byla šestkrát, muž v lékárně třikrát. A protože jsme se rozhodli udělat jediné možné opatření, kterým bychom mohli snížit riziko, že nám při autonehodě zahyne druhé dítě - přestěhovat se do města a nedojíždět - absolvovali jsme bezpočet dalších shůzek a telefonátů vedoucích až ke konečnému stěhování.

To všechno tu vypisuji jako odpověď na zvídavou otázku, co pozůstalí rodiče asi dělají. Většinu svého času prostě vyřizují.

Může se zdát, že takové zaměstnávání pozůstalých zvráceně pomáhá. Že odvádí pozornost od hlavního žalu a nutí něco dělat ty, kteří nemají chuť dělat vůbec nic. Že zaplňuje diář, který je najednou prázdný, bez očkovacích termínů, dětského plavání nebo setkání s podobně dětnými přáteli.

Spíš je to ale jen ubíjení už ubitých. Na každé schůzce se dozvídáte, co všechno ještě bude potřeba zařídit a přinést. Todo list nekončí, ani když se snažíte být neorganizovanější v životě. Záhy vyplýtváte barvy do tiskárny a zaplníte zbrusu nový šanon.

Jsou chvíle, kdy mi to všechno přijde neuvěřitelně absurdní (Říkáte, že si nemůžu zažádat o výpis karty zemřelé, protože zemřelá zemřela?). Jsou chvíle, kdy mám pocit, že víc už nevydržím a skutečně se z toho zblázním (Já jsem se ale nemohla přijít hned nahlásit, byla jsem ve vážném stavu v nemocnici, víte?). Jsou chvíle, kdy už jsem úplně odevzdaná. (Aha, budete potřebovat i pitevní zprávu, píšu si.)

A jsou chvíle, stále častější, kdy nemůžu, nikam nejdu, nezvedám telefon a rozhodně nic nevyřizuju.








čtvrtek 16. února 2017

Dlouhá cesta

Dlouhá cesta je organizace, která už od roku 2005 pomáhá rodičům bez dětí. Založily ji maminky, které sdílely a prožívaly smutek po odchodu dítěte společně. A přesně tak organizace pomáhá, organizuje svépomocná setkání, nabízí kontakt na laické poradkyně, které mají všechny vlastní zkušenost se ztrátou dítěte. Kromě toho vzdělává zdravotnický personál i širokou veřejnost o účinné pomoci rodičům, na svých stránkách nabízí prostor pro láskyplné vzpomínky a výročí a radí přátelům truchlících rodičů, co dělat - a co nedělat.


Z počátku jsem nabyla dojmu, že svépomocné skupiny nebudou nic pro mě. Mohl být tak čtvrtý den bez Trišky, když jsem s prvním rodičem bez dítěte mluvila. Můj syn by už byl taky magistr, řekla mi z ničeho nic sestra, když mě převážela na nějaké vyšetření. Nebo možná na operaci nohy, už si to nepamatuju přesně. Ale říkala mi, kompletnímu ležákovi, paní magistro, a teď pokračovala vzpomínkou na syna.

Vy jste ztratila syna? Já teď přišla o holčičku, odpověděla jsem, protože mě nic jiného nenapadlo. Ona na to, že právě proto mi to říká. Jak to zvládáte? zeptala jsem se. Nebyla to zdvořilostní otázka, ale skutečná zvědavost. Byla jsem ve fázi bez chuti do života, protože nic už nemá smysl. Zvyknete si, řekla, jen teď kolem těch Dušiček je to ještě takový hodně bolavý.

Její syn si před třemi roky na vysoké škole vzal život, zřejmě kvůli začínající psychické nemoci. Na zpáteční cestě jsme mlčely. Když mi pak o Dlouhé cestě říkal nemocniční kaplan, řekla jsem, že na svépomocné skupiny chodit nechci. Muži se ulevilo, protože se mu taky nechtělo, ale byl hned připraven podniknout cokoli, co by mi mohlo pomoct (je skvělej!).

A proč jsem měla pocit, že mi to nemůže pomoci? Podstatnou část života jsem se učila, jak efektivně pomáhat lidem. Jak je trpělivě vyslechnout, jak dobře mířenými otázkami zjistit jejich skutečné potřeby, které třeba ani neumí pojmenovat, jak je ubezpečit, že na to nejsou sami a že všechno se dá nějak vyřešit, a jak jim jejich jazykem co nejlépe vysvětlit, co a jak dělat, aby se problémy začaly řešit. A to má dva efekty - nenaučila jsem se pořádně nechat si sama odborně pomoct, protože jsem zvyklá být na druhé straně; a když se mi sestra svěřila, zapnul se ve mě právě tenhle pomáhací mód. Aktivovaly se mi osvojené postupy a vnitřní touha ji v jejím trápení pomoci.

Ne, že bych něco z toho použila, přemýšlení mi skutečně nijak nešlo. Nebyla jsem ve stavu pomáhat jiným, ale přesto tam ten reflex byl. Jenže to že nevím, jak pomoci jiným v podobné situaci, mi jen připomíná, že ani sobě nemám jak odlehčit. Vědomí, že v tom nejsem sama, že je víc lidí, kteří si tímhle peklem prošli nebo prochází, mě nijak neuklidňuje, naopak.

A tak jsem nastoupila svou vlastní dlouhou cestu.

Po pár týdnech jsem ale to první vnitřní odmítnutí přehodnotila. Pomohly mi zprávy právě od kamarádky, která dítě po porodu ztratila. A i když jsem si to hned neuvědomovala, i svědectví dalších, kteří ztratili sourozence, nedokončily vytoužené těhotenství nebo prožili jiná svá pekla.

Zavítala jsem proto na stránky Dlouhé cesty a pročetla si, co pomáhalo ostatním - první dny, první týdny, první měsíce, první roky. Přečetla jsem si o krásných rituálech, které si rodiče andílků zavedli. O rozhovorech s jejich dětmi v nové formě. O prožívání sourozenců. O dokumentech a knihách, které jim odpověděli na otázky. O tom, jak se po určité době začali vracet k takovým těm "normálním věcem" - začali chodit do práce, jezdit na dovolené, chodit cvičit, slavit, smát se, mít radost...
O věcech, keré jsem si neuměla představit, že se ještě vrátí.

O věcech, o kterých si skutečně moc nepovovídáte s někým, kdo něco takového neprožil.