úterý 31. ledna 2017

Jak to vidí Viki

Je na mě toho teď moc, samý problémy pořád, stěžuje si mi večer po pohádce Viki. Nejprve ten problém, jak jsem se dvakrát bouchl to té jedné blbé poličky ve školce a pak ten problém s mikinou...  musel jsem s ní jít až do jídelny a pak zpátky. Tu už si jako nikdy na sebe nevezmu, nenuť mě, prosím.

Poslouchám s co největším zaujetím a snažím se neusmívat. Stěžování šestiletého dítěte na samé problémy, z nichž ten nejhorší představuje rozjetý zip na mikině, mi přijde úsměvné i za normálních okolností. (Ovšem už "zamala", jak mě opravuje Viki, když řeknu zamlada - protože ty jsi jako teď mladá, mami - jsem si slíbila, že nebudu problémy dětí podceňovat, protože i když se to ostatním může zdát nedůležité, problém, který malý člověk právě prožívá je subjektivně stejně hrozný, jako starosti dospěláků s hypotékou). Navíc žeru, jak se vyjadřuje, i když to neumím se stejným nábojem přepsat. A konečně mám radost, že se mi s takovou důvěrou svěřuje.

Všichni mě jen štvou a vy mě taky někdy štvete, když mi nechcete povolit Scoobyho, jenom výjimečně, pokračuje Viki v ráži. A taky mě štve, že neumím udělat kouzlo, aby byla Triša zase živá. To jako umí jenom Pán Bůh.

A ani ten to neudělá, myslím si a už se mi nechce smát.

Viki o Trišce moc nemluví. Proto když nazývám tenhle příspěvek Jak to vidí Viki, musím hned prozradit, že to tak úplně nevím. Myslím, že to prožívá stejně smutně jako my, jen se jinak projevuje.

Ze začátku se pokoušel všemu přijít na kloub. Zjistit co se stalo, a hlavně - co se děje dál. Kde je Triška, když ještě není v hrobečku? A do jakýho hrobečku půjde? To bude jako v rakvičce takhle ležet (předvádí mrtvolku s rukama na prsou)? V odpovědi na otázky si člověk nepomůže žádným opisem, žádným dospělým eufemismem. Když jako spinká, tak proč ji nevzbudíme? Když na nás kouká z nebíčka a vidí, jak jsme smutní, proč se nevrátí? Co když budu zlobit a nedostanu se do nebíčka za ní? A otázka nejtěžší: jaktože jsi taky neumřela, když jsi byla v autě s Triškou?

Výsledkem našeho zcela konkrétního a neopisujícího povídání bylo, že sotva vešel ve školce do dveří, hlásil spolupředškolačce Tamarce (která zrovna stála nejblíž), že mu teda umřela ségra a že teď leží v nemocnici v chladícím zařízení, protože když někdo umře, musí se chladit, než ho dají do rakve. Tamarka trošku koukala, ale hned začala vyprávět o strejdovi, kterej nedávno taky umřel a taky byl v rakvi. O chladícím zařízení nevěděla. Následovala zřejmě celotřídní debata, protože večer doma Viki nejen předvádí Trišku v rakvičce, ale taky vypráví, kdo komu kdy umřel.

Má jít s námi na pohřeb, ptali jsme se psychologa. Nechceme mu způsobit trauma z jedné ani druhé varianty. Tak se ho prostě zeptejte, zní odpověď. Viki chce jít, ale před pohřbem se vzteká, že vlastně neví, jestli opravdu chce nebo nechce. Jde až když mu slibujeme, že může kdykoli odejít. Ale neodejde, protože obřad se mu líbí, jsme hned v první řadě, vidí rakvičku, kolem které měl tolik otazníků. Mává Trišence na každou fotku na obrazovce, zvlášť na tu, kde má na hlavě jeho čepici. A po obřadu hned valí za Kikim a jdou se honit ven před krematorium.

Pak už o Trišce příliš nemluví. Má jiné starosti. Musí oslavit šesté narozeniny a opakovaně nám klade na srdce, že tentokrát chce dort, když jsme loni byli zrovna všichni nemocní a na nějaké oslavy jsme neměli náladu. Letos ji taky nemáme, ale oslava v dětském koutku pod taktovkou zkušených slečen brigádnic proběhne. Na dortu jsou Angry Birds, červený, žlutý i černý, ale příště by měl být i ten oranžový, mami. A hele, co všechno jsem dostal za dárky, to svítící pero si vezmu po prázdninách do školy.

Jé, dneska půjdeme zase za Triškou na hrobeček, dám jí tam vzpomínku. Třeba to kolo, co mi urvala z ovládacího auta, když ještě žila. Ale nebudeš zase tak brečet, jako když jsme tam dávali urnu, že ne mami? A můžu sám zapálit svíčku, že jo tati? 


Ale stejně je škoda, mami, že nejsem vynálezce. Kdybych vynalezl všechny součástky do stroje času, mohl bych vrátit minulost a přivézt Trišku, víš.


úterý 24. ledna 2017

Nejsem blázen, nechala jsem se vyšetřit

Šestnáctý den bez Trišky jsem si ráno brala prášky a nevím, co mě to napadlo - přečetla jsem si příbalový leták.

Ten od Lexaurinu mě trošku vyděsil, myslela jsem, že je to lék na spaní (a dost špatnej, když ještě tři hodiny po požití nespím a po dalších třech hodinách už vstávám). Když ho ale zahlédl známý z protidrogového a zavtipkoval, že když mi zbyde, zná lidi, co by za něj ruce trhali, volala jsem do nemocnice, jestli ho vážně ještě musím brát.

Ale ne, to je jen na úzkost, než zaberou antidepresiva, jestli už jste v pořádku, můžete vysadit. V pořádku si nepřipadám, ale vysazuju. Ovšem dostávám se k tomu, že beru antidepresiva. Nevím, jestli a jak na mě účinkují, mají naplno zabrat až po šesti týdnech, ale je mi to trošku divné. Jednak se neví, jestli mám deprese, když mi je nasadili rovnou. A třeba mému muži, kterému narozdíl ode mě umírala dcera (a vlastně i žena) dva dny, je nikdo ani nenabídl.

To jsou prášky v pohodě, můžete s nimi řídit a dělat co chcete, i dvoječku si s manželem můžete večer dát, uklidňovalo mě několik na sobě nezávislých doktorů. A pak se přidaly historky ze života s hlavním poselstvím - můžu se zhroutit klidně i několik poté. Třeba známý mého praktika, kterému se oběsil dospělý syn. Všechno se zdálo být v pořádku, sundal ho a obstaral, pohřbil a dál pracoval. Až pak po roce jednou jel do práce, zastavil u krajnice a zavolal na psychinu, aby si pro něj přijeli. A to bral antidepresiva celý ten rok!

Nebo zase jiná známá naší známé, té umřela prostřední ze tří dcer v osmi letech, takovou dost nešťastnou a nepravděpodobnou náhodou. Letos by jí bylo osmnáct a maminka se zhroutila, nemůže pracovat a je hospitalizovaná na psychiatrii. Antidepresiva zřejmě taky dlouho brala, a jak je jí to platné.

Co si mám z takových příběhů vzít, ptám se sama sebe. A odpověď, že teď už si nemůžu být jistá, jestli budu vůbec někdy v pořádku, odmítám. Přece nemůžu dál žít s tím, že se ještě za rok nebo třeba za deset let zhroutím. Pořád mám ještě Vikiho, o kterého se musím starat, muž kvůli práci občas není pár dní doma, a taky snad jednou dojde i na třetí miminko, které jsme dřív plánovali. To mám při tom všem brát antidepresiva, občas si na ně dát dvoječku (myslím, že řídit už stejně nebudu) a čekat, kdy to přijde?

Je to má hlavní otázka, se kterou po měsíci přicházím na psychiatrickou kontrolu. V ordinaci, která je z nějakého důvodu označená jako kuchyňka, nás čeká zrovna ta krásná blondýna, která mi oznamovala Triščinu smrt. Všímám si, že dnes má linku nad levým okem lehce nakřivo. Je stejně milá a profesionální jako při našem prvním setkání a trpělivě poslouchá moje pochybnosti. Uzavírá pak, že není potřeba, abych léky nadále brala, v nemocnici se podávají z preventivních důvodů a já přece nejsem psychicky nemocná (sic!), jen truchlím. To je dobrá zpráva. Špatná je, že mi od truchlení žádné léky nepomůžou.

Můžu se ptát dál: vrátí se mi někdy vzpomínky na nehodu? Podle lékařských zpráv jsem ještě při vyprošťování z auta byla při vědomí a nějak s doktory i hasiči komunikovala. Zatím si ty chvíle v hlavě jen představuju podle těch pár informací, co mám, ale nebude se mi o tom třeba zdát? Doktorka se slabě usmívá a říká, že takhle mozek moc nefunguje. Co jednou pohřbil, už pravděpodobně zpátky nevydá.

A jak vypadá psychické zhroucení? Poznám, až na mě půjde? Kdy ho mám čekat? Zdá se mi, že už paní doktorku unavuju. Ale trpělivě vysvětluje, že se hlavně o výročích, narozeninách nebo velkých rodinných událostech může stát, že na mě přijde zase větší splín, že třeba nebudu moct jít do práce a budu jen ležet. Když to bude trvat déle než dva týdny, je na čase zase přijít. Jinak se vidíme naposledy.

Tak jsem přestala brát všechny tlumící léky.

Nejsem totiž blázen, jsem jen matka bez dítěte.  











čtvrtek 19. ledna 2017

Takové krásné jméno



A zrovna takové krásné jméno měla, povzdechne známá za přepážkou zdravotní pojišťovny. Hlásím tu, že jsem teď oficiálně uchazeč o zaměstnání. Zároveň mě napadlo nechat si vyjet vyúčtování Triščiny zdravotní péče. Je to strašidelný seznam, který zatím končí den před dnem, kdy jí skončil život, nemocnice si ještě nestihla všechno naúčtovat. A já už nemám přístup do jejího seznamu, protože jsem sice zákonný zástupce, ale Triška už není pojištěnec.

Nad poznámkou o jménu jsem se musela usmát. Ano, já to jméno považuju za nejkrásnější na světě, kdykoli jsme ale někomu ještě před jejím narozením odhalili náš výběr, dívali se na nás většinou dost divně. Nakonec byli všichni zdvořilí, ale že by nám někdo jméno pochválil, si nevzpomínám. Teď se to mění, ale je nám to houby platné, s Triškou jsme ztratili i to jméno.

To bylo tak. Asi čtyři měsíce před tím, než jsem poprvé otěhotněla, jsem se vrátila ze studijního pobytu v Hong Kongu. A tam jsem měla australskou učitelku jménem Trisha (čti Triša). Celou dobu jsem myslela, že se jmenuje Patricia (což se čte Patriša a Pa se dost polyká). Když jsem zjistila, že i zkrácená forma existuje, řekla jsem si, že je to hezké jméno. Moje singapurská spolubydlící mi řekla, že se to píše buď Trisha, nebo Tricia – a to se mi líbilo ještě víc. 

Když se těhotenství potvrdilo, řekl mi muž, že jeho syn bude rozhodně Viktor (já měla vybraného Theodora). Holce bys mohla jméno vybrat ty, navrhl. Mohla by se jmenovat Tricia, navrhla jsem já. Jak jí budeme říkat? No přece Triška. Chvíle ticha a – jo, to se mi líbí.

Překvapil mě. Zatímco s Theodorem (tomu bych říkala Ted) jsem počítala už pár let, Triška byla jen taková chvilková inspirace a moc jsem nepočítala s tím, že by mi u muže anglické jméno prošlo. Jsem zatížená na neobvyklá ale ne zcela výstřední jména. Tricia v Čechách obvyklá nebude, na druhou stranu je v každém druhém seriále, takže žádná exotika. A mohli bychom ji pojmenovat Patricia a Triška jí jenom říkat.

Ultrazvuk potvrdil Viktora. A Triška, i když jsme o ní už v rodině mluvili, šla k na čas k ledu. Myslím, že se velké části rodiny ulevilo. Debata se otevřela znovu až po čtyřech letech, kdy jsme se naopak s mužem nemohli shodnout na druhém chlapeckém jménu. V rodině jsme ani nechtěli říct, jestli bude bráška nebo sestřička, abychom se debatám o jméně vyhnuli, ovšem asi v sedmém měsíci jsem na to při jedné slávě zapomněla a vyprávěla historku o tom, jak moje školitelka litovala, že nemá vnučku, které by kupovala samé krásné šatičky. Tak se holka provalila a přišly otázky: Tu Trišku myslíte vážně? Patricie by byla přece jenom lepší, říkat jí můžete, jak chcete… A víte, že děti jsou k sobě kruté? Že se jí za takové jméno budou smát?

Jenže po čtyřech letech čekání už byla Triška naše. Takže když můj táta chtěl vnučce Patricii říkat Pacinko, bylo rozhodnuto - musí být oficiálně Tricia. To jsem ovšem nevěděla, že budou komplikace. Tricia se v celé zemi skutečně dosud nenarodila. Nikdo nepožádal o zápis takového jména do matriky a je proto potřeba matrice prokázat, že je to skutečně dívčí jméno. Takové potvrzení vydává Ústav pro jazyk český. Stačí napsat mail a do měsíce dostanete na dobírku rozhodnutí. A napište nám k tomu, co je to za jméno a tak, radí paní po telefonu.

Tak jsem si vygooglila, že Tricia odpadla od Patricie v šedesátých letech v USA, když nižší vrstvy ji zkracovaly na Patty (ta už jde zapsat i bez posudku), zatímco snobštější elity říkali Patriciím Tricia (třeba Tricia Nixonová, dcera prezidenta). Taky jsem si našla, že to znamená urozená nebo vznešená, že v Praze je už roku 1995 firma s.r.o. toho jména se šesti živnostmi a že Tricia Helfer je podle Edna.cz desátá nejvíc sexy žena z televizních seriálů. Až na tu firmu a herečku jsem tohle všechno napsala ÚJČ a napjatě čekala, jak rozhodnou. Verdikt přišel asi osm dní po Triščině narození a byla jsem ohledně toho už docela nervózní, i když v nemocnici jí zatím neschválené jméno klidně do karty napsali. Teprve se znaleckým posudkem jsme dostali rodný list a kartičku pojišťovny.

Tak jsme si to jméno vybojovali a zaplatili. A taky jsme ho teď ztratili. Zákon sice umožňuje pojmenovat nové dítě stejným jménem, jaké měl zemřelý sourozenec, ale copak by to šlo mít Trišku číslo dvě? To by pak byla „vlastně takový náhradník“, jak říká kluk v Obecné škole nad bráchovým hrobem se svým jménem. Takže jsme ztratili i jméno, které jednou mohlo něco znamenat.

A jak jsem zjistila ze stránek KdeJsme.cz, naše Triška byla skutečně první a jediná česká Tricia, jak jsem o ní hrdě psala.


Jednou už jsme mysleli, že přece jen není sama – to když kamarádka říkala v rodině, že jsme vybrali Trišku a sestřenice se ptala, jak se to píše. Tricia? Tak to u nás ve vesnici je teď taky jedna! Jak se ale ukázalo, šlo o naši vesnici.  



= = = 

poloInfo


Zapsat jde jakékoli existující jméno ve správné gramatické podobě. Jméno nesmí být zkomolené, zdrobnělé nebo domácké (§62 odst. 1 zák. o matrikách, jménu a příjmení). (Zapsat už jde dnes spoustu zdrobnělých a domáckých forem jmen, třeba „Bára“, jak tyto formy vznikají, když je nejde zapsat, mi není jasné).

Jméno taky nejde zapsat pro opačné pohlaví a pokud se stejně jmenuje žijící (!) sourozenec s oběma společnými rodiči. 

Jméno není limitované jazykem. V zásadě jde zapsat i jména cizího původu, dokonce i jejich českou podobu. Pokud jsou o existenci pochyby, musí být předložen doklad vydaný znalcem. V praxi je to tak, že je na každé matrice tlustá kniha plná všech už zapsaných a možných jmen, pokud tam požadovaná podoba je, zapíše se bez dalšího, pokud není, musí být znalecký doklad. Existuje ale rozhodnutí Nejvyššího soudu (vydané necelý měsíc po narození Trišky), které říká, že nutnost doložit znalecký posudek není oprávněná tam, kde jde jeho existenci doložit jinak, včetně důkazem zařazení jména do známých zahraničních internetových databází jmen (popř. listinami prokazující, že takové jméno někdo má). Za znalecký posudek se totiž platí.

Ústav pro jazyk český uvádí, že ceny se v současnosti – v závislosti na náročnosti zpracování posudku – obvykle pohybují mezi 600 a 1100 Kč; k této částce je třeba připočítat DPH a poštovné. Celkovou částku žadatel zaplatí při převzetí dopisu. Náš posudek stál v roce 2015 přesně 998,- Kč.