pátek 24. února 2017

Žila byla



Dnes tu potřebuju napsat něco o Triščině životě.

Všechno to vyřizování a další události sem ze zápisků přepisuju s časovým zpožděním, ale aktuálně musíme nejvíc řešit probíhající řízení, které hledá něco jako spravedlnost za Triščinu smrt.

Je to ale její život, který stojí za to si pamatovat. Za jejího života jsem naposledy cítila skutečnou a plnou radost a štěstí. Za jejího života jsem naposledy měla kontrolu nad svým životem. Dost jsme toho spolu zažily a je teď pro mě těžké smířit se s tím, že víc záznamů bude o její smrti než o jejím životě. Že všechna ta řízení budou dost možná delší než kolik si toho sama Triška odžila. Že do všech těch spisů je zaangažováno tolik lidí, kolik Triška ani nestačila poznat.

Ještě než umřela, Triška žila.

Byla skvělá a nejlepší, jak je pro svou mámu nejlepší každé její dítě.

Byla trošku bázlivá, z lidí měla respekt a chvíli se rozhlížela, než se v dětském koutku vydala za dobrodružstvím. (Nebo jen věděla, že se musíme užít, dokud je čas.) Byly chvíle, kdy jsem to tak neocenila, jak už to u vyčerpaných matek bývá, ale teď jsem za to ráda.

Byla nespavá, na rozdíl ode mě a od Vikiho v jejím věku. Vstávala jsem k ní průměrně čtyřikrát za noc. A vstávám doteď.

Byla zvídavá. Ráda objevovala, všechno napodobovala a dělila se o to se mnou. Hodiny jsme proseděly nad knížkami, kdy se stále dokola ptala, co je tohleto a tamhleto a zase zpátky tohleto. Dělala pá pá, paci paci, takhle jsem veliká nebo mám se tak tak všelijak. Podle bráchy míchala karty (které nepřežily), kreslila pastelkami (po všem), skákala z gauče (šipky). Často si překvapeně, ale velmi soustředěně povídala s tou holkou v zrcadle a něžně ji hladila.

Byla veselá. Milovala smích a zábavu, a když zrovna žádná nebyla, sama nás zkoušela bavit. Třeba když se podle hesla „nevidím vás, tak ani vy mě nevidíte“ schovala za bráchovu kšiltovku a bafala. Nebo když si na hlavu navlékla nejrůznější kousky prádla celé rodiny a nosila se.

Byla jedlík. Ochotně pozřela všechno, co jsem jí připravila, i když to bylo bez cukru, bez soli, bez koření a vůbec bez chuti. Nejraději měla banánovo ovesné lívanečky. A vařila se mnou. Vzala si Vikiho kuchařskou čepici a vařečkou bouchala do nejzvučnějšího hrnce. Nebo plnila mísy kostkami, vykrajovátky, drobky ze země, vším pečlivě oslintaným.

Byla ráda venku. Za každého počasí. Nejraději měla skluzavku, na jejíž konec se vysoukala, pak popolezla asi dvacet centimetrů nahoru a sklouzla. Zasmála se a zase šplhala. A tak pořád dokolečka, z dáli ani nebylo poznat, že leze nahoru a dolů, ale byl to pro ni výkon a zábava. Měla taky ráda písek, pod nohama, v rukách, ve vlasech i v puse.

Byla…

Byla by teď už chodila a žvatlala něco jako věty. Byla by šla k zápisu do školky, když se už dnes musí s takovým předstihem. Zbavovala by se plínek a stěhovala by se do pokoje k bráchovi, který jí tam vymyslel růžovej koutek a uvolil se jí přenechat všechno duplo, co nashromáždil, protože už je velkej a tak dělá velký lego. Bylo by to náročný a byla by to sranda.

Byla (by), ale není.



                                                                    Foto první


Foto poslední



A ty mezitím 











středa 22. února 2017

Dědictví aneb...

Čtyřicátý osmý den bez Trišky vyřizujeme zase jedno vyřizování.

Sedíme s mužem proti mladé notářské koncipientce a prohlašujeme, že Triška za celých čtrnáct měsíců nic nenabyla (snad vyjma dárků, které dostala ke svým prvním a jediným narozeninám). Nestihli jsme jí zařídit žádný účet, spoření, nepřepsali jsme na ni dům, nedědila po nikom nic.

Koncipientka o tom nic sepíše protokol o osmi stranách a informuje nás, že dědické řízení jako takové tedy vůbec neproběhne. Jsme na předběžném projednání. Pozván je jen muž, jako objednatel pohřbu, ale cítím se povinna jít vyřídit pozůstalost s ním.

V protokolu zůstalo po předchozím zůstaviteli tvrzení, že před smrtí žil ve společné domácnosti s manželem. Koncipientka je opravila, protože Triška žila ve společné domácnosti s námi a bez manžela. Sice jsme ji jako správně vtipní rodiče označovali za potenciální nevěstu u všech známých s šikovnými a věkově přiměřenými chlapci, ale Triška měla zatím nejvíc na světě ráda nás a chtěla s námi žít natolik, že jsem se v podstatě nemohla vzdálit z místnosti. 

Dědictví je další v dlouhé řadě vyřizování, které Triščin odchod odstartoval. Doufám, že první, nejintenzinější vlna odeznívá, protože mi dochází i ty síly, které doluju potom, co mi síly došly. Za oněch čtyřicet osm dní jsme absolvovali dvacet čtyři schůzek:

  • Dvakrát jsme navštívili pohřební službu, abychom objednali pohřeb a abychom jej doplatili. Dvakrát jsme byli v krematoriu kvůli zařízení pohřbu. Dvakrát jsme byli v kamenictví, jednou kvůli objednávce kamene, podruhé kvůli platbě a uložení urny do hrobové místa. 
  • Devětkrát jsme byli na Úřadu práce. Dvakrát kvůli ukončení rodičovského příspěvku, jednou kvůli pohřebnému, čtyřikrát kvůli mé registraci a podpoře v nezaměstnanosti.
  • Jednou jsme byli na zdravotní pojišťovně kvůli změnám u mě i Trišky - poté, co jsme byli u její dětské lékařky.
  • Dvakrát jsme byli na odboru dopravy. Nejdřív mě vyzvali k okamžitému odevzdání malého technického průkazu, který mi měla odebrat už Policie na místě nehody. Protože se o mě na místě zajímali víc hasiči a záchranaři, musela jsem se dostavit a odevzdat. Abych odhlásila vozidlo, které jsem teprve před dvěma měsíci přepsala na sebe, musela jsem získat doklad o ekologické likvidaci. K tomu jsem zase musela získat doklad Policie, že ho již k dalšímu vyšetřování nepotřebuje. A počkat, až ho prohlédne likvidátor pojišťovny z povinného ručení viníka nehody. Pak jsem byla na odboru dopravy podruhé s velkým technickým průkazem. Následovala jedna návštěva a výměna dvou dopisů s pojišťovnou k ukončení mého povinného ručení. 
  • Prozatím jednou jsem byla na PČR. Pro ten papír k autu a kvůli výslechu k nehodě, kterou si nepamatuju. K dalším schůzkám jsme zplnomocnili advokátku, protože z nahlížení do spisu se mi udělalo fyzicky špatně.
  • Dvakrát jsem byla ve škole kvůli přerušení doktorského studia.
  • K tomu jsem absolvovala čtyři dlouhé a psychicky náročné telefonáty s pojišťovnou ohledně nahlášení škody. Pojišťovna vyřizuje na různých odděleních zvlášť poškozené auto, poškozené věci mimo auto, poškozené zdraví a poškozený život. Některé ze škod předává externám společnostem. A všem mám popisovat detaily nehody, přestože jsem byla dva dny mimo své vědomí. Jsem do telefonu hysterická, jednou musím zavěsit a pokaždé potom pláču bolestí, vztekem a bezmocí.

U různých lékařů jsem za tu dobu byla šestkrát, muž v lékárně třikrát. A protože jsme se rozhodli udělat jediné možné opatření, kterým bychom mohli snížit riziko, že nám při autonehodě zahyne druhé dítě - přestěhovat se do města a nedojíždět - absolvovali jsme bezpočet dalších shůzek a telefonátů vedoucích až ke konečnému stěhování.

To všechno tu vypisuji jako odpověď na zvídavou otázku, co pozůstalí rodiče asi dělají. Většinu svého času prostě vyřizují.

Může se zdát, že takové zaměstnávání pozůstalých zvráceně pomáhá. Že odvádí pozornost od hlavního žalu a nutí něco dělat ty, kteří nemají chuť dělat vůbec nic. Že zaplňuje diář, který je najednou prázdný, bez očkovacích termínů, dětského plavání nebo setkání s podobně dětnými přáteli.

Spíš je to ale jen ubíjení už ubitých. Na každé schůzce se dozvídáte, co všechno ještě bude potřeba zařídit a přinést. Todo list nekončí, ani když se snažíte být neorganizovanější v životě. Záhy vyplýtváte barvy do tiskárny a zaplníte zbrusu nový šanon.

Jsou chvíle, kdy mi to všechno přijde neuvěřitelně absurdní (Říkáte, že si nemůžu zažádat o výpis karty zemřelé, protože zemřelá zemřela?). Jsou chvíle, kdy mám pocit, že víc už nevydržím a skutečně se z toho zblázním (Já jsem se ale nemohla přijít hned nahlásit, byla jsem ve vážném stavu v nemocnici, víte?). Jsou chvíle, kdy už jsem úplně odevzdaná. (Aha, budete potřebovat i pitevní zprávu, píšu si.)

A jsou chvíle, stále častější, kdy nemůžu, nikam nejdu, nezvedám telefon a rozhodně nic nevyřizuju.








čtvrtek 16. února 2017

Dlouhá cesta

Dlouhá cesta je organizace, která už od roku 2005 pomáhá rodičům bez dětí. Založily ji maminky, které sdílely a prožívaly smutek po odchodu dítěte společně. A přesně tak organizace pomáhá, organizuje svépomocná setkání, nabízí kontakt na laické poradkyně, které mají všechny vlastní zkušenost se ztrátou dítěte. Kromě toho vzdělává zdravotnický personál i širokou veřejnost o účinné pomoci rodičům, na svých stránkách nabízí prostor pro láskyplné vzpomínky a výročí a radí přátelům truchlících rodičů, co dělat - a co nedělat.


Z počátku jsem nabyla dojmu, že svépomocné skupiny nebudou nic pro mě. Mohl být tak čtvrtý den bez Trišky, když jsem s prvním rodičem bez dítěte mluvila. Můj syn by už byl taky magistr, řekla mi z ničeho nic sestra, když mě převážela na nějaké vyšetření. Nebo možná na operaci nohy, už si to nepamatuju přesně. Ale říkala mi, kompletnímu ležákovi, paní magistro, a teď pokračovala vzpomínkou na syna.

Vy jste ztratila syna? Já teď přišla o holčičku, odpověděla jsem, protože mě nic jiného nenapadlo. Ona na to, že právě proto mi to říká. Jak to zvládáte? zeptala jsem se. Nebyla to zdvořilostní otázka, ale skutečná zvědavost. Byla jsem ve fázi bez chuti do života, protože nic už nemá smysl. Zvyknete si, řekla, jen teď kolem těch Dušiček je to ještě takový hodně bolavý.

Její syn si před třemi roky na vysoké škole vzal život, zřejmě kvůli začínající psychické nemoci. Na zpáteční cestě jsme mlčely. Když mi pak o Dlouhé cestě říkal nemocniční kaplan, řekla jsem, že na svépomocné skupiny chodit nechci. Muži se ulevilo, protože se mu taky nechtělo, ale byl hned připraven podniknout cokoli, co by mi mohlo pomoct (je skvělej!).

A proč jsem měla pocit, že mi to nemůže pomoci? Podstatnou část života jsem se učila, jak efektivně pomáhat lidem. Jak je trpělivě vyslechnout, jak dobře mířenými otázkami zjistit jejich skutečné potřeby, které třeba ani neumí pojmenovat, jak je ubezpečit, že na to nejsou sami a že všechno se dá nějak vyřešit, a jak jim jejich jazykem co nejlépe vysvětlit, co a jak dělat, aby se problémy začaly řešit. A to má dva efekty - nenaučila jsem se pořádně nechat si sama odborně pomoct, protože jsem zvyklá být na druhé straně; a když se mi sestra svěřila, zapnul se ve mě právě tenhle pomáhací mód. Aktivovaly se mi osvojené postupy a vnitřní touha ji v jejím trápení pomoci.

Ne, že bych něco z toho použila, přemýšlení mi skutečně nijak nešlo. Nebyla jsem ve stavu pomáhat jiným, ale přesto tam ten reflex byl. Jenže to že nevím, jak pomoci jiným v podobné situaci, mi jen připomíná, že ani sobě nemám jak odlehčit. Vědomí, že v tom nejsem sama, že je víc lidí, kteří si tímhle peklem prošli nebo prochází, mě nijak neuklidňuje, naopak.

A tak jsem nastoupila svou vlastní dlouhou cestu.

Po pár týdnech jsem ale to první vnitřní odmítnutí přehodnotila. Pomohly mi zprávy právě od kamarádky, která dítě po porodu ztratila. A i když jsem si to hned neuvědomovala, i svědectví dalších, kteří ztratili sourozence, nedokončily vytoužené těhotenství nebo prožili jiná svá pekla.

Zavítala jsem proto na stránky Dlouhé cesty a pročetla si, co pomáhalo ostatním - první dny, první týdny, první měsíce, první roky. Přečetla jsem si o krásných rituálech, které si rodiče andílků zavedli. O rozhovorech s jejich dětmi v nové formě. O prožívání sourozenců. O dokumentech a knihách, které jim odpověděli na otázky. O tom, jak se po určité době začali vracet k takovým těm "normálním věcem" - začali chodit do práce, jezdit na dovolené, chodit cvičit, slavit, smát se, mít radost...
O věcech, keré jsem si neuměla představit, že se ještě vrátí.

O věcech, o kterých si skutečně moc nepovovídáte s někým, kdo něco takového neprožil.









čtvrtek 9. února 2017

Cuddle cot



Nedávno mi sociální sítí proběhl příběh o mamince Charlotte, která se svou mrtvou holčičku Evlyn strávila celých šestnáct dní před pohřebním obřadem. Příběh sdílela „maminka andílka“, jak nás, rodiče bez dětí, krásně nazvala hned v první zprávě, kterou mi až ze Španěl poslala poté, co jsme své neštěstí oznámili i fb světu.

Mezi všemi zprávami, které tehdy přicházely, byla tahle výjimečná – psal ji někdo, kdo si peklem ztráty svého dítěte sám prošel. (A je nás víc, než by se zdálo, potvrdila se i mě později její slova.)

Psala mi, kromě jiných krásných a silných věcí, „můžeš mi napsat i to, o čem lidi nejsou moc zvyklí mluvit, mě nebude nic připadat divný, vážně“.

Strávit dvacet dní s mrtvým tělíčkem své holčičky, chovat ji a dokonce ji vyvézt na procházku na dětské hřiště, to skutečně může lidem připadat divné. (Je to tak divné, že i drbající server nabízí v sekci podobné příběhy dočista nepodobné story o mamince, co dceru vždycky obléká stejně jako sebe, nebo stejně nepodobnou radost maminky, která po několika neúspěšných umělých oplodněných skutečně otěhotněla.)



Chování mrtvého miminka by ještě před čtyřmi měsíci zřejmě přišlo divné i mě. Stejně jako třeba focení s mrtvým miminkem, na které se specializuje americká agentura.

 Už mi to divné nepřijde. 

Chápu maminku, že se s miminkem chtěla rozloučit. Strávit s dítětem i ty poslední dny po posledních dnech, než nadejde den nejposlednější a je třeba se těla vzdát. Zvlášť důležité to musí být pro rodiče, kterým nebylo dopřáno strávit s miminkem před smrtí žádný „běžný“ den. Jak popisuje jednadvacetiletá Charlotte z onoho divného příběhu, když si konečně pochovala dceru v náručí, naplno, bez všech těch hadiček a asistujících sester, se konečně cítila jako matka, byť už její holčičce nebilo srdce.

Smrtí totiž rodičovství nekončí. I mrtvá je vaše holčička pořád vaše.

Neodvrátíte se od ní, i když je to už technicky mrtvola, a kdo by se chtěl dívat na mrtvoly, že ano. Nebojíte se jí dotknout, přestože dotýkání se mrtvých je pro vás jinak jen hororové téma.

V britských hospicech mají pro takové loučení speciální vybavení. Vychlazené pokoje, ve kterých se zemřelými mohou jejich nejbližší strávit dny poté. Můžou si vybrat, jestli chtějí své mrtvé zaopatřit, vyfotit, zůstat s nimi. Pro nejmenší mají zvláštní postýlku s chladící matrací, tzv. mazlící (cuddle cot, nebo někdy cold cot), která dodržuje hygienická pravidla pro nakládání s mrtvými, ale umožňuje rodičům být se svými nejmenšími. Charlotte si ji dokonce po pobytu v hospici mohla vzít na pár nocí domů, přičemž tu úplně poslední, předpohřební noc ji už nepoužila a nechala Evlyn v postýlce, kterou ji s manželem ještě v těhotenství připravili.

Příběh je z britského bulvárního deníku, ale ve chvilce nacházím, že podobná zařízení mají i ve Spojených státech nebo Austrálii, kde na ně shání finance různé neziskové inciativy (jinak než anglicky tak detailně neumím).

V češtině ani zmínka. Možná neznám správný překlad, ale spíš je to tady ještě science fiction. Nenalézám nic u mobilního hospice pro děti a mladistvé Ondráška, ani v projektu Prázdná kolébka určeného právě pro rodiče, kteří ztratili děti před, při nebo krátce po porodu.

Je to škoda. Kdyby nám někdo takový den tenkrát nabídl, myslím, že bych to chtěla zkusit. (Jistě nejde říct nic, co si člověk neprožije.)

Takhle se kromě rozhodnutí o dárcovství dělo všechno beze mě (a nezávisle na mě). Byla jsem ze všeho tak vystresovaná, že jsem se v krematoriu u Trišky vážně ptala, jestli si ji můžu pohladit - jako bych potřebovala povolení si svou dceru pohladit. (Paní obřadnice neodpovídala, protože na tu chvíli někam diskrétně zmizela.)

Triška sama při odchodu samozřejmě nebyla, muž byl s ní. Držel ji za ruku, když ji lékaři oficiálně prohlásili za mrtvou (exitus letalis, napsali do zprávy). O pár hodin později se s oficiálně mrtvým tělíčkem loučil před dárcovskou operací, během které přestalo bít srdíčko, do té doby držené přístroji. Já byla v těch chvílích na svých přístrojích. Oba jsme ji pak viděli až právě před pohřbem.

Její tělíčko přitom nemělo těch dvanáct dní klid. Cestovalo samo (nahé? v transplantačním pytli?) po nemocničním areálu k povinné pitvě, někdy potom přes město do úložiště u krematoria. Nebo u pohřební služby, kdo ví (já ne). Někdo cizí, pro koho je to jen práce, ji oblékl do připraveného oblečení (a možná ji plenkové kalhotky zapnul špatně). Koluje taková legenda, že ti, kdo upravují mrtvoly, dostávají na každou šichtu láhev vodky. Bude to pravděpodobně kec, ale představuju si, co všechno se s mojí holčičkou a v její blízkosti asi tak mohlo dít a není mi z toho dobře.   

Tahle bezmoc je jedním z nejhorších a nejintenzivnějších pocitů, které po Triščině odchodu zažívám. V mém životě se začaly dít věci, o které jsem nestála a nad kterými nemám žádnou kontrolu. Ať udělám cokoli, nezměním je. Tahle bezmoc se později projevuje hlavně na úřadech, ale týká se i poslední cesty. Nikdo se neptá, co a jak a kdy a kde chcete, všichni mají své postupy a existuje na to řada vyhlášek, samozřejmě. 

Jako by se to vás už ani netýkalo. 

pátek 3. února 2017

Staré časy

Bylo to o Vánocích před dvěma lety, kdy jsem vydala svou první knížku.

Což je dost nadnesené, protože to žádná moje knížka nebyla.

Prostě jsem jen asi čtyři měsíce předem přepisovala do počítače knihu mého pradědy o životě naší prababičky. A byl to vskutku zajímavý rodinný příběh, plný historických i rodinných zvratů se zajímavou, doslova vražednou, zápletkou. Jak jsem to přepsala, nechala jsem vydat přesně tolik výtisků, kolik je nás v široké rodině a každý dostal po jednom, protože originální strojově psané verze od pradědy jsou na světě jen tři (pro jeho tři děti), ovšem u dvou ani nevíme, kde skončily.

V plánu bylo přepsat a vydat také všechny sešitky o jeho životě, které poctivě ručně sepisoval s bohatým poznámkovým aparátem a pak načisto v důchodu ťukal do stroje (pokud vím, jen v jednom provedení). Dohromady to je dlouhý a taky zajímavý příběh od začátku minulého století až do jeho šedesátých let. Líbí se mi, jak píše o všem zcela otevřeně a bez hodnocení, prostě jak to bylo - těžkosti v manželství, problémy s dětmi, boje s nadřízenými ve školství... Dost ke konci života zpytoval i sám sebe, přehodnotil některé své postoje a stejně jako kritizoval jiné, dokázal poctivě nahlédnout i na své počínání. Myslím, že kdyby tenkrát existoval blog, psal by jej.

Nicméně tyhle předloňské Vánoce, kdy jsem dokázala všem dát zatím asi nejlepší rodinný dárek, byly taky časem, kdy jsem slavnostní přípitek usrkávala jen naoko, protože byla docela velká šance, že jsem těhotná. Když se šance změnila v jistotu, chystala jsem místo přepisování výbavičku. Do dnešního dne mám v počítači asi tak čtyři stránky.

Zase jsem ale v těch rodinných pokladech zalistovala. Praděda se svou první ženou totiž taky přišli o roční dítě, na které měl vzpomínat ještě na smrtelné posteli. Zajímalo mě, jestli a jak svou ztrátu popsal a co a jak rodič bez dítěte prožíval před osmdesáti lety. Myslím, že tenkrát byla ještě smrt dítěte častější - a smrt jako taková se často odbývala doma, v kruhu rodinném, včetně následného obstarávání mrtvých, jak je patrné z popisu odchodu jeho první ženy.

I v případě úmrtí syna Ivánka praděda všechno detailně zaznamenal, včetně své bolesti, neodbytných otázek i praktických následcích.

Do své knihy přepsal mimo jiné dopis své matce, kterým jí úmrtí vnoučátka oznamoval:

Drahá maminko, 

odpusťte, že píši po Vaší návštěvě u nás teprve teď. Okřáli jsme všichni. Jak to bylo tehdy pěkné: třeba byly venku návěje a zalepená okna sněhem, byli jsme šťastni v teplé kuchyňce a kolem Vás  a Vy u svých dětí a vnoučat. Jako v pohádce: byl jeden táta a máma a měli tři syny. 

Potom v té jarní plískanici přišel zlý host, nemoci, zápolili jsme s nimi všichni. ... Žena s Ivánkem dostali černý kašel. ...

Ivánek, tuláček malá, jen do světa pořád chtěl. Na nešení byl těžký, nosíval jsem ho obyčejně já dolů a strýc Fillip ho vynášel do kopce domů. Ivánek při tom stahoval strýcovi čepici do očí a řehtal se jako hříbátko, když Filip na něho: bu, bu! ...

Ženě i Ivánkovi se kašel zhoršil. Ivánek dostával i slabou horečku, tak jsme ho drželi v kočárku. ... To se rozumí, že jsme hned volali doktora. Bydlel nad námi. Přicházel často. Dávali jsme studené obklady. Vyklubal se zápal plic. ... 

Věnovali jsme se Ivánkovi cele. To víte, Ivánek, takové dítě. Dokud s ním chodila žena do poradny, lékař vždy si jej zálibně prohlížel. "Ivánek je jako z másla: nejtěžší, nejhezčí, nejmoudřejší, " říkal doktor doma své paní. ...

Zápal plic se nelepšil, stále se prodlužoval, slabé horčeky už trvaly tři týdny. Doktor sám nad tím vrtěl hlavou a jednoho dne poradil, odvést hocha do nemocnice. Doktor sám nás tam zavezl. V nemocnici lékař nadával na našeho doktora, nevím dobře proč. Dali hochovi injekci a maminka zůstala s ním v nemocnici. Ženě však po několika dnech bylo špatně, bolela jí záda, nevyspala se a hubla. Proto nám primář dovolil nahradit mámu tetou Máňou. Trávila tam s Ivánkem dva týdny. ...

Konečně měl býti Ivánek propuštěn domů. Náhle však přišel telefon: včera se to zhoršilo, přijeďte se na chlapečka podívat. Sběhal jsem všecky motocyklisty, až jeden uvolil, že mne doveze. Jel se mnou jako šílený. 

S hochem to bylo opravdu zlé. ... Vstříkly mu také dávku mé krve, a pořád nevěděli, co s ním je a co s ním počít. Nebo věděli, ale nepověděli. ... Tu se otevřely dveře - a vstoupila žena. Nemohla nemocná doma vydržet, hodila se příležitost, tak hnala za námi. Poplakali jsme si s Ivánkem oba. Bylo nám, že se s ním loučíme navždy. Také Ivánek se rozplakal. zdálo se, že maminku nepoznal. ... Tak jsme chlapečka zlíbali a zas odjeli. Primář měl obavy. 

Ta noc byla u nás neklidná. Nebylo možno spát, myšlenky pořád u hocha v nemocnici. ... Ráno hnal jsem k vlaku do nemocnice. Jak jsem se blížil od nádraží k nemocnici, padala na mne tíž čím dál větší. Pak už jsem ulicemi běžel nehledě na nikoho. Hrdlo se mi strachem svíralo, nemohl jsem dechu popadnout. Doběhl jsem k nemocnici, vběhl bez povolení do nádvoří, kolem kaštanů pod Ivánkovými okny a dovnitř, do jeho světničky. Otevřu dveře - Ivánkovo místo prázdné. Hlavou mi projela teplá myšlenka, že Máňa šla s Ivánkem ven na procházku. Vstoupím přece a tu je vidím. U postýlky za dveřmi bez peřin a na ní Ivánek zabalený prostěradlem - a spí. U postýlky stojí Máňa - a pláče. 

"Co je?" vyrazím, "co je s Ivánkem?"

Máňa jen rukou beznadějně ukázala na ten bílý balíček. 

"Umřel?!"

Tu teprve vidím pozorněji, že víčka hošíčkova jsou trochu pootevřena, ale nehybná. Že tvářičky trochu promodraly. Opatrně rozbalím poslamku - a vidím nahé tělíčko, hubeňoučké nožičky, pažinky, prstíčky sevřené v dorbounké pěstičky. Tu ležel náš Ivánek - naše veliká radost - ležel nehnutě - ležel smrtí zadávený...

Jak je to možné? Ivánku, proč jsi nám umřel? Co mám říct doma mamince? Chlapečku můj, vzbuď se! Klečím u jeho poslední postýlky a pláču, jak jsem nikdy neplakal. Celé nitro mám zavaleno velikou bolavou potopou. Jak sochorem by mne udeřil do hlavy. Nemohu uvěřit, že už neotevře očička. Jakou ohromnou radost by táta měl, kdybys ručičkou pohnul, očka otevřel a promluvil ... Ivánku, Ivánku! Jaká křivda se ti stala, tak mlaďoučký, tak nadějný!

V těch slzách a ve vzlyku vynořila se mi vzpomínka nedávná, jak jsme si hráli na podlaze, já a všichni tři moji hoši: Vypravoval jsem jim pohádku tu nejmilejší: "Byl jeden táta s mámou a měli tři syny - první," (přitom nejstarší ukázal hrdě na sebe a prohlásil: To jsem já!) "druhý," (to zase druhý se představil) "a ten třetí, ten nejmladší byl Ivánek, a to je tenhle klučíček!" a vrtal jsem mu do šatečků. Jak hlasitě se káchtal...

Už nebude, už nikdy nebude...

Odnesl jsem Ivánka sám v náručí do márnice a položil na kamenný stůl a tak jsme ho přikrytého nechali. ...

"Kde máte Ivánka?" ptala se žena z postele, když jsme přišli domů. Vstupovali jsme sami do ložnice a ona čekala nějakou taškařinu, radostné vyjuknutí našeho nejmenšího... Neukazoval se. S prázdnýma rukama a vážnou tváří opřel jsem se o pelest a po dlouhé chvíli jsem přiznal pravdu nejbolestnější: "Umřel!"

Druhý den jeli jsme za Ivánkem zas. ... Oblekli jsme chlapečka do bílého rubášku, na hlavičku položili myrtový věneček, dali si ho vyfotografovat a nad tak připraveným čekali na auto z krematoria. Vypravoval jsem ostatním o Ivánkově nemoci. 

Sami jsme stáli v krematoriu u mizící rakvičky...

Popel jsme vložili do černé ozdobné urny. Truhlář podle mého návrhu zhotovil černou skříňku. Umístil jsem ji v mé pracovně, ozdobil žlutým věnečkem a květy leknínu od tetek, na skříňku postavil bělostného racka, kterému se Ivánek kdys tak podivoval a zobáček mu v prstíčkách polobojácně zkoumal... Tam u mých knih má ticho. Je a zůstane s námi u nás doma. I teď máme pořád doma - tři syny.

Za kremaci tehdy praděda podle svých záznamů zaplatil 1.488,40 Kč. Aby si mohli urnu s popelem ponechat doma, vydal jím okresní úřad zvláštní povolení s přesným označením bytu.

Později uložil urnu společně s urnou maminky, své první ženy, která na následky již tehdy zjištěné tuberkolózy umřela o tři roky později. Přála si hodně zatlačit oči, protože se věřilo, že když má mrtvý oči i jen trošku otevřené, volá tím někoho k sobě. Věřila, že ji si zavolal právě Ivánek.