čtvrtek 16. února 2017

Dlouhá cesta

Dlouhá cesta je organizace, která už od roku 2005 pomáhá rodičům bez dětí. Založily ji maminky, které sdílely a prožívaly smutek po odchodu dítěte společně. A přesně tak organizace pomáhá, organizuje svépomocná setkání, nabízí kontakt na laické poradkyně, které mají všechny vlastní zkušenost se ztrátou dítěte. Kromě toho vzdělává zdravotnický personál i širokou veřejnost o účinné pomoci rodičům, na svých stránkách nabízí prostor pro láskyplné vzpomínky a výročí a radí přátelům truchlících rodičů, co dělat - a co nedělat.


Z počátku jsem nabyla dojmu, že svépomocné skupiny nebudou nic pro mě. Mohl být tak čtvrtý den bez Trišky, když jsem s prvním rodičem bez dítěte mluvila. Můj syn by už byl taky magistr, řekla mi z ničeho nic sestra, když mě převážela na nějaké vyšetření. Nebo možná na operaci nohy, už si to nepamatuju přesně. Ale říkala mi, kompletnímu ležákovi, paní magistro, a teď pokračovala vzpomínkou na syna.

Vy jste ztratila syna? Já teď přišla o holčičku, odpověděla jsem, protože mě nic jiného nenapadlo. Ona na to, že právě proto mi to říká. Jak to zvládáte? zeptala jsem se. Nebyla to zdvořilostní otázka, ale skutečná zvědavost. Byla jsem ve fázi bez chuti do života, protože nic už nemá smysl. Zvyknete si, řekla, jen teď kolem těch Dušiček je to ještě takový hodně bolavý.

Její syn si před třemi roky na vysoké škole vzal život, zřejmě kvůli začínající psychické nemoci. Na zpáteční cestě jsme mlčely. Když mi pak o Dlouhé cestě říkal nemocniční kaplan, řekla jsem, že na svépomocné skupiny chodit nechci. Muži se ulevilo, protože se mu taky nechtělo, ale byl hned připraven podniknout cokoli, co by mi mohlo pomoct (je skvělej!).

A proč jsem měla pocit, že mi to nemůže pomoci? Podstatnou část života jsem se učila, jak efektivně pomáhat lidem. Jak je trpělivě vyslechnout, jak dobře mířenými otázkami zjistit jejich skutečné potřeby, které třeba ani neumí pojmenovat, jak je ubezpečit, že na to nejsou sami a že všechno se dá nějak vyřešit, a jak jim jejich jazykem co nejlépe vysvětlit, co a jak dělat, aby se problémy začaly řešit. A to má dva efekty - nenaučila jsem se pořádně nechat si sama odborně pomoct, protože jsem zvyklá být na druhé straně; a když se mi sestra svěřila, zapnul se ve mě právě tenhle pomáhací mód. Aktivovaly se mi osvojené postupy a vnitřní touha ji v jejím trápení pomoci.

Ne, že bych něco z toho použila, přemýšlení mi skutečně nijak nešlo. Nebyla jsem ve stavu pomáhat jiným, ale přesto tam ten reflex byl. Jenže to že nevím, jak pomoci jiným v podobné situaci, mi jen připomíná, že ani sobě nemám jak odlehčit. Vědomí, že v tom nejsem sama, že je víc lidí, kteří si tímhle peklem prošli nebo prochází, mě nijak neuklidňuje, naopak.

A tak jsem nastoupila svou vlastní dlouhou cestu.

Po pár týdnech jsem ale to první vnitřní odmítnutí přehodnotila. Pomohly mi zprávy právě od kamarádky, která dítě po porodu ztratila. A i když jsem si to hned neuvědomovala, i svědectví dalších, kteří ztratili sourozence, nedokončily vytoužené těhotenství nebo prožili jiná svá pekla.

Zavítala jsem proto na stránky Dlouhé cesty a pročetla si, co pomáhalo ostatním - první dny, první týdny, první měsíce, první roky. Přečetla jsem si o krásných rituálech, které si rodiče andílků zavedli. O rozhovorech s jejich dětmi v nové formě. O prožívání sourozenců. O dokumentech a knihách, které jim odpověděli na otázky. O tom, jak se po určité době začali vracet k takovým těm "normálním věcem" - začali chodit do práce, jezdit na dovolené, chodit cvičit, slavit, smát se, mít radost...
O věcech, keré jsem si neuměla představit, že se ještě vrátí.

O věcech, o kterých si skutečně moc nepovovídáte s někým, kdo něco takového neprožil.









1 komentář:

  1. Prošla jsem si fází úplného ateisty (věřím plně v to co vidím a na co si můžu sáhnout), přes studium různých církví a jejich návštěv (fáze hledání), až po konečné poznání, že všichni jsme části jednoho celku a jednoho velkého záměru/plánu. Věřím v to, že když se rozhodne jít duše odžít si život na Zem do fyzického těla, že tak činí z nějakého důvodu a že o tom, co ji na Zemi čeká dopředu ví. Myslím, že jste vy všichni blízcí spolu s Triškou o této těžké pozemské zkoušce dopředu věděli, a přesto jste se rozhodli ji podstoupit - statečné duše..Když se narodíme, tak na tento záměr zapomeneme, ale jednou nám bude zase odkryt. Triška odešla ze svého fyzického těla, ale jsem přesvědčena, že je všude kolem vás..Těžko se to popisuje a píše..Před několika lety bych toto vše pokládala za bláboly. Ale život člověka tak nějak dovede skrze zkoušky a těžké chvilky k poznání. Vše na tomto blogu čtu s hlubokou pokorou a protože jsem si touto těžkou zkouškou (prožívám jinou) neprošla, tak jsem do této chvíle nekomentovala. Ono taky co říct rodičům, kteří prožívají takovou bolest ? Držím na dálku za ruku a mlčím..Žaneta.

    OdpovědětVymazat