pátek 3. února 2017

Staré časy

Bylo to o Vánocích před dvěma lety, kdy jsem vydala svou první knížku.

Což je dost nadnesené, protože to žádná moje knížka nebyla.

Prostě jsem jen asi čtyři měsíce předem přepisovala do počítače knihu mého pradědy o životě naší prababičky. A byl to vskutku zajímavý rodinný příběh, plný historických i rodinných zvratů se zajímavou, doslova vražednou, zápletkou. Jak jsem to přepsala, nechala jsem vydat přesně tolik výtisků, kolik je nás v široké rodině a každý dostal po jednom, protože originální strojově psané verze od pradědy jsou na světě jen tři (pro jeho tři děti), ovšem u dvou ani nevíme, kde skončily.

V plánu bylo přepsat a vydat také všechny sešitky o jeho životě, které poctivě ručně sepisoval s bohatým poznámkovým aparátem a pak načisto v důchodu ťukal do stroje (pokud vím, jen v jednom provedení). Dohromady to je dlouhý a taky zajímavý příběh od začátku minulého století až do jeho šedesátých let. Líbí se mi, jak píše o všem zcela otevřeně a bez hodnocení, prostě jak to bylo - těžkosti v manželství, problémy s dětmi, boje s nadřízenými ve školství... Dost ke konci života zpytoval i sám sebe, přehodnotil některé své postoje a stejně jako kritizoval jiné, dokázal poctivě nahlédnout i na své počínání. Myslím, že kdyby tenkrát existoval blog, psal by jej.

Nicméně tyhle předloňské Vánoce, kdy jsem dokázala všem dát zatím asi nejlepší rodinný dárek, byly taky časem, kdy jsem slavnostní přípitek usrkávala jen naoko, protože byla docela velká šance, že jsem těhotná. Když se šance změnila v jistotu, chystala jsem místo přepisování výbavičku. Do dnešního dne mám v počítači asi tak čtyři stránky.

Zase jsem ale v těch rodinných pokladech zalistovala. Praděda se svou první ženou totiž taky přišli o roční dítě, na které měl vzpomínat ještě na smrtelné posteli. Zajímalo mě, jestli a jak svou ztrátu popsal a co a jak rodič bez dítěte prožíval před osmdesáti lety. Myslím, že tenkrát byla ještě smrt dítěte častější - a smrt jako taková se často odbývala doma, v kruhu rodinném, včetně následného obstarávání mrtvých, jak je patrné z popisu odchodu jeho první ženy.

I v případě úmrtí syna Ivánka praděda všechno detailně zaznamenal, včetně své bolesti, neodbytných otázek i praktických následcích.

Do své knihy přepsal mimo jiné dopis své matce, kterým jí úmrtí vnoučátka oznamoval:

Drahá maminko, 

odpusťte, že píši po Vaší návštěvě u nás teprve teď. Okřáli jsme všichni. Jak to bylo tehdy pěkné: třeba byly venku návěje a zalepená okna sněhem, byli jsme šťastni v teplé kuchyňce a kolem Vás  a Vy u svých dětí a vnoučat. Jako v pohádce: byl jeden táta a máma a měli tři syny. 

Potom v té jarní plískanici přišel zlý host, nemoci, zápolili jsme s nimi všichni. ... Žena s Ivánkem dostali černý kašel. ...

Ivánek, tuláček malá, jen do světa pořád chtěl. Na nešení byl těžký, nosíval jsem ho obyčejně já dolů a strýc Fillip ho vynášel do kopce domů. Ivánek při tom stahoval strýcovi čepici do očí a řehtal se jako hříbátko, když Filip na něho: bu, bu! ...

Ženě i Ivánkovi se kašel zhoršil. Ivánek dostával i slabou horečku, tak jsme ho drželi v kočárku. ... To se rozumí, že jsme hned volali doktora. Bydlel nad námi. Přicházel často. Dávali jsme studené obklady. Vyklubal se zápal plic. ... 

Věnovali jsme se Ivánkovi cele. To víte, Ivánek, takové dítě. Dokud s ním chodila žena do poradny, lékař vždy si jej zálibně prohlížel. "Ivánek je jako z másla: nejtěžší, nejhezčí, nejmoudřejší, " říkal doktor doma své paní. ...

Zápal plic se nelepšil, stále se prodlužoval, slabé horčeky už trvaly tři týdny. Doktor sám nad tím vrtěl hlavou a jednoho dne poradil, odvést hocha do nemocnice. Doktor sám nás tam zavezl. V nemocnici lékař nadával na našeho doktora, nevím dobře proč. Dali hochovi injekci a maminka zůstala s ním v nemocnici. Ženě však po několika dnech bylo špatně, bolela jí záda, nevyspala se a hubla. Proto nám primář dovolil nahradit mámu tetou Máňou. Trávila tam s Ivánkem dva týdny. ...

Konečně měl býti Ivánek propuštěn domů. Náhle však přišel telefon: včera se to zhoršilo, přijeďte se na chlapečka podívat. Sběhal jsem všecky motocyklisty, až jeden uvolil, že mne doveze. Jel se mnou jako šílený. 

S hochem to bylo opravdu zlé. ... Vstříkly mu také dávku mé krve, a pořád nevěděli, co s ním je a co s ním počít. Nebo věděli, ale nepověděli. ... Tu se otevřely dveře - a vstoupila žena. Nemohla nemocná doma vydržet, hodila se příležitost, tak hnala za námi. Poplakali jsme si s Ivánkem oba. Bylo nám, že se s ním loučíme navždy. Také Ivánek se rozplakal. zdálo se, že maminku nepoznal. ... Tak jsme chlapečka zlíbali a zas odjeli. Primář měl obavy. 

Ta noc byla u nás neklidná. Nebylo možno spát, myšlenky pořád u hocha v nemocnici. ... Ráno hnal jsem k vlaku do nemocnice. Jak jsem se blížil od nádraží k nemocnici, padala na mne tíž čím dál větší. Pak už jsem ulicemi běžel nehledě na nikoho. Hrdlo se mi strachem svíralo, nemohl jsem dechu popadnout. Doběhl jsem k nemocnici, vběhl bez povolení do nádvoří, kolem kaštanů pod Ivánkovými okny a dovnitř, do jeho světničky. Otevřu dveře - Ivánkovo místo prázdné. Hlavou mi projela teplá myšlenka, že Máňa šla s Ivánkem ven na procházku. Vstoupím přece a tu je vidím. U postýlky za dveřmi bez peřin a na ní Ivánek zabalený prostěradlem - a spí. U postýlky stojí Máňa - a pláče. 

"Co je?" vyrazím, "co je s Ivánkem?"

Máňa jen rukou beznadějně ukázala na ten bílý balíček. 

"Umřel?!"

Tu teprve vidím pozorněji, že víčka hošíčkova jsou trochu pootevřena, ale nehybná. Že tvářičky trochu promodraly. Opatrně rozbalím poslamku - a vidím nahé tělíčko, hubeňoučké nožičky, pažinky, prstíčky sevřené v dorbounké pěstičky. Tu ležel náš Ivánek - naše veliká radost - ležel nehnutě - ležel smrtí zadávený...

Jak je to možné? Ivánku, proč jsi nám umřel? Co mám říct doma mamince? Chlapečku můj, vzbuď se! Klečím u jeho poslední postýlky a pláču, jak jsem nikdy neplakal. Celé nitro mám zavaleno velikou bolavou potopou. Jak sochorem by mne udeřil do hlavy. Nemohu uvěřit, že už neotevře očička. Jakou ohromnou radost by táta měl, kdybys ručičkou pohnul, očka otevřel a promluvil ... Ivánku, Ivánku! Jaká křivda se ti stala, tak mlaďoučký, tak nadějný!

V těch slzách a ve vzlyku vynořila se mi vzpomínka nedávná, jak jsme si hráli na podlaze, já a všichni tři moji hoši: Vypravoval jsem jim pohádku tu nejmilejší: "Byl jeden táta s mámou a měli tři syny - první," (přitom nejstarší ukázal hrdě na sebe a prohlásil: To jsem já!) "druhý," (to zase druhý se představil) "a ten třetí, ten nejmladší byl Ivánek, a to je tenhle klučíček!" a vrtal jsem mu do šatečků. Jak hlasitě se káchtal...

Už nebude, už nikdy nebude...

Odnesl jsem Ivánka sám v náručí do márnice a položil na kamenný stůl a tak jsme ho přikrytého nechali. ...

"Kde máte Ivánka?" ptala se žena z postele, když jsme přišli domů. Vstupovali jsme sami do ložnice a ona čekala nějakou taškařinu, radostné vyjuknutí našeho nejmenšího... Neukazoval se. S prázdnýma rukama a vážnou tváří opřel jsem se o pelest a po dlouhé chvíli jsem přiznal pravdu nejbolestnější: "Umřel!"

Druhý den jeli jsme za Ivánkem zas. ... Oblekli jsme chlapečka do bílého rubášku, na hlavičku položili myrtový věneček, dali si ho vyfotografovat a nad tak připraveným čekali na auto z krematoria. Vypravoval jsem ostatním o Ivánkově nemoci. 

Sami jsme stáli v krematoriu u mizící rakvičky...

Popel jsme vložili do černé ozdobné urny. Truhlář podle mého návrhu zhotovil černou skříňku. Umístil jsem ji v mé pracovně, ozdobil žlutým věnečkem a květy leknínu od tetek, na skříňku postavil bělostného racka, kterému se Ivánek kdys tak podivoval a zobáček mu v prstíčkách polobojácně zkoumal... Tam u mých knih má ticho. Je a zůstane s námi u nás doma. I teď máme pořád doma - tři syny.

Za kremaci tehdy praděda podle svých záznamů zaplatil 1.488,40 Kč. Aby si mohli urnu s popelem ponechat doma, vydal jím okresní úřad zvláštní povolení s přesným označením bytu.

Později uložil urnu společně s urnou maminky, své první ženy, která na následky již tehdy zjištěné tuberkolózy umřela o tři roky později. Přála si hodně zatlačit oči, protože se věřilo, že když má mrtvý oči i jen trošku otevřené, volá tím někoho k sobě. Věřila, že ji si zavolal právě Ivánek.

2 komentáře:

  1. Milá, když jsem před pár dny četla jedím dechem váš blog, neviděla jsem pro slzy. Dnešní příspěvek mi ukázal, po kom máte dar takhle psát. Určitě by bylo dobře, pokud pradědovy zápisky přepíšete. Ať už na blog,
    nebo vydáte jako knihu. Přeji hodně sil.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné, děkujeme za Vaše řádky, pokračujte po pradědovi. Eva

    OdpovědětVymazat