Dědictví aneb...

Čtyřicátý osmý den bez Trišky vyřizujeme zase jedno vyřizování.

Sedíme s mužem proti mladé notářské koncipientce a prohlašujeme, že Triška za celých čtrnáct měsíců nic nenabyla (snad vyjma dárků, které dostala ke svým prvním a jediným narozeninám). Nestihli jsme jí zařídit žádný účet, spoření, nepřepsali jsme na ni dům, nedědila po nikom nic.

Koncipientka o tom nic sepíše protokol o osmi stranách a informuje nás, že dědické řízení jako takové tedy vůbec neproběhne. Jsme na předběžném projednání. Pozván je jen muž, jako objednatel pohřbu, ale cítím se povinna jít vyřídit pozůstalost s ním.

V protokolu zůstalo po předchozím zůstaviteli tvrzení, že před smrtí žil ve společné domácnosti s manželem. Koncipientka je opravila, protože Triška žila ve společné domácnosti s námi a bez manžela. Sice jsme ji jako správně vtipní rodiče označovali za potenciální nevěstu u všech známých s šikovnými a věkově přiměřenými chlapci, ale Triška měla zatím nejvíc na světě ráda nás a chtěla s námi žít natolik, že jsem se v podstatě nemohla vzdálit z místnosti. 

Dědictví je další v dlouhé řadě vyřizování, které Triščin odchod odstartoval. Doufám, že první, nejintenzinější vlna odeznívá, protože mi dochází i ty síly, které doluju potom, co mi síly došly. Za oněch čtyřicet osm dní jsme absolvovali dvacet čtyři schůzek:

• Dvakrát jsme navštívili pohřební službu, abychom objednali pohřeb a abychom jej doplatili. Dvakrát jsme byli v krematoriu kvůli zařízení pohřbu. Dvakrát jsme byli v kamenictví, jednou kvůli objednávce kamene, podruhé kvůli platbě a uložení urny do hrobové místa. 
• Devětkrát jsme byli na Úřadu práce. Dvakrát kvůli ukončení rodičovského příspěvku, jednou kvůli pohřebnému, čtyřikrát kvůli mé registraci a podpoře v nezaměstnanosti.
• Jednou jsme byli na zdravotní pojišťovně kvůli změnám u mě i Trišky - poté, co jsme byli u její dětské lékařky.
• Dvakrát jsme byli na odboru dopravy. Nejdřív mě vyzvali k okamžitému odevzdání malého technického průkazu, který mi měla odebrat už Policie na místě nehody. Protože se o mě na místě zajímali víc hasiči a záchranaři, musela jsem se dostavit a odevzdat. Abych odhlásila vozidlo, které jsem teprve před dvěma měsíci přepsala na sebe, musela jsem získat doklad o ekologické likvidaci. K tomu jsem zase musela získat doklad Policie, že ho již k dalšímu vyšetřování nepotřebuje. A počkat, až ho prohlédne likvidátor pojišťovny z povinného ručení viníka nehody. Pak jsem byla na odboru dopravy podruhé s velkým technickým průkazem. Následovala jedna návštěva a výměna dvou dopisů s pojišťovnou k ukončení mého povinného ručení. 
• Prozatím jednou jsem byla na PČR. Pro ten papír k autu a kvůli výslechu k nehodě, kterou si nepamatuju. K dalším schůzkám jsme zplnomocnili advokátku, protože z nahlížení do spisu se mi udělalo fyzicky špatně.
• Dvakrát jsem byla ve škole kvůli přerušení doktorského studia.
• K tomu jsem absolvovala čtyři dlouhé a psychicky náročné telefonáty s pojišťovnou ohledně nahlášení škody. Pojišťovna vyřizuje na různých odděleních zvlášť poškozené auto, poškozené věci mimo auto, poškozené zdraví a poškozený život. Některé ze škod předává externám společnostem. A všem mám popisovat detaily nehody, přestože jsem byla dva dny mimo své vědomí. Jsem do telefonu hysterická, jednou musím zavěsit a pokaždé potom pláču bolestí, vztekem a bezmocí.

U různých lékařů jsem za tu dobu byla šestkrát, muž v lékárně třikrát. A protože jsme se rozhodli udělat jediné možné opatření, kterým bychom mohli snížit riziko, že nám při autonehodě zahyne druhé dítě - přestěhovat se do města a nedojíždět - absolvovali jsme bezpočet dalších shůzek a telefonátů vedoucích až ke konečnému stěhování.

To všechno tu vypisuji jako odpověď na zvídavou otázku, co pozůstalí rodiče asi dělají. Většinu svého času prostě vyřizují.

Může se zdát, že takové zaměstnávání pozůstalých zvráceně pomáhá. Že odvádí pozornost od hlavního žalu a nutí něco dělat ty, kteří nemají chuť dělat vůbec nic. Že zaplňuje diář, který je najednou prázdný, bez očkovacích termínů, dětského plavání nebo setkání s podobně dětnými přáteli.

Spíš je to ale jen ubíjení už ubitých. Na každé schůzce se dozvídáte, co všechno ještě bude potřeba zařídit a přinést. Todo list nekončí, ani když se snažíte být neorganizovanější v životě. Záhy vyplýtváte barvy do tiskárny a zaplníte zbrusu nový šanon.

Jsou chvíle, kdy mi to všechno přijde neuvěřitelně absurdní (Říkáte, že si nemůžu zažádat o výpis karty zemřelé, protože zemřelá zemřela?). Jsou chvíle, kdy mám pocit, že víc už nevydržím a skutečně se z toho zblázním (Já jsem se ale nemohla přijít hned nahlásit, byla jsem ve vážném stavu v nemocnici, víte?). Jsou chvíle, kdy už jsem úplně odevzdaná. (Aha, budete potřebovat i pitevní zprávu, píšu si.)

A jsou chvíle, stále častější, kdy nemůžu, nikam nejdu, nezvedám telefon a rozhodně nic nevyřizuju.