úterý 13. června 2017

Tak už je to dobré, že?


Tuhle větu mi sto sedmdesátý čtvrtý den bez Trišky řekl člověk, který mě má moc rád (a já jeho) a který si ve svém životě prošel mnohým trápením. Mimo jiné sám ztratil už dvě děti (jak se to dá přežít podruhé, nevím).

Hladil mě přitom po ruce a povzbudivě se usmíval. Tak jsem udělala takovou neurčitou grimasu, kterou si může každý vyložit, jak potřebuje.

Že už je to dobré soudila ta dobrá duše z mnoha věcí. Třeba že už zase pracuju a na práci si nestěžuju. Že už sama chodím, teď když nám zrušili tramvaj, dokonce dost daleko pěšky (daleko na to, že jsem nedávno ještě nechodila vůbec). Že už je to (v té době) skoro půl roku, a to už každá bolest přebolí (?). Že už jsme v novém bytě vybalili pár krabic. Že se dokážu při přivítání usmát. Že už nepíšu blog.

Musím uznat, že to všechno zvenčí vypadá jako dobré. Lepší.

Ale… do práce chodím, protože něčím musí být člověk a jeho děti dítě živ. Nějak se musím zaměstnat, když už nemám o koho přes den pečovat. A nepíšu na blog, protože na to nemám čas, když chodím do práce. Když mi všechnu energii vezme ranní přemáhání, abych vstala a šla a pracovala a starala se o syna a celou tu dobu dělala, jakože vlastně nic.

A měla bych o čem psát, třeba ještě budu, o tom, jak se k pozůstalým rodičům staví okolí, o tom, jak se s cejchem předčasně ukončené rodičovské hledá práce, o tom, jak probíhá řízení o trestu za smrt mé dcery a jak s námi jedná pojišťovna, kterou i vy platíte ze svého povinného ručení. O tom, jak vypadá pitevní zpráva a jaké to je ji číst. O tom, jak jsem se rozhodla nikdy se s paní, co mi zabila dceru, nesetkat. O tom, jak mám skvělého muže, který mi dal důkazy místo slibů. O tom, jak se nás lidi ptají, kdy už bude druhé dítě a jak se sami sebe ptáme, kdy budeme mít sílu na to třetí. O tom, jak rehabilituju nohu a sbírám moudrost od nových kámošek po výměně kloubu. O tom, jak mi to všechno přijde nespravedlivé, jak se ptám proč zrovna já. O tom, jak na den přesně půl roku po Trišce odešel děda a zase jsme se všichni sešli v čekárně v krematoriu. O tom, jak se ze mě stala květinářka se zaměřením na bílé květiny, co vydrží na hrobu nejdéle čerstvé. O tom, že může být ještě hůř.

Takže: ne, není to už dobré. Není to ani lepší.

Je nám asi trochu líp než v den, kdy nám Triška umírala. Máme se teď líp než na pohřbu. Cítíme se míň zoufalí než v první vlně vyřizování. Smějeme se o něco upřímněji, než když jsme se smáli bez Trišky poprvé, zoufale, když i stoletý pán na vozíku byl rychlejší než já (a měl z toho radost).

Ale lepší to není. Bez Trišky to prostě není lepší. Cokoliv skvělého nás ještě v životě potká – ano, někdy mám pocit, že ještě něco pěkného přijít může – jakkoli dobře se budeme mít, vždycky budeme vědět, že je to horší. Horší, než kdyby nám Triška neumřela.

I found my way through the night and day, zpívá Eric Clapton v písni, kterou složil po úmrtí svého malého synka.

I found my way through the night and day je odpověď na otázku, jestli už je to lepší.