pátek 25. května 2018

Druhé dítě


A druhé miminko nebude? 

Otázka, kterou se nikdo na Trišku neptá, přesto ji dostávám relativně často.  

Ptají se tak lidé, které teprve poznávám, nebo které neznám vůbec. Většinou poté, co zjistí, že už mám sedmiletého syna. Já totiž moc jako matka nevypadám. Můj syn měřil celou třetinu mě už když se narodil. Víc než polovinu, když měl jeden rok. A i když pak zvolnil tempo a ještě mě úplně nedorostl, dávám mu tak ze tři roky maximálně. Už si od něj můžu půjčovat trička (kdybych chtěla na prsou nosit Lego postavičky nebo cool nápisy jako Here comes trouble). 

Prostě jsem malá, lidé mi na ulici suvérenně tykají a donedávna mi ještě musel víno objednávat muž, pokud jsem u sebe zrovna neměla občanku. Takže když ze situace vyplyne, že můj syn je můj syn, přijde překvapení, otázka kdy jsem to asi tak stihla (ještě na škole, přiznávám) a pak, když první šok pomine a dojde jim, kolik už můj syn má, je na řadě dotaz po druhém dítěti.

Moje druhé dítě je Triška a tohle čestné místo jí navždy zůstává.

Proto stojím vždy znovu před rozhodnutím, jestli na vstřícnou a upovídanou prodavačku uprostřed slunného odpoledne vybalím, že moje druhé dítě umřelo, nebo Trišku protentokrát zapřu. První varianta přináší velký šok a velké rozpaky (a vždy konec milé small talk, protože tohle téma je poněkud big), druhá varianta mě vždy na dlouho rozhodí. Navíc nejde praktikovat před Vikim, ten se k Trišce pokaždé hrdě hlásí. A když už u toho je, přidá detaily, jak umřela po autonehodě a jaký má hrobeček... A já jsem najednou před cizím člověkem odhalená a zranitelná a ani na druhé straně z toho není žádná radost, protože tohle přece netoužíte vědět, když s někým jen tak nezávazně tlacháte. Živé děti jsou přípustné téma kdekoli a s kýmkoli. O mrtvých nikdo jen tak bez přípravy slyšet nechce.

Takže když byl Viki zrovna z doslechu, jen jsem se neurčitě usmála (a v duchu se Trišce omlouvala, že o ní zrovna nedokážu mluvit, že volím tu pro mě snadnější variantu). Jste ještě mladá, tak máte spoustu času, na to prodavačka.

A kdy už bude druhý dítě? ptají se i někteří přátelé a známí. A já jsem vždy znovu strašně překvapená a nechápu. Moje druhé dítě je Triška a oni ji přece znali. Slavili její narození, chovali si ji... jak by mohli zapomenout? A pak mi to dojde. Myslí třetí dítě. A to mě taky na dlouho rozhodí. Že v té číselné řadě Trišku vynechali.

Správně je třetí dítě. Nebo další dítě. Anebo jenom dítě. Jiné, Trišku nepopírající, nenahrazující, své a jedinečné.

Na začátku jsem byla přesvědčená, že už žádné další dítě nebude. Že to už nezvládnu. Že už nechci násobit šanci, že by se ještě něco někdy stalo. Byla to taková zvláštní a hrozná jistota uvnitř, že je počet mých dětí definitivně uzavřen. Později jsem slyšela příběh matky, které ráno oznámili smrt její desetileté dcery, plakala a rozjímala, pak to dlouze rozebírali s manželem a ještě ten den se jim podařilo otěhotnět, takže přivedla na svět další holčičku a věřila, že je to stále stejná duše, kterou si prostě přivolala zpátky. Dodnes mu nedokážu uvěřit.

Druhá fáze přišla asi po třech měsících. Chtěla jsem dítě okamžitě. Chtěla jsem zase řešit všechny ty mateřské věci, vybírat pidioblečky, prát plíny, vařit příkrmy, pochodovat půl noci s dítětem v náručí po zhasnutém bytě a ráno si na to s kruhy pod očima stěžovat, protože nikdo neměl právo mi tohle vzít. Chtěla jsem přebít tu bolest, protože s miminkem před sebou bych tolik truchlit nemohla. Chtěla jsem zvrátit tu absurditu, chtěla jsem zase zpátky o svém životě rozhodovat, mít ho takový, jaký jsem si ho naplánovala. Chtěla jsem, ale nemohla, teprve jsem se učila znovu chodit a moje racionální já protestovalo, že mít dítě z těchto důvodů asi není v nejlepším zájmu dítěte a kdo ví, jestli by to matce pomohlo.

A když se mé srdce takhle prošlo ode zdi ke zdi, vrátilo se zase někam doprostřed. Do místa, kde se s třetím dítětem počítá. Někdy v budoucnu. 

V budoucnu, které je zatím s každým dalším dnem pořád stejně daleko.



(Úplně nejčastěji se na další miminko ptá Viki. Chce živého sourozence co nejdřív. Trišku miluje, ale v nebíčku je mu daleko. Prosí tátu, aby mi rychle dal buněčku. Prosí mě, abych víc jedla, aby mi pořádně vyrostlo břicho. Těší se, až miminko vyroste a bude s ním moct lumpačit. Protože pak na tebe budeme dva, mami, a to je víc než jeden.)