pátek 10. srpna 2018

Budete jim chybět


Na českých silnicích zemře za rok přes 500 lidí. Myslete na to, kdykoli vezmete za volantem telefon do ruky.

Nepozornost zabíjí. Kampaň BESIP mířící na ty, co snad ještě za volantem manipulují s telefonem. 

Pokaždé mě bodně u srdce. Pokaždé myslím na Trišku, ještě intenzivněji. Pokaždé myslím i na paní, co nám ji zabila, i když na ni ani trošku myslet nechci.

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně. Už jsem kvůli dopravním nehodám téměř přestala sledovat večerní zrávy, teď televizi začínám eliminovat úplně. Přesto kdykoli se ocitnu kdekoli běží, je tam. Přesto vím o každé medializované nehodě, při které umře dítě, protože mi o ní vždycky někdo řekne.  

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně, i když za to někdo musí platit a dopad kampaně je nejasný. Ne, že bych o nějakém vlivu na nějaké lidi pochybovala, jen se podle dostupných informací v českých poměrech moc nesleduje. Mediální kampaně za vyšší bezpečnost patří mezi doporučovaná opatření Evropské unie na národní úrovni, ovšem jen jako doprovodný program legislativních změn, technických inovací a dalších zlepšení. 

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně a chce změnit chování řidičů tím, že jim ukáže, jak budou trpět jejich děti, až se při nehodě sami zabijí. Je to chytré a silné, nevím ale, jestli to úplně statisticky odpovídá. Tipla bych si, že víc lidé zemře následkem chyby někoho jiného – údaje se mi ale nepodařilo dohledat, asi proto, že policejní statistiky vznikají ve chvíli, kdy o vině pachatele ještě není rozhodnuto (a trestní řízení se i u cizího zavinění může vyvinout různě). Takže statisticky a cynicky řečeno, je šance, že i když se budete dál chovat za volantem nezodpovědně, budou vaše děti v pohodě – zabijete někoho jiného a ten bude chybět zase úplně někomu jinému.  

V roce 2016, kdy nám umřela Triška, zemřelo podle policejních statistik na silnici 545 osob.  

To číslo 545 na mě zářilo z obrovského plakátu na akci BESIP cestou domů z práce za jednoho slunečného odpoledne v létě 2017. Šla jsem zamyšlená, vnímala, že je najednou kolem víc veselých lidí, nosili si pivo a zmrzlinu, hrála hudba, festivalová nálada. A pak najednou to číslo přímo přede mnou, protože ti veselí lidé se vlastně edukovali o bezpečnosti na silnicích, a já zírala na pětku na konci a tolik bych si přála, aby tam nebyla, aby to bylo míň. Úplně pokrytecky by mi stačilo o jedno míň, protože když už nemůžu zabránit všem nehodám, chtěla bych vymazat aspoň tu naši. Nebo bych chtěla, aby se mě tohle číslo vůbec netýkalo. Tak jsem se naštvala na všechny bezohledné řidiče, a na sebe taky dost, a šla rychle dál domů.

To číslo 545 je ale v odborných kruzích vnímáno pozitivně. Bylo to sice víc, než na tento rok předpokládala Národní strategie bezpečnosti silničního provozu, ale zase to bylo o 115 lidí míň než v předešlém roce, a vůbec nejmíň v historii České republiky. Takže vlastně úspěšný rok.

Už ve chvíli, kdy Triška umírala, byl ovšem překročen roční dílčí cíl v počtu mrtvých dětí. Všechna listopadová a prosincová dětská úmrtí byla navíc. Mimochodem, letos počítá strategie s osmi mrtvými dětmi a s něco pod 130 těžce zraněnými, čímž bychom se v těhle ukazatelích dostali na desetiletý průměr Evropské unie.

A víte co? Naše Triška v tom hrozném čísle 545 skutečně není. Ono totiž těch mrtvých z dopravních nehod bude nakonec o něco víc. Statistika pokrývá jen ty, kteří stihli zemřít do 24 hodin po nehodě. Triška byla oficiálně živá ještě 50 hodin po nárazu. Je tedy vedená jen mezi 2 508 těžce zraněnými (126 dětmi) – a v téhle kategorii byl plán na rok 2016 dodržen. Snad jsme tam spolu.   

Takže... 

Popsala bych stránky o tom, jak by se mělo jezdit bezpečně. Jak byste se měli vážně vykašlat na všechno, co při jízdě rozptyluje. Jak byste neměli jezdit, když je vám zrovna dost špatně, nebo když si strašně potřebujete zavolat. 

Ale odpustím si to, protože kampaň běží, všichni ji vidí a já nemůžu dělat víc, než být a tím svým bytím připomínat, jak moc to bolí a jak to za tu chvilku nepozornosti fakt nestojí. Jen mám takový špatný pocit, že to taky nemá žádný dopad na nikoho, ani v mé malé sociální bublince, soudě podle bezstarostných rádoby zábavných videí na sociálních sítích, máváním rukou nad nějakým tím zbytkáčkem, když se paří dlouho do noci, bodrých historek o tom, jak to kdo skoulel s dopravní hlídkou, když ho s telefonem za volantem nebo při překročení rychlosti chytli, nebo dokonce z nepásání dětí na nějaký ten kousek, protože... já vlastně vůbec nevím proč.