Na třistašedesátý pátý den po Triščině smrti jsme se
s mužem nechali potetovat.
Nevěděli jsme, co bychom v takový den měli dělat,
tak jsme si vymysleli tohle.
Nikdy jsem tetování neměla a nebýt toho všeho, asi bych bez
něj i zůstala. Ne, že by se mi nelíbilo. Ne, že bych chtěla být taková ta
slušná holka, na kterou jsem vypadala. Jenže… v pubertě mi
v realizaci bránil respekt (strach) z rodičů, v dospělosti už
jsem neměla ten drive, abych to fakt vymyslela, všechno si zjistila a zvážila a
nakonec objednala. Vždycky bylo na pořadu dne něco aktuálnějšího. Ze stejného
důvodu nemám dodnes propíchnuté uši. A pak - vzala jsem si přece (mimo jiné)
potetovaného motorkáře, to byl pro slušnou holku ve mně dostatečný odvaz.
Můj muž mluvil o svém dalším tetování, co jsme spolu. Ale ani on
neměl za celou tu dobu (brzy to bude devět let) čas se do toho opřít, i pro něj
to bylo v kategorii jednou snad.
Ale v neděli 22. října 2017 jsme se ocitli v malé
černé místnůstce v přízemí uprostřed sídliště, kde kromě nás a muže
s nevídanými rozměry ve všech D, bylo taky nepočítaně lebek, řetězů, emo
obrázků a divných přístrojů (ta slušná holka ve mně chtěla utéct). Tatér mi
suverénně tykal, s pár vulgaritami mi naznačil, že na kérování se
s kafem v ruce fakt nechodí a vysmál se mému nejistému pohledu na
všechna jeho udělátka. Uklidni svou mladou a ukaž, co máte, obrátil se na muže.
Pak se obul i do našeho výmyslu, protože na tomhle místě to
bude vypadat takhle a bude se to točit a taky to nejde udělat takhle tenký a
malý a... Byl to profík. Do dvaceti minut vymyslel upgrade, který nám s mužem vyhovoval a za dalších dvacet minut bylo po všem, mohla jsem si dopít kafe a
ještě s mírným třesem jít domů.
Jak jsme se k tomu vlastně dostali? Nějakou výraznou a
trvalou památku jsem chtěla od začátku, jenže vygravírovaná fotka mi z řetízku
hned při prvním nošení vypadla a u šperků z popela pozůstalých, které jde
nechat vyrobit už i u nás, bych se strašně bála, že je ztratím. Snubní prsten sice přes
všechny pesimistické předpovědi ještě mám, ale ten zásnubní už ne. A ztratit
kousek Tričšiných ostatků, to bych si nikdy neodpustila.
Takže tetování, to zůstane. Ale co? Mohlo by to být její
jméno, data, nějaký jiný nápis, umí natetovat i podobiznu, jakoukoli sovičku,
co bych si jen vymyslela. Nebo verše Jiřího Ortena, které mi po přednášce o
dětech v koncentračním táboře doteď rezonují v hlavě: Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,/ Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. Jenže Malá
elegie je o Ortenově mamince, ne o dítěti, a vůbec …chtěla bych něco
víc Triščino.
A kam? Když už tetování, kterého nebudu litovat ani
v osmdesáti, tak na místo, které se za tu dobu příliš nezmění – což na těle ženy nezanechává příliš
možností. A moje znamení zla, jizva, která mi po nehodě zůstala, se po další
operaci znovu hojila.
Tatéra jsem objednala, ještě než jsem znala odpovědi. Šlo
hlavně o to datum. Můžete mi to prosím potvrdit do mailu, že nemusím shánět
nikoho jiného, ptám se ho, a on se jen zasměje, řekne, že co řekne, to platí, a
zavěsí.
Pak přišel nápad, o kterém jsem rovnou věděla, že je
vítězný. Kardiogram, srdeční křivka, která signalizuje tep, jeho slábnutí a
nepravidelnost, dokud neutichne úplně. A hned potom ještě lepší: musí to být
přímo Triščina poslední křivka. Nápad inspirovaný všemi lékařskými seriály, které
jsem kdy viděla, kde je okamžik smrti jasný. Píp, píp, ..píp, …píp,
…píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí
Píšu kamarádovi do nemocnice, jestli se jde k záznamu
dostat. A on mě spojí s anestioložkou, která ten den s Triškou byla a
její křivku bedlivě sledovala. A ta mě vyvádí z omylu, že takhle to úplně
nechodí, kardiogram není jedinečný jako otisky prstů, a přechod z fáze
píp, píp, do pííííííííííííííííííí trvá v takovémhle případě dlouho,
protože srdíčko se ještě i po odejmutí orgánů dotřásá. Takže to není
k tetování úplně esteticky vhodné a navíc ta křivka vůbec není dochovaná,
sleduje se jen teď a tady, nenahrává se. A píše mi toho mnohem víc a já jí
chvíli neodpovídám, protože informací z Triščina posledního dne je na mě
najednou moc.
Tak máme nakonec na předloktí jen symbolickou křivku. I tak
jsem na ni hrdá.
Nekončí rovnou čarou, končí nekonečnem.