Dny, které nebyly

Nemysli na Trišku, mysli na Vikiho, řekl mi muž, když ode mě odcházel ten den, kdy nám Triška umřela. Chtěl, abych nebyla smutná. Abych věděla, že ještě mám důvod žít. Že mi ještě zůstává jedno živé a zdravé dítě. A že bych proto neměla uvažovat o tom, že si něco udělám (v nemocnici u mě po celou dobu sledovali tzv. suicidální sklony).

Pravda je, že jsem myslet v pravém slova smyslu nedokázala vůbec. Zejména proto, že jsem měla krvácení do mozku, a i když už ustupovalo a dovolilo mi vnímat poslední Triščin den, skutečné myšlení mě stále fyzicky bolelo. Navíc mi sestřička v pravidelných intervalech nosila dávku utlumováků přímo do žíly. A taky nejde myslet, když jste v zajetí emocí. Vlastně když byste měli být.

Emoce mi totiž taky nejdou. Je to zvláštní stav, protože já je všechny mám: brutální smutek, bolest, zoufalství, beznaděj. Dokonce se navenek občas projeví pláčem. Ale zároveň nic necítím. Možná je to normální stav, možná mi ho přivodily léky. Mám v sobě prázdno, které jsem nikdy necítila. Neznámé a děsivé. Prázdno, ve kterém není chuť do života, kde není ani žádná myšlenka na budoucnost, dřív tak růžovou a s chutí plánovanou. Někde dole je samozřejmě láska ke všem, které jsem doposud milovala, ale nejde cítit. Nejde prožít.

A v tom nic, kdy ani necítím, ani nemyslím, se v hlavě objevují nejrůznější věci. Třeba že je nutné zařídit pohřeb a že si nejsem jistá, jak se to dělá. Nebo že se asi budu muset rychle nahlásit na úřad práce, aby neunikla nějaká lhůta. Taky že musím k Vánocím objednat kalendáře, které už jsou zaplacené, ale nejsou do nich nahrané rodinné fotky, i když mi je ségra nahrála už před měsícem. Že nevím, kde je Viki a jak se má, ale jsem ohledně toho docela klidná. A že potřebuju informace.

Jak se totiž ukázalo, Triška nám umřela v sobotu a já si naposledy předtím pamatuji čtvrtek ráno. Muž mi proto musí stále znovu vyprávět, co se stalo v ty dva dny, které jsem neprožila.

Jak pro nás chystal oběd, zvlášť pro Trišku a pro nás dospěláky. Jak mi před dvanáctou začal volat, když jsem se nevracela. Jak mě proklínal, že mu neberu telefon a že jsem se zase někde zakecala (vlastně nic neobvyklého). Jak to po hodině nevydržel a začal shánět číslo na kamarádku, ke které jsem se ráno vypravila. Jak ho sehnal a zavolal jí. Jak mu řekla, že jsme už o půl dvanácté vyjeli. Jak ho polilo horko, zavěsil a vydal se na cestu. Jak hned za naší vesnicí dojel k policejním zátarasům. Jak poznal, že je zle.

Jak mu mladý policista vysílačkou ověřil, že žena s dítětem, které postrádá, byly skutečně zraněny a odvezeny do nemocnice. Jak jel obchvatem, naložil svého otce, který se vyznal v nemocničním areálu, a dojeli tam na urgentní příjem. Jak je tam už čekal celý tým lidí a vzali si ho do zvláštní místnosti. Jak mu tam něco nesrozumitelného vyprávěli o Trišce a jak z toho, aniž by rozuměl, pochopil, že je opravdu hodně zle. Jak se ptal, co je se mnou. Jak mu odpovídali vyhýbavě, ale znělo to přece jenom líp, než povídání o Trišce. Jak mu ale odmítli potvrdit, že budu žít. Jak mu naznačili, že za nehodu můžu já, ale mohl to být zkrat v hlavě. Jak ho dovedli za Triškou s opuchlou a modrou hlavou, napíchanou na asi milion přístrojů. Jak první pohled nevydržel a musel se vydýchat na chodbě. Jak pak byl u Trišky, dokud mě nedovezli z nějakých vyšetření. Jak byl u mě, viděl, že jsem na tom líp, ale mimo sebe. Jak pak volal mému otci, kterému policejní operační stále ještě neměli odvahu zavolat, i když na něj měli soukromé číslo a už přes hodinu věděli, že jsem jeho dcera a Triška vnučka. Jak poslal svého otce pro Vikiho do školky. Jak se spolu večer u jeho rodičů potkali. Jak viděl a četl zprávy o nehodě, kde už všude psali, že nehoda nebyla má vina.

Jak mu v pátek ráno lékaři přiznali, že Triška už nemá šanci přežít. Jak mu opatrně řekli o možnosti darování orgánů. Jak mu nabídli, že pokud nebude souhlasit, může přímo u Trišky bydlet, dokud jí naposledy neselže srdíčko. Že je jisté, že se to stane, jen není jisté, kdy. Jak mu pak, když souhlasil s transplantačním programem, řekli, že musím souhlasit i já, jinak to nepůjde. Jak u mě byli psychiatričky, nějak se mnou mluvili a pak řekli, že nejsem ve stavu, kdy bych mohla souhlas dát. Že mi ani nebudou o Trišce říkat. Jak mu nemocniční kaplan dal knížku o umírání s návodem, jak o smrti mluvit s dětmi.

Jak v sobotu psychiatričky souhlas dali a on s mým tátou čekali na chodbě, než mi celý tým oznámí, že Triška umírá a zavolají je dovnitř. Jak cítil zoufalství, protože ho vůbec nenapadalo, co teď bez Trišky budeme dělat. A nevěděl, jak Triška odejde, ale věděl, že bude muset být u toho. A nevěděl, jestli to zvládne. Ale ulevilo se mu, že budu žít aspoň já.

Jak pak vešel dovnitř… a to už si pamatuju sama.

Tak znova, jak ti řekli, že nám Triška umírá?