úterý 24. ledna 2017

Nejsem blázen, nechala jsem se vyšetřit

Šestnáctý den bez Trišky jsem si ráno brala prášky a nevím, co mě to napadlo - přečetla jsem si příbalový leták.

Ten od Lexaurinu mě trošku vyděsil, myslela jsem, že je to lék na spaní (a dost špatnej, když ještě tři hodiny po požití nespím a po dalších třech hodinách už vstávám). Když ho ale zahlédl známý z protidrogového a zavtipkoval, že když mi zbyde, zná lidi, co by za něj ruce trhali, volala jsem do nemocnice, jestli ho vážně ještě musím brát.

Ale ne, to je jen na úzkost, než zaberou antidepresiva, jestli už jste v pořádku, můžete vysadit. V pořádku si nepřipadám, ale vysazuju. Ovšem dostávám se k tomu, že beru antidepresiva. Nevím, jestli a jak na mě účinkují, mají naplno zabrat až po šesti týdnech, ale je mi to trošku divné. Jednak se neví, jestli mám deprese, když mi je nasadili rovnou. A třeba mému muži, kterému narozdíl ode mě umírala dcera (a vlastně i žena) dva dny, je nikdo ani nenabídl.

To jsou prášky v pohodě, můžete s nimi řídit a dělat co chcete, i dvoječku si s manželem můžete večer dát, uklidňovalo mě několik na sobě nezávislých doktorů. A pak se přidaly historky ze života s hlavním poselstvím - můžu se zhroutit klidně i několik poté. Třeba známý mého praktika, kterému se oběsil dospělý syn. Všechno se zdálo být v pořádku, sundal ho a obstaral, pohřbil a dál pracoval. Až pak po roce jednou jel do práce, zastavil u krajnice a zavolal na psychinu, aby si pro něj přijeli. A to bral antidepresiva celý ten rok!

Nebo zase jiná známá naší známé, té umřela prostřední ze tří dcer v osmi letech, takovou dost nešťastnou a nepravděpodobnou náhodou. Letos by jí bylo osmnáct a maminka se zhroutila, nemůže pracovat a je hospitalizovaná na psychiatrii. Antidepresiva zřejmě taky dlouho brala, a jak je jí to platné.

Co si mám z takových příběhů vzít, ptám se sama sebe. A odpověď, že teď už si nemůžu být jistá, jestli budu vůbec někdy v pořádku, odmítám. Přece nemůžu dál žít s tím, že se ještě za rok nebo třeba za deset let zhroutím. Pořád mám ještě Vikiho, o kterého se musím starat, muž kvůli práci občas není pár dní doma, a taky snad jednou dojde i na třetí miminko, které jsme dřív plánovali. To mám při tom všem brát antidepresiva, občas si na ně dát dvoječku (myslím, že řídit už stejně nebudu) a čekat, kdy to přijde?

Je to má hlavní otázka, se kterou po měsíci přicházím na psychiatrickou kontrolu. V ordinaci, která je z nějakého důvodu označená jako kuchyňka, nás čeká zrovna ta krásná blondýna, která mi oznamovala Triščinu smrt. Všímám si, že dnes má linku nad levým okem lehce nakřivo. Je stejně milá a profesionální jako při našem prvním setkání a trpělivě poslouchá moje pochybnosti. Uzavírá pak, že není potřeba, abych léky nadále brala, v nemocnici se podávají z preventivních důvodů a já přece nejsem psychicky nemocná (sic!), jen truchlím. To je dobrá zpráva. Špatná je, že mi od truchlení žádné léky nepomůžou.

Můžu se ptát dál: vrátí se mi někdy vzpomínky na nehodu? Podle lékařských zpráv jsem ještě při vyprošťování z auta byla při vědomí a nějak s doktory i hasiči komunikovala. Zatím si ty chvíle v hlavě jen představuju podle těch pár informací, co mám, ale nebude se mi o tom třeba zdát? Doktorka se slabě usmívá a říká, že takhle mozek moc nefunguje. Co jednou pohřbil, už pravděpodobně zpátky nevydá.

A jak vypadá psychické zhroucení? Poznám, až na mě půjde? Kdy ho mám čekat? Zdá se mi, že už paní doktorku unavuju. Ale trpělivě vysvětluje, že se hlavně o výročích, narozeninách nebo velkých rodinných událostech může stát, že na mě přijde zase větší splín, že třeba nebudu moct jít do práce a budu jen ležet. Když to bude trvat déle než dva týdny, je na čase zase přijít. Jinak se vidíme naposledy.

Tak jsem přestala brát všechny tlumící léky.

Nejsem totiž blázen, jsem jen matka bez dítěte.  











25 komentářů:

  1. Milá "polomámo", ani nevíš, jak těžko se píše komentář na blog někoho s tak smutným životním příběhem. Mám dvě malé děti, možná o to silněji jej vnímám. Děkuji za sdílení Tvých pocitů, i když u čtení pláču, jako bych jej prožívala sama. Je mi to tolik líto, i když se vůbec neznáme.

    Člověk si víc než kdy jindy uvědomí, co je a není důležité a jak se to, co považujeme za samozřejmé, může změnit jako mávnutím proutku.

    Nevím, co popřát na závěr. Snad hodně sil vše "zvládnout".

    Upřímnou soustrast.

    A.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář tak vystihuje moje pocity, které jsem po přečtení částí Vašeho blogu měla. Díky sdílení naší známé, jak jste zařizovali pohřeb, jsem pokračovala čtením Vašeho blogu .. protože (a přestože) za 6 týdnů čekáme náš první přírůstek, pocítila jsem vzdáleně, jaká bolest Vás zasáhla.. Nechci si představovat skutečnou, prožitou.. Jste neuvěřitelně statečná a děkuji za všechny, kterým sdílením svojí bolesti do budoucna pomůžete. A věřím, že podělení se o ni i pro Vás bude střípkem k uzdravení duše. Přeji hodně sil, Vám i vaší rodině, která při Vás stojí a aby jste si na dále byli oporou a toto těžké období prošli bok po boku, posílení, ne poražení. Hanka

      Vymazat
  2. Pro tvého syna nejsi jen "polomáma", ale ta jedna jediná, nejlepší máma, kterou má, a proto si užívej naplno chvilky s ním i se svým mužem a celou vaší rodinou a ve vzpomínkách i s vaší milovanou Triškou... Překrásné jméno jste ji vybrali, zaujalo mne hned po prvním přečtením, zní tak jemně a mile... Posílám vám všem spoustu sil a pozitivní energie, myslím na vás!

    OdpovědětVymazat
  3. Je mi 65 let a ztratila jsem již hodně milovaných. Soucitim s Vámi a přeji hodně sil.Martina z Českého ráje.

    OdpovědětVymazat
  4. přijměte upřímnou soustrast Eva

    OdpovědětVymazat
  5. Milá maminko, k blogu jsem se dostala už včera odpoledne a přečetla ho během pár desítek minut. Slzy mi překážely ve čtení a do noci jsem zas a zase propadala v pláč. Strašně jsem Ti chtěla napsat něco, co by Ti aspoň trošičku pomohlo, ale nešlo to, nemohla jsem se vzpamatovat...a bulím zase...je mi to tak moc líto. Myslím na Tebe a celou Tvou rodinu, na malou nádhernou Trišku a na naději, kterou předala dál... Do dalších dnů přeji, ať se vám (až přijde ten správný čas) vrátí síla, energie a chuť jít dál... Posílám objetí tak pevné, že ho musíš cítit :) Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hledala jsem slova, která by vystihla mé pocity po přečtení blogu, paní Katka přesně popsala i mé pocity, pod její komentář se podepisuji. Moc na Vás myslím, hodně sil, Petra.

      Vymazat
  6. Věci se dějí z nějakého důvodu, jen někdy trvá velmi dlouho, zjistit, proč se staly...Stejně tak třeba i to, že jsme našli v tom obrovském blogovém světě právě tento blog. Pros nás, kteří Vás našli, asi abychom si uvědomili, že nic není jisté, že i nejobyčejnější okamžik na světě se má prožít naplno a být vděčný za každý den ve zdraví a spolu...
    A pro Vás, možnost aspoň zčásti se z té bolesti vypsat a vědět, že je s Vámi řada lidí, kteří Vás neznali, ale přesto s Vámi soucítí a přejí Vám, abyste někdy v budoucnu, mohla najít zase chuť a sílu jít dál...
    Velké obětí H.

    OdpovědětVymazat
  7. Maminko,mámo.Navždy Ti toto oslovení zůstane.Vím, moc to bolí a ještě bude. Nikdy se ta bolest neztratí.Já jsem zjistila,až jak jsem se mohla na fotku usmát,že už bude líp.Triška odešla,a přitom dala naději dalším..... Je mi to moc líto.Hodně sil vám všem,celé rodině.Lenka.K

    OdpovědětVymazat
  8. Moc na Tebe od včerejška myslím. Já jsem oplakala "jen" dvě děti, které se nám nestihly narodit...ale bylo to strašné, i přesto, že máme další děti. Pomohla mi trošku i stránka Po potratu, kde mohou napsat svůj příběh maminky, kterým umřelo děťátko, i větší... Možná existují i další podobné stránky. Možná potřebuješ, aby se Tě někdo ujal, někdo, kdo tě bude poslouchat, nejen manžel a rodina, ti jsou taky zničení smutkem, nějaký empatický profesionál, jsem naštvaná, že Tě i na psychiatrii tak odbyli. Nechci Ti tu psát žádná moudra, jen bych si chtěla sednout vedle a plakat s Tebou...
    Myslím na Tebe a modlím se za Tebe. Jarmila

    OdpovědětVymazat
  9. Milá maminka.
    Len píš a píš. Vypíš si svoju ubolenú dušu. Daj všetko na papier.
    A my sa budeme za Vás modliť a myslieť na Vás. Na Vašu nádhernú Trišku, ktorá bude navždy vo vašich srdiečkach.Prajem Vám hlbokú vieru....
    Emily

    OdpovědětVymazat
  10. Chybí mi slova, protože každé slovo útěchy je zbytečné..Ztráta blízkých je nenahraditelná, ale není stoprocentně nekonečná...Život po životě existuje, jsem o tom bytostně přesvědčená a všechno krásné si s Triškou jednou prožijete a vynahradíte...nyní musíš být ale silná a žít.. Posílám Ti spoustu energie, objetí na dálku ... Inka
    Když budeš mít sílu a chuť, tak si můžeš přečíst toto: http://inkafej.blogspot.cz/2014/04/velky-patek-me-vyznani.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také se mi stalo něco podobného, nedovedu si to vysvětlit, ale něco existuje. Eva

      Vymazat
  11. Milá Velká Mámo, slova útěchy se v tomto případě hledají těžko. Myslím, že ani neexistují. Mám ale pocit, že jste to vzala za správný konec. VYPIŠTE TO ZE SEBE! A název svého blogu změňte na STATEČNÁ MÁMA!
    Hodně štěstí.
    H.

    OdpovědětVymazat
  12. Mamulenko zlatá, je mi to ohromně, nepopsatelně líto. Jsou věci, které jsou bohužel nezměnitelné, prostě jsou. Jsou nepochopitelné. Ale přesto jsou. Jsou nespravedlivé. Přesto jsou... Vypište se, vyřvěte se, vybrečte se... jak to budete cítit
    Nedávno jsem četla jednu větu, dnes vím, že je pro Vás: "Existují rány, které čas nezahojí, ale můžeme je zmenšit natolik, že s nimi dokážeme žít." Jan-Philipp Sendker
    Posílám Vám obrovské láskyplné objetí, kupu síly.
    Katka ♥

    OdpovědětVymazat
  13. Jste velmi silná žena (soudím podle toho, jak o situaci píšete) a buďte ještě malinko silnější kvůli dítěti, které s vámi je, ale i kvůli dítěti, které s vámi už není. Ta bolest v srdci vás vyčerpává, ale nic netrvá věčně. Bude to lepší, nebojte se. Ivana

    OdpovědětVymazat
  14. Milá statečná Mámo. Váš blog jsem se slzami v očích přečetla jedním dechem. Hledám slova, která by zmírnila vaši bolest, ale nenacházím.Přeji hodně síly pro další žití, čas bývá milosrdný a bolest otupí, ikdyž v nás bude navždy. Posílám velké srdečné obejmutí.A věřte, že se s Triškou zase potkáte. Anička

    OdpovědětVymazat
  15. Milá VELKÁ MÁMO, tak moc bych Tě chtěla utěšit, ulevit od velké bolesti, ale vím, že to nedokážu.... Piš, mluv, plakej... vše je dobře a nezapomeň, ještě máš malého synka a milovaného muže...
    Přeji hodně sil do dalšího žití. ♥
    D.

    OdpovědětVymazat
  16. Milá maminko, včera jsem objevila Tvůj blog, ale neměla jsem odvahu napsat. Tak snad až dnes. Jsem taky polomáma. Dnes je to přesně devět let, kdy jsem i já přišla při dopravní nehodě o svého syna. Věz, že bolest v srdci zůstane, ale čas obrousí ty nejostřejší hroty a naučíš se s tím žít. To nejhorší už máš za sebou (první tři měsíce, první Vánoce). Myslím, že založení blogu je skvělá věc. Piš, mluv o Trišce s každým, kdo je ochotný Tě vyslechnout, plakej, když cítíš potřebu, hlavně to nedus v sobě. Buďte si s mužem oporou a nezapomínejte ani na svého malého synka (i on přišel o sestřičku). Přeji Tobě i celé Tvé rodině spoustu síly a posílám odkaz na stránky, které by Ti možná mohly pomoci: http://www.dlouhacesta.cz/. Myslím na Tebe. S.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá S., díky za Tvůj komentář. Dlouhou cestu znám a umí být dost nápomocní. Je mi líto, že jsi taky ztratila syna - je hrozné, že to vůbec není tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát. Díky Ti za naději a vlastní zkušenost.

      Vymazat
  17. I ja patrim mezi ty, co radky zde necetly bez slz. Proste se tu shodneme, ze prijit o potomka je to nejhorsi, co se muze v zivote cloveka stat. Vim, ze nikdo, kdo to neprozil, se nedokaze do Vasi situace vcitit, presto asi vsechny prejeme, at se s danou situaci dokazete co nejlepe a nejdrive vyporadat a naucit se s tim zit, i kdyz smutek v jiste forme bude asi vecny....
    Je moc dobre, ze pisete, ventilujete. Preju Vam vsem, at to ustojite, kvuli sobe, kvuli Viktorkovi, kvuli Trisce, ktere je ted uz dobre. Take si myslim, ze se veci deji z nejakeho duvodu. Asi to zni krute, ale treba pomuze si myslet, ze by se treba casem stalo jeste neco horsiho, i kdyz mnoho horsich veci uz me nenapada. Mozna jen fakt, ze by odchod Trisky prisel pozdeji, ale byl by bolavejsi - pro ni, zdlouhavejsi - po krute nemoci apod. Vim, asi to nepomuze... Drzte se. M.

    OdpovědětVymazat
  18. Placu. Je mi to moc a moc lito! Myslim na Vas, manzela, syna i Trisku...

    OdpovědětVymazat
  19. Díky Vám všem za slova útěchy, sdílení smutku a dalších pocitů, i za Vaše vlastní zkušenosti. Není k tomu moc co psát, ale každé takové přání zahřeje. Takže díky.

    OdpovědětVymazat
  20. Take placu. Moje sedmimesicni holcicka spinka prave vedle me a nedovedu si predstavit, ze by tu najednou nebyla. To, co prozivate, dokaze naplno pochopit asi jen ten, kdo zazil neco podobneho, my ostatni si muzeme jen myslet, ze to chapeme. Ale je dobre, ze o tom pisete - kvuli Vam samotne jako zpusob ventilace toho zalu, i kvuli ostatnim, aby si uvedomili, ze je treba vazit si kazdeho okamziku, ktery mame. Preji Vam hodne sily a myslim na Vas i na Vasi nadhernou holcicku, i kdyz jeji cas byl kratky, zanechala urcite mnoho krasnych vzpominek v srdcich tech, kteri ji znali, a pomohla fyzicky nemocnym detem, ktere by jinak bez ni nemely sanci. Verim, ze jeji energie s Vami bude navzdycky...

    OdpovědětVymazat
  21. Děkuji za Vaše řádky, za sdílení. Jsem s vámi v myšlenkách. Posílám sílu a světlo.

    OdpovědětVymazat