úterý 10. ledna 2017

Poslední rozloučení

Vstávám hodně brzy, hodně nervózní a hodně podrážděná. Dvanáctý den bez Trišky je dnem pohřebním. Obřad je až ve dvě hodiny, dřív nebylo v krematoriu prázdno. Hodí se to, protože mi ráno vytahují stehy z kolena.

Na oběd jdeme k tchánům. Neobědvám a vyrážíme na hřbitov na zkoušku před obřadem. Moje negativní pocity sílí. Viki pláče, že se mu nechce, přestože celou dobu trval na tom, že tam musí být s námi. Uzavíráme dohodu, že když se mu nebude na obřadu líbit, odejde s tetou.

Na parkovišti čeká celá rodina a další auta stále přijíždějí. Mí rodiče a sourozenci nesou květinovou výzdobu, kterou zařídil táta. Sto čtyřicet bílých růží, deset za každý měsíc, který tu s námi Triška byla. Nikomu se nedívám do očí. Belhám se do čekárny pro pozůstalé a všichni se plouží za mnou, protože by bylo neslušné mě předejít.

Vevnitř je to ještě horší. Připadá mi, že čekáme celou věčnost, než nás paní obřadnice vyzve dovnitř. Zdobíme květinami obřadní síň. Paní obřadnice lituje, ale nemá vázy. Nakonec pár bílých přináší. Nestačí, táta proto navrhuje vyndat erární umělé vazby ze dvou vestavěných váz. Paní obřadnice lituje, ale kytice nejde přemístit. Táta je přesto vyndá a zmatená paní obřadnice jich má plnou náruč. Po chvíli váhání je odnáší.

Pak popisuje průběh pohřbu. Mluví jen s mužem, protože je oficiální objednatel pohřbu. I když stojím hned vedle něj, ani jednou mě neosloví a nepodívá se na mě. Připadám si neviditelná. Vyzve muže do kanceláře. Jdu s nimi a už popáté se ptám, kdy bude identifikace. Popáté se mi dostává odpovědi, že bude. Z nervozity, strachu a smutku už je mi fyzicky špatně.

Paní obřadnice vyřizuje formality a stále se dívá jen na muže. A pak konečně říká, že je nutná identifikace, jako prevence záměny. K ní mohou jen dva lidé. Tělo lze samozřejmě také vystavit v obřadní síni pro všechny, ale to podle regulí jen do sedmého dne od úmrtí.

K identifikaci může jít kdokoli, ale já si od začátku přeju jít se s Triškou sama rozloučit. Od té chvíle, kdy jsem ji usazovala do sedačky, jsem ji už neviděla. Když jsem se na takové rozhodnutí ptala v nemocnici kaplana, jen zavrtěl hlavou. Psycholog povzdechl. Můj muž byl viditelně zděšený. Opravdu ji chceš vidět? Víš, měla zraněnou hlavu, nevypadala už tak jako dřív. Je to moje dcera, odpovídám, musím ji vidět a dát jí sbohem. Cítím, že bych si to jinak celý život vyčítala. Zároveň se ale strašně bojím. Čekám, že se zhroutím.

A pak ta chvíle přijde a jdeme do útrob krematoria. Na konci uličky je vidět bílá rakvička a z ní vykukují tygří uši londýnského overalu. A pak už ji vidím celou, krásnou a klidnou, jak tam leží přikrytá krajkami.

To, co se odehráválo těch pár minut u Trišky, nejde popsat. Rozhodnutí jít se s ní rozloučit ale bylo správné. Ulevilo se mi, že jsem to dokázala. A dostala jsem jistotu, kterou jsem si dosud pro všechen svůj úžas a nepravděpodobnost toho všeho nedokázala připustit. Dotkla se mě konečnost smrti, hrůzná a impozantní. V prázdnu ve mě se konečně zřetelně objevil smutek a beznaděj. Skutečně něco cítit bylo i přes krutou bolest zvláštním způsobem osvobozující. A byla to pořád moje holčička, přes mrazivý chlad přesně taková, jakou jsem ji stvořila. Mohla jsem jí zblízka říct, co pro mě znamenala. A že se mnou bude dál. Že se nebudu pokoušet zapomenout, ani ji nahrazovat. Že za mnou může přijít, kdykoli bude chtít. A že jednou přijdu já za ní. Z nějakého důvodu s ní neodcházím teď, i když se to téměř stalo. Tak jí na cestu dávám alespoň její plyšovou Emičku a dopis s vyznáním. Stejně tak můj muž a i Viki nechal poslat obrázek, kterým jí ctěl říct, že "byla nejlepší sestřička na celém světě, jako fakt".

A tak proběhlo mé poslední rozloučení. Zbytek pohřbu už pro mě byl jen obřadem. A docela krásným. Všechno proběhlo přesně tak, jak jsem objednala. Obřadní síň byla plná. Při poslední písni se rakvička vrátila zpátky do krematoria a zavřely se za ní dveře. (Ségra, která v obřadní síni na mou prosbu fotila poslední Triščinu scénu, mi později popisovala, jak byli pohřební zřízenci nervózní, jestli elektronická čidla vůbec tak malou a lehkou rakvičku zachytí; čekali proto v zákulisí a byli připraveni ji v případě selhání techniky posunout za oponu ručně; jak to dopadlo nevíme.)


Po obřadu zasypáváme květinami hrobové místo bez náhrobku a bez urny. Jako poslední odjíždíme na smuteční hostinu k našim. Připíjíme dvacetiletým portským, svatebním darem čekajícím na velkou příležitost. Rozbíhá se hovor i zábava, tak je jak na našich rodinných akcích zvykem. Děda, který žije ve svém světě a Trišku si nepamatuje, odchází brzy. Musím jít, říká mi, dneska je se mnou zábava jak na pohřbu. Trošku zábavy mi tím na pohřeb přináší.

K večeru odjíždí postupně pražské, brněnské i ostravské křídlo rodiny. Je neuvěřitelné, jak všcihni na logisticky náročné operaci spolupracují. Všechna auta jsou do psoledního místa plná, cesty naplánované podle toho, kdo kde a kdy musí být. My zůstáváme a jdeme spát do mého nedávno zrekonstruovaného dívčího pokoje. Stále je tu připravená i postýlka pro Trišku.  

Co teď bez ní budeme dělat? ptá se muž.

Nevím. Sama sebe se ptám na to samé.










4 komentáře:

  1. Prijmite prosím úprimnú sústrasť.
    Alena

    OdpovědětVymazat
  2. Někdy ani slova nestačí ...přeju jen sílu jít dál...Hanka

    OdpovědětVymazat
  3. Bože můj, posílám vám velké objetí. Žádná jiná slova mě nenapadají. Jdu jí zapálit svíčku.

    OdpovědětVymazat