Sama doma

Pohřeb zařízen. Prezentace fotek dokončena. Parte rozesláno. Černý kabát zakoupen. Triščiny oblečky zabaleny a uloženy, postýlka rozebrána a uklizena. Dokumenty pro úřady připraveny.

Jednáctý den bez Trišky, jeden den do pohřbu a není co zařídit. Alespoň tedy nic pro mě, protože moje pohybové omezení mi nedovoluje věnovat se klasickým činnostem mechanicky zaměstávající mozek. Například bych chtěla uklidit byt, jakkoli to nikdy nebyla moje oblíbená činnost, ale nedokážu sama ani ustlat postel. Jsem ráda, že se bez pomoci dobelhám do koupelny nebo na záchod (a muž mě stejně radši jistí).

Když zrovna nejsem v koupelně nebo na záchodě, jen sedím na pohovce s nohou nahoru a pletu nekonečnou deku. Tato součást terapie se ukazuje být velmi účinná. Rovné pletení, žádné počítání ok, jen se jednou za čas vymění barva nebo vzor. A dokud ruce něco dělají, je hlava o něco klidnější. Projekt považuju za nekonečný, protože jsem snad v životě nic pořádného nedopletla, přestože toto umění ovládám od malička a celkem mě baví. Ještě teď jsou někde v komoře v bezedném koši pro Trišku upletené, ale nedokončené lacláčky a svrchní vlněné kalhoty na plenky na noc.

Dnes také zůstávám poprvé na chvíli sama doma. Viki je ve školce, muž odjíždí nakoupit, abychom měli co jíst. Já pořád téměř nejím, přestože mi muž vyvařuje moje nejoblíbenější pokrmy, ale dochází mi kafe i sladké pití, na čemž přežívám.

Muž se opakovaně ujišťuje, jestli mě skutečně může nechat doma samotnou. Nemocniční psycholog mu mimo poskytoval soukromé konzultace a jedna z dobře míněných rad je nenechávat mě pokud možno vůbec samotnou. Snad abych si něco neudělala, snad aby na mě nepadal smutek víc než je třeba. Obojí mi přijde směšné - nevím, jak bych si něco udělala, když stejně nic technicky provést nemůžu (a nikdy jsem nepochopila, jak se lze např. oběsit na kravatě na klice u dveří). A že bych neměla být smutná teď, když mi umřela dcera? Kdy jindy než teď bych měla být opravdu smutná? Dokonce si vnitřně připadám dost málo smutná. Stále víc než smutná jsem prázdná a užaslá. Mám pocit, že mi aspoň na chvíli pomůže se vyplakat, ale nepřichází vhodná chvíle.

Viditelný smutek a pláč není okolím moc vítán. Jak se přesvědčím ještě mnohokrát později, když vás někdo vidí plakat, má nepříjemný pocit a dostane o vás větší strach. A snaží se udělat něco, co váš pláč ukončí. Potěšit nebo rozesmát. To znamená, že vás má rád a záleží mu na vás, ale taky to znamená, že se nevypláčete tak, jak zrovna potřebujete. S mužem o tom můžu mluvit, protože a) je to můj muž, b) je skvělej, a c) taky mu umřela dcera. Jen na něm vidím, že když pláču, přidávám mu k smutku nad Triškou i smutek nad tím, že mi od mého smutku nemůže pomoct. Takže mi chvíle samoty přijde vhod.

Muž přijel asi po dvou hodinách. Chvíle o samotě, byť v obchodě plném lidí a v autě po pořád té stejné prokleté cestě, mu taky pomohla. Ptá se, jak jsem se měla. Místo o pláči mu vyprávím, jak jsem si sama doma sice dokázala udělat kafe, ale nedokázala jsem ho s berlemi nikam odnést, tak jsem ho vypila na stojáka u linky.