středa 4. ledna 2017

Den první



„Vaše dcera je prakticky mrtvá,“ říká mi krásná blonďatá psychiatrička s dokonalými černými linkami a drží mě přitom za ruku.

Myslím, že moje jediná reakce jsou vyvalené oči. Ten doktor předtím přece říkal, že ji přivezli ve vážném stavu, a v nemocnicích přece vážné stavy denně napravují, ne? Tak jak mrtvá?

„Měli jste vážnou autonehodu a Vaší dceři jsme už bohužel nedokázali pomoci. Její mozek umřel, jen srdce ještě bije. Váš manžel už to ví a přijde za Vámi,“ pokračuje někdo z pětice bílých plášťů, která mi lemuje nohy.

Tak moje dcera je mrtvá, jede mi hlavou, ale význam nedochází. Autonehoda, říkají. Žádnou autonehodu si nevybavuju, jen ten okamžik, jak poutám Trišku ve slušivé bundičce do autosedačky před domem kamarádky. Tak jak mrtvá?

„Já ji zabila?“ ptám se zmateně. Byla to nešťastná náhoda, ujišťuje mě blondýna a tiskne mi ruku stále silněji. Takže jsem ji zabila, vykládám si její slova, jen mi to nechtějí říct.

Čtyři z pěti sudiček odchází a přivádí dovnitř mého muže a tátu. Oba pláčou a já v tu chvíli dostávám mrazivou jistotu – Triška mi opravdu umírá.

„Já ji zabila,“ opakuju muži a pláču s ním. Můj muž má jinou verzi. Protijedoucí řidička prý přejela přes čtyři pruhy a vzala nás čelně. Přede mnou jela dodávka a nemohla jsem ji vidět. Měla velký auto a sestřelila nás do protisměru. Do auta nešla strčit ruka, je vůbec zázrak, že jsi ty přežila, říká muž. Co na tom záleží, moje dcera je prakticky mrtvá, myslím si.

„Trišenka by ještě mohla pomoct jiným dětem,“ šeptá mi po chvilce a bílé sudičky nade mnou jsou napjaté.

„Musí,“ vydechnu uprostřed teď už zoufalého pláče. Sudičky odchází zařizovat. Táta pláče u mé levé ruky a nic neříká. Muž, který viděl stovky mrtvol, xkrát oznamoval pozůstalým jejich ztrátu, teď na sklonku své stresující kariéry stojí a pláče nad neštěstím vlastní dcery. A já mu nemám co říct, protože moje dcera je prakticky mrtvá.

„Musíme Vám položit takové divné otázky, abychom věděli, jestli můžete dát s dárcovstvím orgánů souhlas,“ omlouvá se krásná psychiatrička a hned se ptá: „Jaký je rozdíl mezi černochem a kominíkem?“

Moje odpověď „černoch je černej a kominík špinavej,“ pečetí Triščiných čtrnáct měsíců a příběhy čtyř jiných rodin, které o tom ještě neví, ale zanedlouho je čeká zpráva, na kterou úpěnlivě čekají.

Nějaký pan doktor mi přináší papír. „Tady poprosím podpis,“ ukazuje mi rámeček a já snad vůbec poprvé podepisuji, aniž bych četla co. Triška mi umírá, tak co na tom, jestli je to podstrčená směnka, běží mi hlavou. 

Chce se mi spát.

Je sobota, 22. října 2016, den, kdy mi v 13.42 umřela dcera.

4 komentáře:

  1. Tuto bolest nemůže nikdo jiný než máma, která má děti, pochopit...

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Jste silná žena!! Opatrujte se Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. jste úžasná! i přes tu bolest jste pomohla dalším dětem

    OdpovědětVymazat