Alkoholový (a trochu vánoční)

Na každé dětské akci by měli hned ve dveřích podávat alkohol.

Aspoň těm rodičům, co o nějaké dítě přišli.

Tohle mi proběhne hlavou pokaždé, když na nějaké takové akci jsem, chvíli předtím, než se nadobro rozpláču, protože to zase neustojím.

Napadlo mě to už měsíc po nehodě (a to jsem ještě byla pod jinými silnými drogami), když moje živé dítě slavilo šesté narozeniny a my mu koupili předchystanou party, protože nic jiného jsme zařídit nedokázali. Seděla jsem s ortézou v koutečku, nemohla jsem sama nikam dojít a koukala na všechny ty malé lidičky v čepičkách s dortem a rozzářenýma očkama a doufala jsem, že jsou zaneprázdněni natolik, že si mého zoufalství kvůli jinému malému človíčku nevšimnou.

Napadlo mě to znovu, když jsem musela jít na oslavu ke dni matek ve Vikiho nové školce, protože i když do té doby všechny besídky bojkotoval, tehdy dostal hlavní roli v písničce o Paraplíčku a chtěl, abych ho viděla a natočila. Stál hrdě a rovně uprostřed pódia, držel barevné paraplíčko a za sborového zpěvu všech předškoláků se k němu do bezpečí před deštěm schovávala různá zvířátka. Moc se to povedlo. Ale pak v tom pásmu byla taky básnička o tom, jak všechny předškolní děti milují své malé sourozence a Viki jako ostatní pantomimou naznačoval, jak chová svou malou sestřičku, a to už jsem vážně nevydržela. Mě to taky vždycky dostane, je to dojemný, že, mrkla na mě sousedící maminka a nabídla kapesník. Chtěla jsem odejít a taky jsem chtěla - kromě jiného osudu (nesplnitelné) - aspoň jednoho panáka (splnitelné). Viki byl na paraplíčko tak hrdý, že to video pak pouštěl Trišce na hrobu a ještě jí to jednou přezpíval.

Napadlo mě to pak i na oficiálním loučení s předškoláky ve Vikiho bývalé školce, kam nás paní učitelky pozvaly, protože na Vikiho nezapomněly a chtěly ho pasovat na školáka se všemi jeho kamarády. Měly to hezky připravené, v hlavním obecním sále, ve speciálních tričkách a s papírovými absolventskými čepičkami, které nakonec novoškoláci vyhodili do vzduchu. Všechny děti musely slíbit, že se budou poctivě vzdělávat, a zpívali písničky a dostali dárečky. A byla i prezentace z fotek, podle miminka se muselo každé dítko poznat, předstoupit a do mikrofonu říct něco o sobě a své rodině. A Viki se taky poznal a po vzoru ostatních se chopil mikrofonu a řekl že je Viki, je mu šest a půl, chodí do jiné školky, ale bydlel tady, a teď bydlí s mámou a tátou ve městě a měl sestru miminko Trišku, která zemřela, a rád bruslí a plave. A to byla chvíle, kdy jsem to zase neustála – a taky chvíle, kdy celý sál ztichl a zhruba polovina rodičů se na nás otočila. Po slibu jsem si do džusu nechala nalít velkou vodku. 

Napadlo mě to i v první den školy, kam jsme hrdého i když zakřiknutého Vikiho s velkou aktovkou vedli. Naštěstí nás ale brzo propustili, aby se s dětmi náležitě seznámili. A protože jsme se po velkých peripetiích nakonec přece jen dostali na alternativní školu našeho srdce, odcházeli jsme (na panáka) s poměrně dobrým pocitem.

(Tak trochu úplně jinou školu jsme vybrali už rok před nehodou. Ještě s Triškou v kočárku jsme byli u prvního zápisu, kde jsem musela odpovídat na otázky, co od školy pro své dítě vlastně očekávám, co je pro mě nejdůležitější a čeho se asi tak bojím. Chtěla jsem hlavně pozitivní a podnětné prostředí, kvalitní mezilidské vztahy a rozvoj měkkých dovedností, bála jsem se neznámého a nedostatku všeobecného přehledu – takového toho, co když někdo neví, díváte se na něj jako na burana, i když ta informace je vám samotným k bůhvíčemu. Na druhém zápisu bez Trišky už jsem měla strach jen z toho, že bych mohla přijít i o Vikiho. Mým jediným přáním bylo, aby šťastně žil. Jestli bude vědět, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie, nebo si ji bude plést s Marií Antoinettou, mi bylo dost jedno.)

 ---

O mnoho víc portského, než kolik se sluší na slavnostní přípitek, jsem vypila i loňský Štědrý den. Však doktoři říkali, že i na ty antidepresiva si alkohol můžu dát. A antidepresiva nestačila.

Byl to první Štědrý den, kdy jsem tak pila. Vánoce jsou pro mě takovým až posvátným rodinným svátkem, na který se teda nepije, od toho je přece Silvestr, že. Když jsem na střední zjistila, že hodně mých spolužáků jen rychle porozbaluje dárky, zhltne kapra a valí s kámošema do hospody, přišlo mi to neuvěřitelně smutné a neuctivé. K Vánocům, k té atmosféře, k jejich rodinám. U nás se vše vždycky pojímalo velmi slavnostně. Všichni se upravili, na každé Vánoce nové šaty, velká sváteční hostina v jídelně u rozloženého starožitného stolu, protože je nás vždycky hodně. Tradiční cibulový servis, tradiční tátův přípitek Tak ať se tu všichni za rok ve zdraví zase sejdeme, tradiční rybí polévka a kapr na černo s vánočním knedlíkem (nevím, co je to za knedlík, ale dělá se u nás jen na Vánoce). Tradiční hory cukroví, kterých se až do večeře nikdo nesmí dotknout, ale při večeři už má stejně každý svoje favority. Stromeček v hale s tolika dárky, že kolem ani nejde projít, protože je nás vždycky hodně a ještě tu necháváme dary pro všechny, kdo v příštích dnech postupně přijedou. Tradiční blikačky a prskavky a náš tradičně falešný sborový zpěv prvních slok koled, když víc jich prostě neznáme.  

Předloňský Štědrý večer jsem se proto trošku pohoršovala nad bujarou skupinkou, která po přípitku a dárcích pokračovala na baru v kuchyni a byla čím dál veselejší. Po čtvrtém upozornění už jsem jim řekla něco jako že zlít se na Štědrý den je fakt prasečina a že jestli chtějí pokračovat, ať laskavě přesídlí, protože mi nahoře spí půlroční miminko a jestli ho probudí, budou si ho taky uspávat. Můj muž raději skutečně přesídlil (věděl jakou práci to uspávání dá), ostatní ze mě měli tak akorát srandu a šeptali si něco o hysterických mateřských hormonech. Byl to náš jediný Štědrý den s Triškou. A ta se skutečně probudila a nespala celou noc a nadobro si tím pokazila původní režim, takže jsem s ní až do nehody několikrát za noc vstávala.

Loňský Štědrý večer jsem střízlivá nedočkala ani těch dárků. Když mám popito, dokážu nebrečet.

(Viki dostal jako šestiletý tradičně aktovku a pouzdro).

Letos to nevidím jinak.

(Viki bude jako prvňák tradičně poprvé sám rozdávat dárky, protože už umí číst. Nahradí tak v roli nejmladšího čtenáře konečně mého nejmladšího bratra, který na to už hodně let žehrá. Vikimu ta úloha teď taky dlouho vydrží.)