čtvrtek 30. listopadu 2017

Tetování



Na třistašedesátý pátý den po Triščině smrti jsme se s mužem nechali potetovat.

Nevěděli jsme, co bychom v takový den měli dělat, tak jsme si vymysleli tohle.

Nikdy jsem tetování neměla a nebýt toho všeho, asi bych bez něj i zůstala. Ne, že by se mi nelíbilo. Ne, že bych chtěla být taková ta slušná holka, na kterou jsem vypadala. Jenže… v pubertě mi v realizaci bránil respekt (strach) z rodičů, v dospělosti už jsem neměla ten drive, abych to fakt vymyslela, všechno si zjistila a zvážila a nakonec objednala. Vždycky bylo na pořadu dne něco aktuálnějšího. Ze stejného důvodu nemám dodnes propíchnuté uši. A pak - vzala jsem si přece (mimo jiné) potetovaného motorkáře, to byl pro slušnou holku ve mně dostatečný odvaz.

Můj muž mluvil o svém dalším tetování, co jsme spolu. Ale ani on neměl za celou tu dobu (brzy to bude devět let) čas se do toho opřít, i pro něj to bylo v kategorii jednou snad.

Ale v neděli 22. října 2017 jsme se ocitli v malé černé místnůstce v přízemí uprostřed sídliště, kde kromě nás a muže s nevídanými rozměry ve všech D, bylo taky nepočítaně lebek, řetězů, emo obrázků a divných přístrojů (ta slušná holka ve mně chtěla utéct). Tatér mi suverénně tykal, s pár vulgaritami mi naznačil, že na kérování se s kafem v ruce fakt nechodí a vysmál se mému nejistému pohledu na všechna jeho udělátka. Uklidni svou mladou a ukaž, co máte, obrátil se na muže.

Pak se obul i do našeho výmyslu, protože na tomhle místě to bude vypadat takhle a bude se to točit a taky to nejde udělat takhle tenký a malý a... Byl to profík. Do dvaceti minut vymyslel upgrade, který nám s mužem vyhovoval a za dalších dvacet minut bylo po všem, mohla jsem si dopít kafe a ještě s mírným třesem jít domů.

Jak jsme se k tomu vlastně dostali? Nějakou výraznou a trvalou památku jsem chtěla od začátku, jenže vygravírovaná fotka mi z řetízku hned při prvním nošení vypadla a u šperků z popela pozůstalých, které jde nechat vyrobit už i u nás, bych se strašně bála, že je ztratím. Snubní prsten sice přes všechny pesimistické předpovědi ještě mám, ale ten zásnubní už ne. A ztratit kousek Tričšiných ostatků, to bych si nikdy neodpustila.

Takže tetování, to zůstane. Ale co? Mohlo by to být její jméno, data, nějaký jiný nápis, umí natetovat i podobiznu, jakoukoli sovičku, co bych si jen vymyslela. Nebo verše Jiřího Ortena, které mi po přednášce o dětech v koncentračním táboře doteď rezonují v hlavě: Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,/ Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. Jenže Malá elegie je o Ortenově mamince, ne o dítěti, a vůbec …chtěla bych něco víc Triščino.

A kam? Když už tetování, kterého nebudu litovat ani v osmdesáti, tak na místo, které se za tu dobu příliš nezmění  – což na těle ženy nezanechává příliš možností. A moje znamení zla, jizva, která mi po nehodě zůstala, se po další operaci znovu hojila.

Tatéra jsem objednala, ještě než jsem znala odpovědi. Šlo hlavně o to datum. Můžete mi to prosím potvrdit do mailu, že nemusím shánět nikoho jiného, ptám se ho, a on se jen zasměje, řekne, že co řekne, to platí, a zavěsí.

Pak přišel nápad, o kterém jsem rovnou věděla, že je vítězný. Kardiogram, srdeční křivka, která signalizuje tep, jeho slábnutí a nepravidelnost, dokud neutichne úplně. A hned potom ještě lepší: musí to být přímo Triščina poslední křivka. Nápad inspirovaný všemi lékařskými seriály, které jsem kdy viděla, kde je okamžik smrti jasný. Píp, píp, ..píp, …píp, …píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

Píšu kamarádovi do nemocnice, jestli se jde k záznamu dostat. A on mě spojí s anestioložkou, která ten den s Triškou byla a její křivku bedlivě sledovala. A ta mě vyvádí z omylu, že takhle to úplně nechodí, kardiogram není jedinečný jako otisky prstů, a přechod z fáze píp, píp, do pííííííííííííííííííí trvá v takovémhle případě dlouho, protože srdíčko se ještě i po odejmutí orgánů dotřásá. Takže to není k tetování úplně esteticky vhodné a navíc ta křivka vůbec není dochovaná, sleduje se jen teď a tady, nenahrává se. A píše mi toho mnohem víc a já jí chvíli neodpovídám, protože informací z Triščina posledního dne je na mě najednou moc.

Tak máme nakonec na předloktí jen symbolickou křivku. I tak jsem na ni hrdá.

Nekončí rovnou čarou, končí nekonečnem.  

3 komentáře:

  1. Myslím, že jste udělala nejlepší možnou věc. Vzpomínku na Trišku vám nikdo vzít nemůže. Opatrujte se.

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den,
    skvělý nápad...
    Pěkné dny, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
  3. To je zvláštní, přesně takové tetování mám teď v hlavě já. Na památku nejbližšího, který mi odešel před měsícem. Tu křivku jsem sledovala den co den, co jsem u něj seděla. 5 dní. Bude končit malým autíčkem, které do toho nekonečna odjíždí... Držte se, často na vás myslím, i když se neznáme...

    OdpovědětVymazat