čtvrtek 30. listopadu 2017

Tetování



Na třistašedesátý pátý den po Triščině smrti jsme se s mužem nechali potetovat.

Nevěděli jsme, co bychom v takový den měli dělat, tak jsme si vymysleli tohle.

Nikdy jsem tetování neměla a nebýt toho všeho, asi bych bez něj i zůstala. Ne, že by se mi nelíbilo. Ne, že bych chtěla být taková ta slušná holka, na kterou jsem vypadala. Jenže… v pubertě mi v realizaci bránil respekt (strach) z rodičů, v dospělosti už jsem neměla ten drive, abych to fakt vymyslela, všechno si zjistila a zvážila a nakonec objednala. Vždycky bylo na pořadu dne něco aktuálnějšího. Ze stejného důvodu nemám dodnes propíchnuté uši. A pak - vzala jsem si přece (mimo jiné) potetovaného motorkáře, to byl pro slušnou holku ve mně dostatečný odvaz.

Můj muž mluvil o svém dalším tetování, co jsme spolu. Ale ani on neměl za celou tu dobu (brzy to bude devět let) čas se do toho opřít, i pro něj to bylo v kategorii jednou snad.

Ale v neděli 22. října 2017 jsme se ocitli v malé černé místnůstce v přízemí uprostřed sídliště, kde kromě nás a muže s nevídanými rozměry ve všech D, bylo taky nepočítaně lebek, řetězů, emo obrázků a divných přístrojů (ta slušná holka ve mně chtěla utéct). Tatér mi suverénně tykal, s pár vulgaritami mi naznačil, že na kérování se s kafem v ruce fakt nechodí a vysmál se mému nejistému pohledu na všechna jeho udělátka. Uklidni svou mladou a ukaž, co máte, obrátil se na muže.

Pak se obul i do našeho výmyslu, protože na tomhle místě to bude vypadat takhle a bude se to točit a taky to nejde udělat takhle tenký a malý a... Byl to profík. Do dvaceti minut vymyslel upgrade, který nám s mužem vyhovoval a za dalších dvacet minut bylo po všem, mohla jsem si dopít kafe a ještě s mírným třesem jít domů.

Jak jsme se k tomu vlastně dostali? Nějakou výraznou a trvalou památku jsem chtěla od začátku, jenže vygravírovaná fotka mi z řetízku hned při prvním nošení vypadla a u šperků z popela pozůstalých, které jde nechat vyrobit už i u nás, bych se strašně bála, že je ztratím. Snubní prsten sice přes všechny pesimistické předpovědi ještě mám, ale ten zásnubní už ne. A ztratit kousek Tričšiných ostatků, to bych si nikdy neodpustila.

Takže tetování, to zůstane. Ale co? Mohlo by to být její jméno, data, nějaký jiný nápis, umí natetovat i podobiznu, jakoukoli sovičku, co bych si jen vymyslela. Nebo verše Jiřího Ortena, které mi po přednášce o dětech v koncentračním táboře doteď rezonují v hlavě: Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,/ Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. Jenže Malá elegie je o Ortenově mamince, ne o dítěti, a vůbec …chtěla bych něco víc Triščino.

A kam? Když už tetování, kterého nebudu litovat ani v osmdesáti, tak na místo, které se za tu dobu příliš nezmění  – což na těle ženy nezanechává příliš možností. A moje znamení zla, jizva, která mi po nehodě zůstala, se po další operaci znovu hojila.

Tatéra jsem objednala, ještě než jsem znala odpovědi. Šlo hlavně o to datum. Můžete mi to prosím potvrdit do mailu, že nemusím shánět nikoho jiného, ptám se ho, a on se jen zasměje, řekne, že co řekne, to platí, a zavěsí.

Pak přišel nápad, o kterém jsem rovnou věděla, že je vítězný. Kardiogram, srdeční křivka, která signalizuje tep, jeho slábnutí a nepravidelnost, dokud neutichne úplně. A hned potom ještě lepší: musí to být přímo Triščina poslední křivka. Nápad inspirovaný všemi lékařskými seriály, které jsem kdy viděla, kde je okamžik smrti jasný. Píp, píp, ..píp, …píp, …píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

Píšu kamarádovi do nemocnice, jestli se jde k záznamu dostat. A on mě spojí s anestioložkou, která ten den s Triškou byla a její křivku bedlivě sledovala. A ta mě vyvádí z omylu, že takhle to úplně nechodí, kardiogram není jedinečný jako otisky prstů, a přechod z fáze píp, píp, do pííííííííííííííííííí trvá v takovémhle případě dlouho, protože srdíčko se ještě i po odejmutí orgánů dotřásá. Takže to není k tetování úplně esteticky vhodné a navíc ta křivka vůbec není dochovaná, sleduje se jen teď a tady, nenahrává se. A píše mi toho mnohem víc a já jí chvíli neodpovídám, protože informací z Triščina posledního dne je na mě najednou moc.

Tak máme nakonec na předloktí jen symbolickou křivku. I tak jsem na ni hrdá.

Nekončí rovnou čarou, končí nekonečnem.  

4 komentáře:

  1. Myslím, že jste udělala nejlepší možnou věc. Vzpomínku na Trišku vám nikdo vzít nemůže. Opatrujte se.

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den,
    skvělý nápad...
    Pěkné dny, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
  3. To je zvláštní, přesně takové tetování mám teď v hlavě já. Na památku nejbližšího, který mi odešel před měsícem. Tu křivku jsem sledovala den co den, co jsem u něj seděla. 5 dní. Bude končit malým autíčkem, které do toho nekonečna odjíždí... Držte se, často na vás myslím, i když se neznáme...

    OdpovědětVymazat
  4. To je hezká vzpomínka. Vím, že je to hloupé srovnání, ale já mám takhle na ruce namalovanou vzpomínku na mého prvního psa, se kterým jsme prakticky vyrůstal a když mi bylo 18, tak bohužel odešel. Dělali mi ho v salonu tetování Praha. Nemyslím, že si dám ještě někdy něco namalovat, ale za tuhle vzpomínku jsem fakt rád. :)

    OdpovědětVymazat