úterý 13. června 2017

Tak už je to dobré, že?


Tuhle větu mi sto sedmdesátý čtvrtý den bez Trišky řekl člověk, který mě má moc rád (a já jeho) a který si ve svém životě prošel mnohým trápením. Mimo jiné sám ztratil už dvě děti (jak se to dá přežít podruhé, nevím).

Hladil mě přitom po ruce a povzbudivě se usmíval. Tak jsem udělala takovou neurčitou grimasu, kterou si může každý vyložit, jak potřebuje.

Že už je to dobré soudila ta dobrá duše z mnoha věcí. Třeba že už zase pracuju a na práci si nestěžuju. Že už sama chodím, teď když nám zrušili tramvaj, dokonce dost daleko pěšky (daleko na to, že jsem nedávno ještě nechodila vůbec). Že už je to (v té době) skoro půl roku, a to už každá bolest přebolí (?). Že už jsme v novém bytě vybalili pár krabic. Že se dokážu při přivítání usmát. Že už nepíšu blog.

Musím uznat, že to všechno zvenčí vypadá jako dobré. Lepší.

Ale… do práce chodím, protože něčím musí být člověk a jeho děti dítě živ. Nějak se musím zaměstnat, když už nemám o koho přes den pečovat. A nepíšu na blog, protože na to nemám čas, když chodím do práce. Když mi všechnu energii vezme ranní přemáhání, abych vstala a šla a pracovala a starala se o syna a celou tu dobu dělala, jakože vlastně nic.

A měla bych o čem psát, třeba ještě budu, o tom, jak se k pozůstalým rodičům staví okolí, o tom, jak se s cejchem předčasně ukončené rodičovské hledá práce, o tom, jak probíhá řízení o trestu za smrt mé dcery a jak s námi jedná pojišťovna, kterou i vy platíte ze svého povinného ručení. O tom, jak vypadá pitevní zpráva a jaké to je ji číst. O tom, jak jsem se rozhodla nikdy se s paní, co mi zabila dceru, nesetkat. O tom, jak mám skvělého muže, který mi dal důkazy místo slibů. O tom, jak se nás lidi ptají, kdy už bude druhé dítě a jak se sami sebe ptáme, kdy budeme mít sílu na to třetí. O tom, jak rehabilituju nohu a sbírám moudrost od nových kámošek po výměně kloubu. O tom, jak mi to všechno přijde nespravedlivé, jak se ptám proč zrovna já. O tom, jak na den přesně půl roku po Trišce odešel děda a zase jsme se všichni sešli v čekárně v krematoriu. O tom, jak se ze mě stala květinářka se zaměřením na bílé květiny, co vydrží na hrobu nejdéle čerstvé. O tom, že může být ještě hůř.

Takže: ne, není to už dobré. Není to ani lepší.

Je nám asi trochu líp než v den, kdy nám Triška umírala. Máme se teď líp než na pohřbu. Cítíme se míň zoufalí než v první vlně vyřizování. Smějeme se o něco upřímněji, než když jsme se smáli bez Trišky poprvé, zoufale, když i stoletý pán na vozíku byl rychlejší než já (a měl z toho radost).

Ale lepší to není. Bez Trišky to prostě není lepší. Cokoliv skvělého nás ještě v životě potká – ano, někdy mám pocit, že ještě něco pěkného přijít může – jakkoli dobře se budeme mít, vždycky budeme vědět, že je to horší. Horší, než kdyby nám Triška neumřela.

I found my way through the night and day, zpívá Eric Clapton v písni, kterou složil po úmrtí svého malého synka.

I found my way through the night and day je odpověď na otázku, jestli už je to lepší. 

9 komentářů:

  1. Milá "mámo", moc bych Vás chtěla utěšit, ale nevím jak. Zní to jako fráze, když Vám napíši, že to chce čas...ale je to tak, pouze s dostatkem času dokážete s tak velikánskou bolestí žít. Věřte mi, vím to. Myslím na vás, Radka

    OdpovědětVymazat
  2. Prostě jen jděte - krok za krokem....
    Víc asi dělat nejde.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji, že tuto zkušenost sdílíte. Velmi si toho vážím
    A.

    OdpovědětVymazat
  4. Vcera jsem si na Vas vzpomnela (vlastne si vzpomenu docela casto, hlavne kdyz poutam dceru do sedacky). Rekla jsem si,ze se zkusim zeptat na blogu,jak se citite/necitite a vidim novy post...jak by to mohlo byt lepsi,je to teprve chvilka...preji moc sil!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc často na Vás myslím. Na Trišku vlastně taky, ačkoli ji znám jen z Vašeho vyprávění. Opravdu se lidé ptají, kdy už bude další dítě? A navíc ještě "druhé"? Já vím, mám v práci kolegyni se stejným osudem jako máte Vy (a dokonce dvojnásobným) a moc se snažím dávat si pozor na pusu, ale tohle je teda ... Jste daleko silnější, než si myslíte. To vy víte, že je to všechno "jako", že jde o velké přemáhání a snahu. Ale synek to nevidí, pro něj jste fungující a milující mámou, fakt. Držte se. Renina

    OdpovědětVymazat
  6. Drzim pesti a preji mnoho sil...Vlastne ani nevim co psat a zda o to vubec stojite, nebo blog berete spise jako ventil.
    Dlouho jsem tu nebyla a posledni dny jsem si na Vas zase vzpomnela, dnes zajdu a novy post...asi telepatie, nahoda?
    Chapu, ze nekteri nemaji velikou empatii, ale myslet si, ze po pul roce je lepe, vymazat Trisku "ze seznamu" Vasich deti a ptat se na dalsi... Nemam slov...
    Presto v tomto clanku vidim i pozitiva: "smejeme se uprimneji", ..."někdy mám pocit, že ještě něco pěkného přijít může"... Ano, to jsou prvni vlastovky, moc rada je tu ctu a hlavne Vam vsem preji proste normalni zivot, i kdyz bude uz navzdy jiny... M.

    OdpovědětVymazat
  7. Taky na vás moc myslím. Zrovna nedávno, to jsem pro vás vymýšlela pohádku...byla jednou jedna maminka, které její malinká krásná holčička poslala za sebe další miminko...a to přineslo té mamince tolik něhy, lásky a naděje, že si to ta maminka neuměla ani představit...a pořád a pořád měla ráda všechny všechny svoje děti... Moc vám přeju, aby se k vám vrátila naděje...J.

    OdpovědětVymazat
  8. Také mám tu čest s jednáním pojišťovny, která se chovala velmi odmítavě, když měla platit. Až jsem se nakonec musela poprosit o pomoc pana Kleknera. Ale u nás se jednalo o mnohem lehčí případ, takže to ani nejde srovnávat. Každopádně jsem si z tohoto zážitku odnesla jedno. Jakmile se člověk obrátí na právníka, pojišťovna se chová úplně jinak. Pojišťovny se chovají jako hyeny a trochu zapomínají na to, že kdybychom jim nedávali svoje peníze, tak jsou na ulici. Pokud nezačnou plnit svoje povinnosti a závazky, tak se na ně akorát každý vykašle. Blíží se Vánoce a lidi budou zase jezdit jako prasata, tak doufám, že se nikomu dalšímu nic podobného jako tobě nestane a tobě přeji mnoho síly.

    OdpovědětVymazat