Season

It´s my season.

Tak nazvala jiná (anglická) pozůstalá maminka období výročí našich dětí.

Jejich narozeniny, které už neoslavíme, ale máme moc dobře spočítané, kolik svíček na dortu by sfoukávaly. (Čtyři, Triška už letos čtyři.)

Jejich smrt, na kterou nedokážeme zapomenout a u které stále znovu přemýšlíme, co všechno by se muselo stát jinak, aby nepřišla. Co všechno by bylo jiné (a lepší) teď, kdyby nenastala.

Myslíme na ně doslova každý den. A přesto jsou tyto dny o tolik intenzivnější.

Myslela jsem, že v tom nebude rozdíl, vždyť se stejným vědomím, se stejnými vzpomínkami prožívám každý den. A přece je ten den, kdy bych měla balit dárky, něčím jiný. Letos jsem se rozhodla mít běžný program, protože loňské sezení doma se neosvědčilo. Nebylo mi líp. Pod okny kanceláře projede za ten den šest houkajících sanitek. Vždycky myslím na tu, která převážela Trišku v nejvyšší rychlosti, s nejvyšší urgencí, a přece pozdě. Kolega při ranní kávě rozebírá případ novější autonehody, při které zemřely dvě malé děti. Řeší právní kvalifikaci, já myslím na to, co asi řeší pozůstalá matka. Při pracovní návštěvě psychiatrických léčeben si představuju, jak se tady budu léčit, až se z toho skutečně zblázním. Při jógové meditaci na večerní hodině mi tečou slzy, protože mi nejde všechno zlé při výdechu odpustit a při nádechu myslet už jen na pozitivní budoucnost.

Jiný je i den výročí smrti. Práci jsem si nakonec letos naplánovala i na tento den, ne zrovna lehkou, ne zrovna příjemnou. Vzhledem k tomu, že Triška umírala téměř tři dny, máme i tak svůj truchlící víkend. Upravíme hrob, prohlížíme fotky, pláčeme a zapíjíme žal. Máme potřebu něco jejím jménem dělat, ale většinou neděláme vůbec nic. Přijímáme jen vybrané telefony, žádné návštěvy, odmítáme pozvání. Znovu žasneme, jak jsme tu hrůzu vůbec dokázali přežít. Znovu žasneme, jak se svět ani v takové chvíli nezastaví, jaké obyčejné starosti a plány mají všichni ostatní, jako by se vůbec nic nestalo. Znovu se ptáme, proč zrovna my, i když je to stejně nesmyslná otázka, jako jakákoli odpověď.  

Jsou to dny, do kterých nechci vstávat, a když už vstanu, chci jen přežít do večera. Dny, kdy mě fyzicky bolí srdce. Dny plné naděje, že ty následující budou zase lepší, i když se vlastně vůbec nic nezmění. Dny stejně bolavé, i když už je zažívám po třetí. I když už jsem smířená s tím, že ta bolest nikdy nezmizí a hledání jiného smíření jsem už zanechala. My season.

Dnes tři roky od nehody. Vzpomínáme.