A druhé
miminko nebude?
Otázka,
kterou se nikdo na Trišku neptá, přesto ji dostávám relativně často.
Ptají se
tak lidé, které teprve poznávám, nebo které neznám vůbec. Většinou poté, co
zjistí, že už mám sedmiletého syna. Já totiž moc jako matka nevypadám. Můj syn
měřil celou třetinu mě už když se narodil. Víc než polovinu, když měl jeden rok. A i
když pak zvolnil tempo a ještě mě úplně nedorostl, dávám mu tak ze tři roky
maximálně. Už si od něj můžu půjčovat trička (kdybych chtěla na prsou nosit
Lego postavičky nebo cool nápisy jako Here comes trouble).
Prostě jsem
malá, lidé mi na ulici suvérenně tykají a donedávna mi ještě musel víno
objednávat muž, pokud jsem u sebe zrovna neměla občanku. Takže když ze situace
vyplyne, že můj syn je můj syn, přijde překvapení, otázka kdy jsem to asi tak
stihla (ještě na škole, přiznávám) a pak, když první šok pomine a dojde jim,
kolik už můj syn má, je na řadě dotaz po druhém dítěti.
Moje druhé
dítě je Triška a tohle čestné místo jí navždy zůstává.
Proto stojím
vždy znovu před rozhodnutím, jestli na vstřícnou a upovídanou prodavačku
uprostřed slunného odpoledne vybalím, že moje druhé dítě umřelo, nebo Trišku
protentokrát zapřu. První varianta přináší velký šok a velké rozpaky (a vždy
konec milé small talk, protože tohle téma je poněkud big), druhá varianta mě
vždy na dlouho rozhodí. Navíc nejde praktikovat před Vikim, ten se k Trišce
pokaždé hrdě hlásí. A když už u toho je, přidá detaily, jak umřela po
autonehodě a jaký má hrobeček... A já jsem najednou před cizím člověkem
odhalená a zranitelná a ani na druhé straně z toho není žádná radost, protože
tohle přece netoužíte vědět, když s někým jen tak nezávazně tlacháte. Živé
děti jsou přípustné téma kdekoli a s kýmkoli. O mrtvých nikdo jen tak bez
přípravy slyšet nechce.
Takže když
byl Viki zrovna z doslechu, jen jsem se neurčitě usmála (a v duchu se
Trišce omlouvala, že o ní zrovna nedokážu mluvit, že volím tu pro mě snadnější
variantu). Jste ještě
mladá, tak máte spoustu času, na to prodavačka.
A kdy už bude
druhý dítě? ptají se i někteří přátelé a známí. A já jsem vždy znovu strašně
překvapená a nechápu. Moje druhé dítě je Triška a oni ji přece znali. Slavili
její narození, chovali si ji... jak by mohli zapomenout? A pak mi to dojde. Myslí
třetí dítě. A to mě taky na dlouho rozhodí. Že v té číselné řadě Trišku
vynechali.
Správně je
třetí dítě. Nebo další dítě. Anebo jenom dítě. Jiné, Trišku nepopírající,
nenahrazující, své a jedinečné.
Na začátku
jsem byla přesvědčená, že už žádné další dítě nebude. Že to už nezvládnu. Že už
nechci násobit šanci, že by se ještě něco někdy stalo. Byla to taková zvláštní a
hrozná jistota uvnitř, že je počet mých dětí definitivně uzavřen. Později jsem
slyšela příběh matky, které ráno oznámili smrt její desetileté dcery, plakala a
rozjímala, pak to dlouze rozebírali s manželem a ještě ten den se jim
podařilo otěhotnět, takže přivedla na svět další holčičku a věřila, že je to stále
stejná duše, kterou si prostě přivolala zpátky. Dodnes mu nedokážu uvěřit.
Druhá fáze
přišla asi po třech měsících. Chtěla jsem dítě okamžitě. Chtěla jsem zase řešit
všechny ty mateřské věci, vybírat pidioblečky, prát plíny, vařit příkrmy,
pochodovat půl noci s dítětem v náručí po zhasnutém bytě a ráno si na
to s kruhy pod očima stěžovat, protože nikdo neměl právo mi tohle vzít. Chtěla
jsem přebít tu bolest, protože s miminkem před sebou bych tolik truchlit
nemohla. Chtěla jsem zvrátit tu absurditu, chtěla jsem zase zpátky o svém životě
rozhodovat, mít ho takový, jaký jsem si ho naplánovala. Chtěla jsem, ale
nemohla, teprve jsem se učila znovu chodit a moje racionální já protestovalo,
že mít dítě z těchto důvodů asi není v nejlepším zájmu dítěte a kdo ví,
jestli by to matce pomohlo.
A když se mé
srdce takhle prošlo ode zdi ke zdi, vrátilo se zase někam doprostřed. Do místa,
kde se s třetím dítětem počítá. Někdy v budoucnu.
V budoucnu,
které je zatím s každým dalším dnem pořád stejně daleko.
(Úplně
nejčastěji se na další miminko ptá Viki. Chce živého sourozence co nejdřív. Trišku miluje, ale v nebíčku je mu daleko. Prosí tátu, aby mi rychle dal buněčku. Prosí mě,
abych víc jedla, aby mi pořádně vyrostlo břicho. Těší se, až miminko vyroste a
bude s ním moct lumpačit. Protože pak na tebe budeme dva, mami, a to je
víc než jeden.)
Moc Vám držím pěsti a věřím, že další človíček přijde v ten správný čas! :)
OdpovědětVymazatMějte se pěkně, zdraví Peťka
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatVubec vaseho Vikiho neznam, ale asi ho miluju :-) Preju spoustu sil a aby uz vsechno bylo jen dobre. (V ramci moznosti, chapete.) Zuzka
OdpovědětVymazatVšechno má svůj čas a až přijde ten správný pro to počít další dítě, určitě to poznáte. Jinak upřímnost malých dětí mě asi nepřestane fascinovat nikdy :-) Viki (mám doma taky, ale v holčičí verzi a nedávno z ní taky vypadlo něco, co mě dostalo do kolen) Vám ukazuje i pohled z opačné strany a to nemusí být pro maminku s tak velkou ztrátou a bolestí v srdci úplně špatná terapie. On Vás svým dětským "pragmatismem" nenechá utopit se v žalu a to je moc dobře :-) Moc zdravím a posílám pozitivní energii A.
OdpovědětVymazatViki je skvělý. :) A souhlasím s komentáři výše, vše má svůj čas a tyhle netaktní otázky ať si tazatelé strčí za klobouk.
OdpovědětVymazatKaždé duše asi vi kdy ma přijít i odejít. Opět jsem tento článek probrecela. Ale cítím z vašich slov určitou vyrovnanost. Přeji hodně síly. S pozdravem Markéta
OdpovědětVymazat