Zařizování pohřbu II

Pohřeb nejde zařídit na jednom místě. V pondělí proto vyrážíme do krematoria, abychom domluvili podrobnosti obřadu, na správu hřbitova, abychom si pronajali hrobové místo a do kamenictví, aby to hrobové místo jako hrobové vypadalo. Žijeme devátý den bez Trišky. Shodou okolností je předvečer dušiček a hřbitov je plný lidí. 

Moje tlumící léky a omezená hybnost způsobují, že si všechno pamatuju jen v mlze a jako divák absurdního divadla.Zřetelně se mi vybavují jen útržky.

Třeba dlouhé čekání v čekárně a opravdu divní čekající.

Plakáty na prodej hrobových míst, které už nikdo neplatí a hledají nové nájemníky.

Ta řachanda v čekárně, když kolemjdoucí volá na své známé ve frontě „Co vy tady? Už se taky chystáte umřít?“ Všichni postarší čekající, kteří jdou na dalších deset let zaplatit místa svých dávno oplakaných předků, se smějí. My dva, kteří jdeme poprvé vybrat a zaplatit místo pro svého potomka se příliš nesmějeme, i když to později dáváme k dobru (trošku zoufalému).

Kamenictví Blair Witch. Paní kamenice z kamenictví na odlehlé straně hřbitova (protože tady je kratší čekačka) si musí jít hrobové místo přeměřit, když každý čtvercový nástavec je jiný. Muž jí ho jde ukázat, já počkám. Nemůžu v kanceláři kvůli osobním údajům jiných pozůstalých, ale v předsíňce na křesle, ze kterého se vyvalí oblak prachu, když mi ho muž chystá. Zatímco ti dva měří, dívám se do lehce sálajících kamen. Rozbitá zářivka nade mnou poblikává. Celá předsíňka je tmavá, zdi popraskané, podlaha potlučená. Půlka vzduchu, který dýchám je kamenný prach. Mám stále intenzivnější pocit úzkosti a strachu. O to silnější, že sama se z křesla ani nezvednu. Během deseti minut vygraduje strašidelnost natolik, že volám muži, ať pro mě okamžitě přijde. Naštěstí je už za dveřmi, takže doobjednáme podobu kamene, integrovanou vázu i lucerničku a kámen na předzahrádku, kde nechceme nic pěstovat.

Krematorium a paní obřadnice (oficiální název její funkce). Je velice rozvláčná, skutečně pomalu všechno vysvětluje a ještě pomaleji si sepisuje, která písnička má jít první, druhá, třetí a čtvrtá. Mám vážné obavy o výsledek. Pouští mě do sálu, kde je nachystán pohřeb pro nějakého osmdesátiletého pana zemřelého a ukazuje obrazovku, kde mohou být puštěny fotky ve formátu ppt. Prohlížím si celou místnost, abych si v hlavě rozvrhla květinovou výzdobu. Paní obřadnice upozorňuje na umělé vazby, které jsou erární a musí zůstat. Říká, že váz na naše kytice je dost, ale všechny černé. Na konci pochopí, že jde o malé dítě a pohladí mě. O to je to smutnější, uznává a povzbudivě se usmívá.

Datum. S Trišenkou se rozloučíme ve čtvrtek ve dvě. Dodělávám večer parte. Rozesílám hromadným mailem rodině s pozváním na kar a v druhém přátelům, kteří ještě většinou ani neví, že se u nás něco děje. Večer přichází velká reakce e-mailů, zpráv a telefonátů. Může to znít zvláštně, ale každá kondolence mě těší. Pomáhá mi. Na Trišku teď myslí hodně lidí. A všichni ví, že „ve své poslední chvíli zachránila čtyři jiné děti“. To všem hrdě píšu, i když se nikdy nedozvím, nakolik byly transplantační operace úspěšné a v jakém stavu malí příjemci Triščiných srdečních chlopní a ledvinek byli.

A nakonec báseň. Přišla elektronickou cestou z Prahy od strejdy. A od Karla Plíhala:

Když jsi smutná, tak i kapky deště bolí,
rány se otevřou a naplní se solí,
držím tě za ruku a nemám žádnou záruku,
že nezůstanu o žebrácké holi.

Když jsi smutná, tak mi něco ruce sváže,
do mé hlavy mlčky vpochodují stráže,
všechny mé nápady hned zahánějí do řady
a střílí puškou té nejtěžší ráže.

Když jsi smutná, tak i sochy v parku brečí,
stromy procitnou a mluví lidskou řečí,
tiše tě konejší, jak umí stromy vezdejší,
a náhle si víc svoje, nežli něčí.