Cesta domů

Je pátek, týden a den po nehodě, šest dní bez Trišky, tři dny po operaci kolene a doktor se mě ptá, jestli už nechci domů a jestli se tam o mě má kdo starat. A já na oboje ano. Tak mi sestra pomůže poprvé si sednout a vstát, já poprvé vidím a do očí zdravím svou společnici na vedlejší posteli a učím se dojít s berlemi aspoň na záchod. Docela to jde, jen se musím na techniku dost soustředit. A pak přijede muž s velkou cestovní taškou plnou oblečení, protože nevěděl, co bych si na sebe chtěla vzít. Mě je to jedno, hlavně bezpečné boty, takže vyrážím v běžeckých botaskách, červených punčochách, šatech, které už dlouho nenosím a k tomu se nehodícím kabátu.

Po třičtvrtěhodinové cesté přes nemocnici usedám na místo spolujezdce a s podloženou nohou vyrážíme domů. Muž řídí předpisově opatrně a pomalu. Cestou zjišťujeme, že zrovna dnes je poprvé v akci nový zákon o zákazu prodeje ve státní svátek. Slaví se devadesát osm let od vzniku první republiky. Doma ještě něco k jídlu je, říká muž a mě je to jedno, protože nejím. Při životě mě po pár dnech na kapačkách drží přeslazené kofeinové pití.

Mám jet obchvatem nebo chceš vidět to místo, ptá se muž. Chci vidět to místo a zkusit, jestli se mi něco z osm dní starých okamžiků vrátí.

Před naším sjezdem z rychlostní silnice je ještě rozrytá zem, poslední stopa po nehodě. Tam skončilo to auto, co vás smetlo, vysvětluje muž, který už byl v uplynulém týdnu u našeho i protijedoucího vraku a viděl protokoly Policie. Vy jste byli tamhle naproti na střeše, ukazuje do protisměru. Mezi dvěma a dvěma rychlými pruhy nejsou svodidla a končí tu táhlá zatáčka. Prostě už neotočila volant zpátky do rovna, usuzuje muž a sjíždí na cestu, kam jsme se už nedostali.

Prázdno ve mně setrvává. Ani záblesk vzpomínky. Tou cestou jsem za poslední čtyři roky jela tolikrát, že ani z předchozích úseků nedokážu přiřadit vzpomínky ke konkrétnímu dnu. Jen se zvyšuje absurdita nehody – těsně před sjezdem. Musela jsem už zpomalovat a blikat, stačila vteřinka a dojeli bychom na připravený oběd, sice o trochu později, ale dochvilnost nebyla nikdy moje silná stránka a můj přesný muž už si celkem zvykl.

Vlastně jsem zaznamenala nárůst jednoho podivného pocitu v tom všem prázdnu. Je to úžas.

Jsem pořád užaslá.  Nad tím, jak se to vůbec mohlo stát, jak je možné, že tu někdo je a pak už není, a že tu je a pak není zrovna moje vysněná a ještě malinká hočlička. A jak je možné, že přes takovou tragédii svět neustrnul a všechno pokračuje dál. Slunce vychází a zachází, lidi chodí do práce a pracují, potom se vrací a odpočívají a baví se, úplně jako by se nic nestalo. A dokonce i já, přes tu hrůzu, žiju dál. Jedeme si takhle s mužem domů a řešíme, co se bude jíst. A pak dojedeme domů a řešíme, jak co nejbezpečněji vylezu jedenáct schodů do bytu. A jak v tom bytě, ve kterém už Triška není, uklidíme a jak její věci schováme na půdu a musíme se podívat, kdy má nějaká pohřební služba otevřeno, abychom zařídili pohřeb.

Možná to pořád dělají prášky – ačkoli zatím je považuju za prášky na spaní, beru silně tlumící a silně návykový Lexaurin, po kterém se dle příbalového letáku nedoporučuje dělat nic, co vyžaduje koordinovaný pohyb.

Možná to tak ale prostě je – neuvěřitelné a nepochopitelné. Tak brutální a smutné, že je to prostě jen šíleně k nevíře.