středa 20. prosince 2017

Alkoholový (a trochu vánoční)


Na každé dětské akci by měli hned ve dveřích podávat alkohol.

Aspoň těm rodičům, co o nějaké dítě přišli.

Tohle mi proběhne hlavou pokaždé, když na nějaké takové akci jsem, chvíli předtím, než se nadobro rozpláču, protože to zase neustojím.

Napadlo mě to už měsíc po nehodě (a to jsem ještě byla pod jinými silnými drogami), když moje živé dítě slavilo šesté narozeniny a my mu koupili předchystanou party, protože nic jiného jsme zařídit nedokázali. Seděla jsem s ortézou v koutečku, nemohla jsem sama nikam dojít a koukala na všechny ty malé lidičky v čepičkách s dortem a rozzářenýma očkama a doufala jsem, že jsou zaneprázdněni natolik, že si mého zoufalství kvůli jinému malému človíčku nevšimnou.

Napadlo mě to znovu, když jsem musela jít na oslavu ke dni matek ve Vikiho nové školce, protože i když do té doby všechny besídky bojkotoval, tehdy dostal hlavní roli v písničce o Paraplíčku a chtěl, abych ho viděla a natočila. Stál hrdě a rovně uprostřed pódia, držel barevné paraplíčko a za sborového zpěvu všech předškoláků se k němu do bezpečí před deštěm schovávala různá zvířátka. Moc se to povedlo. Ale pak v tom pásmu byla taky básnička o tom, jak všechny předškolní děti milují své malé sourozence a Viki jako ostatní pantomimou naznačoval, jak chová svou malou sestřičku, a to už jsem vážně nevydržela. Mě to taky vždycky dostane, je to dojemný, že, mrkla na mě sousedící maminka a nabídla kapesník. Chtěla jsem odejít a taky jsem chtěla - kromě jiného osudu (nesplnitelné) - aspoň jednoho panáka (splnitelné). Viki byl na paraplíčko tak hrdý, že to video pak pouštěl Trišce na hrobu a ještě jí to jednou přezpíval.

Napadlo mě to pak i na oficiálním loučení s předškoláky ve Vikiho bývalé školce, kam nás paní učitelky pozvaly, protože na Vikiho nezapomněly a chtěly ho pasovat na školáka se všemi jeho kamarády. Měly to hezky připravené, v hlavním obecním sále, ve speciálních tričkách a s papírovými absolventskými čepičkami, které nakonec novoškoláci vyhodili do vzduchu. Všechny děti musely slíbit, že se budou poctivě vzdělávat, a zpívali písničky a dostali dárečky. A byla i prezentace z fotek, podle miminka se muselo každé dítko poznat, předstoupit a do mikrofonu říct něco o sobě a své rodině. A Viki se taky poznal a po vzoru ostatních se chopil mikrofonu a řekl že je Viki, je mu šest a půl, chodí do jiné školky, ale bydlel tady, a teď bydlí s mámou a tátou ve městě a měl sestru miminko Trišku, která zemřela, a rád bruslí a plave. A to byla chvíle, kdy jsem to zase neustála – a taky chvíle, kdy celý sál ztichl a zhruba polovina rodičů se na nás otočila. Po slibu jsem si do džusu nechala nalít velkou vodku. 

Napadlo mě to i v první den školy, kam jsme hrdého i když zakřiknutého Vikiho s velkou aktovkou vedli. Naštěstí nás ale brzo propustili, aby se s dětmi náležitě seznámili. A protože jsme se po velkých peripetiích nakonec přece jen dostali na alternativní školu našeho srdce, odcházeli jsme (na panáka) s poměrně dobrým pocitem.

(Tak trochu úplně jinou školu jsme vybrali už rok před nehodou. Ještě s Triškou v kočárku jsme byli u prvního zápisu, kde jsem musela odpovídat na otázky, co od školy pro své dítě vlastně očekávám, co je pro mě nejdůležitější a čeho se asi tak bojím. Chtěla jsem hlavně pozitivní a podnětné prostředí, kvalitní mezilidské vztahy a rozvoj měkkých dovedností, bála jsem se neznámého a nedostatku všeobecného přehledu – takového toho, co když někdo neví, díváte se na něj jako na burana, i když ta informace je vám samotným k bůhvíčemu. Na druhém zápisu bez Trišky už jsem měla strach jen z toho, že bych mohla přijít i o Vikiho. Mým jediným přáním bylo, aby šťastně žil. Jestli bude vědět, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie, nebo si ji bude plést s Marií Antoinettou, mi bylo dost jedno.)

 ---

O mnoho víc portského, než kolik se sluší na slavnostní přípitek, jsem vypila i loňský Štědrý den. Však doktoři říkali, že i na ty antidepresiva si alkohol můžu dát. A antidepresiva nestačila.

Byl to první Štědrý den, kdy jsem tak pila. Vánoce jsou pro mě takovým až posvátným rodinným svátkem, na který se teda nepije, od toho je přece Silvestr, že. Když jsem na střední zjistila, že hodně mých spolužáků jen rychle porozbaluje dárky, zhltne kapra a valí s kámošema do hospody, přišlo mi to neuvěřitelně smutné a neuctivé. K Vánocům, k té atmosféře, k jejich rodinám. U nás se vše vždycky pojímalo velmi slavnostně. Všichni se upravili, na každé Vánoce nové šaty, velká sváteční hostina v jídelně u rozloženého starožitného stolu, protože je nás vždycky hodně. Tradiční cibulový servis, tradiční tátův přípitek Tak ať se tu všichni za rok ve zdraví zase sejdeme, tradiční rybí polévka a kapr na černo s vánočním knedlíkem (nevím, co je to za knedlík, ale dělá se u nás jen na Vánoce). Tradiční hory cukroví, kterých se až do večeře nikdo nesmí dotknout, ale při večeři už má stejně každý svoje favority. Stromeček v hale s tolika dárky, že kolem ani nejde projít, protože je nás vždycky hodně a ještě tu necháváme dary pro všechny, kdo v příštích dnech postupně přijedou. Tradiční blikačky a prskavky a náš tradičně falešný sborový zpěv prvních slok koled, když víc jich prostě neznáme.  

Předloňský Štědrý večer jsem se proto trošku pohoršovala nad bujarou skupinkou, která po přípitku a dárcích pokračovala na baru v kuchyni a byla čím dál veselejší. Po čtvrtém upozornění už jsem jim řekla něco jako že zlít se na Štědrý den je fakt prasečina a že jestli chtějí pokračovat, ať laskavě přesídlí, protože mi nahoře spí půlroční miminko a jestli ho probudí, budou si ho taky uspávat. Můj muž raději skutečně přesídlil (věděl jakou práci to uspávání dá), ostatní ze mě měli tak akorát srandu a šeptali si něco o hysterických mateřských hormonech. Byl to náš jediný Štědrý den s Triškou. A ta se skutečně probudila a nespala celou noc a nadobro si tím pokazila původní režim, takže jsem s ní až do nehody několikrát za noc vstávala.

Loňský Štědrý večer jsem střízlivá nedočkala ani těch dárků. Když mám popito, dokážu nebrečet.
(Viki dostal jako šestiletý tradičně aktovku a pouzdro).

Letos to nevidím jinak.
(Viki bude jako prvňák tradičně poprvé sám rozdávat dárky, protože už umí číst. Nahradí tak v roli nejmladšího čtenáře konečně mého nejmladšího bratra, který na to už hodně let žehrá. Vikimu ta úloha teď taky dlouho vydrží.)

čtvrtek 30. listopadu 2017

Tetování



Na třistašedesátý pátý den po Triščině smrti jsme se s mužem nechali potetovat.

Nevěděli jsme, co bychom v takový den měli dělat, tak jsme si vymysleli tohle.

Nikdy jsem tetování neměla a nebýt toho všeho, asi bych bez něj i zůstala. Ne, že by se mi nelíbilo. Ne, že bych chtěla být taková ta slušná holka, na kterou jsem vypadala. Jenže… v pubertě mi v realizaci bránil respekt (strach) z rodičů, v dospělosti už jsem neměla ten drive, abych to fakt vymyslela, všechno si zjistila a zvážila a nakonec objednala. Vždycky bylo na pořadu dne něco aktuálnějšího. Ze stejného důvodu nemám dodnes propíchnuté uši. A pak - vzala jsem si přece (mimo jiné) potetovaného motorkáře, to byl pro slušnou holku ve mně dostatečný odvaz.

Můj muž mluvil o svém dalším tetování, co jsme spolu. Ale ani on neměl za celou tu dobu (brzy to bude devět let) čas se do toho opřít, i pro něj to bylo v kategorii jednou snad.

Ale v neděli 22. října 2017 jsme se ocitli v malé černé místnůstce v přízemí uprostřed sídliště, kde kromě nás a muže s nevídanými rozměry ve všech D, bylo taky nepočítaně lebek, řetězů, emo obrázků a divných přístrojů (ta slušná holka ve mně chtěla utéct). Tatér mi suverénně tykal, s pár vulgaritami mi naznačil, že na kérování se s kafem v ruce fakt nechodí a vysmál se mému nejistému pohledu na všechna jeho udělátka. Uklidni svou mladou a ukaž, co máte, obrátil se na muže.

Pak se obul i do našeho výmyslu, protože na tomhle místě to bude vypadat takhle a bude se to točit a taky to nejde udělat takhle tenký a malý a... Byl to profík. Do dvaceti minut vymyslel upgrade, který nám s mužem vyhovoval a za dalších dvacet minut bylo po všem, mohla jsem si dopít kafe a ještě s mírným třesem jít domů.

Jak jsme se k tomu vlastně dostali? Nějakou výraznou a trvalou památku jsem chtěla od začátku, jenže vygravírovaná fotka mi z řetízku hned při prvním nošení vypadla a u šperků z popela pozůstalých, které jde nechat vyrobit už i u nás, bych se strašně bála, že je ztratím. Snubní prsten sice přes všechny pesimistické předpovědi ještě mám, ale ten zásnubní už ne. A ztratit kousek Tričšiných ostatků, to bych si nikdy neodpustila.

Takže tetování, to zůstane. Ale co? Mohlo by to být její jméno, data, nějaký jiný nápis, umí natetovat i podobiznu, jakoukoli sovičku, co bych si jen vymyslela. Nebo verše Jiřího Ortena, které mi po přednášce o dětech v koncentračním táboře doteď rezonují v hlavě: Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,/ Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. Jenže Malá elegie je o Ortenově mamince, ne o dítěti, a vůbec …chtěla bych něco víc Triščino.

A kam? Když už tetování, kterého nebudu litovat ani v osmdesáti, tak na místo, které se za tu dobu příliš nezmění  – což na těle ženy nezanechává příliš možností. A moje znamení zla, jizva, která mi po nehodě zůstala, se po další operaci znovu hojila.

Tatéra jsem objednala, ještě než jsem znala odpovědi. Šlo hlavně o to datum. Můžete mi to prosím potvrdit do mailu, že nemusím shánět nikoho jiného, ptám se ho, a on se jen zasměje, řekne, že co řekne, to platí, a zavěsí.

Pak přišel nápad, o kterém jsem rovnou věděla, že je vítězný. Kardiogram, srdeční křivka, která signalizuje tep, jeho slábnutí a nepravidelnost, dokud neutichne úplně. A hned potom ještě lepší: musí to být přímo Triščina poslední křivka. Nápad inspirovaný všemi lékařskými seriály, které jsem kdy viděla, kde je okamžik smrti jasný. Píp, píp, ..píp, …píp, …píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

Píšu kamarádovi do nemocnice, jestli se jde k záznamu dostat. A on mě spojí s anestioložkou, která ten den s Triškou byla a její křivku bedlivě sledovala. A ta mě vyvádí z omylu, že takhle to úplně nechodí, kardiogram není jedinečný jako otisky prstů, a přechod z fáze píp, píp, do pííííííííííííííííííí trvá v takovémhle případě dlouho, protože srdíčko se ještě i po odejmutí orgánů dotřásá. Takže to není k tetování úplně esteticky vhodné a navíc ta křivka vůbec není dochovaná, sleduje se jen teď a tady, nenahrává se. A píše mi toho mnohem víc a já jí chvíli neodpovídám, protože informací z Triščina posledního dne je na mě najednou moc.

Tak máme nakonec na předloktí jen symbolickou křivku. I tak jsem na ni hrdá.

Nekončí rovnou čarou, končí nekonečnem.  

neděle 22. října 2017

Už je to rok

Je neděle, 22. října 2017, a už je to rok, co žijeme bez Trišky.

Kdykoli příště řeknu "to ještě žila Triška", bude to znamenat, že už je to víc než rok, že už to není vloni. Že už je to dávno. Čtrnáct usušených růží z pohřbu se brzy definitivně rozpadne. Před rokem jsme ztratili její život, teď začínáme ztrácet živoucí vzpomínky. Kolik jsem toho už nadobro zapomněla!

V televizi analyzují výsledky přelomových voleb. Já si analyzuju svůj přelomový rok, tak jiný, než všechna moje léta před ním. Pořád mi to přijde neuvěřitelné a neuvěřitelně hrozné. Pořád je to absurdní. Pořád s tím nejde nic udělat. Pořád to musím zvládat. Pořád přežívám.

Pořád vzpomínáme.           
                                        

Děkujeme všem, kdo vzpomíná s námi.

pondělí 9. října 2017

Výročí narození



V srpnu to bylo sedm set třicet a jeden den, co se Triška narodila. Bývaly by to její druhé narozeniny, kdyby to zároveň nebylo dvě stě devadesát pět dnů, co umřela - takhle je to jen druhé výročí narození.

Muž je ten den v práci. Hned ráno mi píše, že dnešek bude hrozně dlouhý a těžký a že mám nechat celý den hořet svíčku - ostatně jako každý jiný z těch dvě stě devadesáti pěti dnů. Viki dlouho spí, je vyřízený z minulé noci, přespával v herně po příměstském táboře. Měli diskotéku a noční hry, spal i na trampolíně a konečně vylezl až na vrchol horolezecké stěny… Spousta zážitků a ráno si hraje jako kdykoli jindy.

Já vstávám před osmou, i když dobrovolně nikdy brzo nevstávám.  

Vzpomínám.

Před dvěma lety jsem vstávala ještě dřív, v nemocnici. Byla jsem první v řadě plánovaných císařských řezů. Předoperační přípravy trvaly dlouho, a i když jsem už po Vikim věděla, co všechno přijde, nebyla jsem v pohodě. Muž přijel před osmou a byl se mnou v porodnickém boxu, kde běžně rodí maminky přirozeně. Moc jsem si přála porodit podruhé bez operace, ale ani tentokrát to nevyšlo. Chtěla jsem mít už všechno za sebou. Tak ještě pusu pro štěstí a můžeme na sál, maminko, řekla sestřička a odvezla mě od muže pryč, do místnosti, kde bylo tolik lidí a světel a po čtyřech letech ten stejný nemocniční zřízenec (bratr?) Karel, který mě posadil na operační lehátko, usmál se a řekl, ať se o něj pořádně opřu.

A tak jsem úplně nahá objímala cizího Karla a málem jsem mu v náručí omdlela, jak mi bylo slabo. Anestezioložce se povedlo mě napíchnout až napodesáté. Nerozlilo se to teplo, které jsem si pamatovala od minule, tentokrát to dost bolelo. Doktoři se hned jali mi kreslit čáry na břicho a jen se smáli, když jsem jim říkala, že ještě umrtvení nezabralo, ať počkají. Pak je schovali za plentu a já jsem už necítila, ale vnímala, jak mé tělo opouští jiné tělo, teď už nový človíček, který hned začal vrnět, a já ho mohla políbit, jak mi ho přiložili k ruce přikurtované k lehátku. Byla tak podobná Vikimu! Hned jak ji odvezli, poprosila jsem o uspávací lék do kapačky.

Probudila jsem se až na pokoji, kde seděl muž a intenzivně odepisoval všem gratulantům. Je nádherná, šeptal.

Doktor mi sdělil, že kromě dítěte mi vyndali i slepé střevo a nemůžu tři dny jíst. Jíst jsem nechtěla, ale chtěla jsem hned lék na bolest, protože když jsem ho po porodu Viktorka nejdřív odmítla, nemohla jsem se pak dovolat sestřičce a prožila si psycho, když nohy přicházely k sobě, ale nemohly se hýbat. Tak mi něco dali a ještě jsem trochu pospávala, než mi ji přivezli na první kojení. Plakala, ale jak ji na mě položili, uklidnila se ona i já.

A přišel pocit absolutního štěstí. Ten, který přijde, když přivedete na svět zdravé dítě, ten, kterému se nikdy nic nevyrovná, ten, kdy na ničem jiném už nezáleží, celý svět se přestane točit a jsem jen já a moje dcera na mě.

Ten přesně opačný pocit, než jak se cítím posledních deset měsíců (teď už skoro dvanáct).

Vzpomínám.

Před rokem jsem byla ve velkém shonu před oslavou. Pozvali jsme celou rodinu a bylo potřeba všechno přichystat, dodělat dort, upravit byt, sebe i oslavenkyni. Všichni se sjeli a malá se radovala z nové skládačky, já z jejích nových šateček. Triška ukazovala, jak umí chodit kolem nábytku. Ségra všechno fotila. Otevřeli jsme Cinzano, které jsem naposledy pila už jako těhotná, ačkoli jsem o tom ještě nevěděla. Moc jsem si to pak vyčítala. Teď už jsem ale nekojila a mohla jsem si dát skleničku bez obav. Večer šla Triška spát před osmou, Vikimu jsem přečetla pohádku a pak už jsme s mužem seděli v obýváku sami. Byla jsem strašně unavená, ale šťastná, naší holčičce už je rok, to už je dobrý, tu nejtěžší mravenčí péči máme za sebou. 

Dvě školy, dvě děti, ještě ti ani třicet není, dobře to vedeš, smál se muž. Taky se usmívám, jojo, vede se nám skvěle, jen kdybych ještě mohla víc spát.

Ty sis vzpomněla na Trišku, žejo, ptá se Viki, když vidí moje slzy. Přikývnu a mé živé dítě to uklidní, protože tohle zná, to je v pohodě, to jen máma brečí kvůli Trišce. K obědu mu objednám pizzu, víc nezvládám.

Občas pípne telefon. Nejbližší píšou, že jsou s námi, že taky vzpomínají. Jsem jim tak vděčná, že ještě nezapomněli. Nechce se mi ale s nikým mluvit. Nechce se mi ani psát. Nechce se mi jíst. Víno otvírám už ve dvě odpoledne.

Viki jde brzy spát. Čteme si Vynálezce Alvu a Viki zpívá tu jeho znělku, na kterou nám Triška tančila a která nešla pustit na pohřbu. Pořád vzpomínám.

A pak už se musím probrat ze vzpomínání a vínového opojení, musím sbalit kufr, protože ráno odjíždíme na první dovolenou po nehodě, jen my tři, pryč ze země. Potkáme se kamarády se dvěma krásnými dětmi, kdoví jak to zvládnu. Naposledy jsme u nich byli s Triškou ještě v břichu. On bývalý voják, ona vyhlášená německá psycholožka. Musím se jí zeptat, kdy už to přestane bolet.


P.S.: Říká, že nikdy. Svým způsobem mě uklidilo, že už nemusím vyhlížet něco, co nepřichází. Místo čekání na smíření se s Triščinou smrtí teď čekám na smíření se s tím, že "jako dřív" už nepřijde.

Taky říká, že na klinice léčí hodně lidí, co něčí smrt zavinili. Opět zvažuju, jestli se na paní, co nám zabila dceru, půjdu podívat. Opět to zavrhuju. Odvolací soud má proběhnout za týden.   
 

úterý 13. června 2017

Tak už je to dobré, že?


Tuhle větu mi sto sedmdesátý čtvrtý den bez Trišky řekl člověk, který mě má moc rád (a já jeho) a který si ve svém životě prošel mnohým trápením. Mimo jiné sám ztratil už dvě děti (jak se to dá přežít podruhé, nevím).

Hladil mě přitom po ruce a povzbudivě se usmíval. Tak jsem udělala takovou neurčitou grimasu, kterou si může každý vyložit, jak potřebuje.

Že už je to dobré soudila ta dobrá duše z mnoha věcí. Třeba že už zase pracuju a na práci si nestěžuju. Že už sama chodím, teď když nám zrušili tramvaj, dokonce dost daleko pěšky (daleko na to, že jsem nedávno ještě nechodila vůbec). Že už je to (v té době) skoro půl roku, a to už každá bolest přebolí (?). Že už jsme v novém bytě vybalili pár krabic. Že se dokážu při přivítání usmát. Že už nepíšu blog.

Musím uznat, že to všechno zvenčí vypadá jako dobré. Lepší.

Ale… do práce chodím, protože něčím musí být člověk a jeho děti dítě živ. Nějak se musím zaměstnat, když už nemám o koho přes den pečovat. A nepíšu na blog, protože na to nemám čas, když chodím do práce. Když mi všechnu energii vezme ranní přemáhání, abych vstala a šla a pracovala a starala se o syna a celou tu dobu dělala, jakože vlastně nic.

A měla bych o čem psát, třeba ještě budu, o tom, jak se k pozůstalým rodičům staví okolí, o tom, jak se s cejchem předčasně ukončené rodičovské hledá práce, o tom, jak probíhá řízení o trestu za smrt mé dcery a jak s námi jedná pojišťovna, kterou i vy platíte ze svého povinného ručení. O tom, jak vypadá pitevní zpráva a jaké to je ji číst. O tom, jak jsem se rozhodla nikdy se s paní, co mi zabila dceru, nesetkat. O tom, jak mám skvělého muže, který mi dal důkazy místo slibů. O tom, jak se nás lidi ptají, kdy už bude druhé dítě a jak se sami sebe ptáme, kdy budeme mít sílu na to třetí. O tom, jak rehabilituju nohu a sbírám moudrost od nových kámošek po výměně kloubu. O tom, jak mi to všechno přijde nespravedlivé, jak se ptám proč zrovna já. O tom, jak na den přesně půl roku po Trišce odešel děda a zase jsme se všichni sešli v čekárně v krematoriu. O tom, jak se ze mě stala květinářka se zaměřením na bílé květiny, co vydrží na hrobu nejdéle čerstvé. O tom, že může být ještě hůř.

Takže: ne, není to už dobré. Není to ani lepší.

Je nám asi trochu líp než v den, kdy nám Triška umírala. Máme se teď líp než na pohřbu. Cítíme se míň zoufalí než v první vlně vyřizování. Smějeme se o něco upřímněji, než když jsme se smáli bez Trišky poprvé, zoufale, když i stoletý pán na vozíku byl rychlejší než já (a měl z toho radost).

Ale lepší to není. Bez Trišky to prostě není lepší. Cokoliv skvělého nás ještě v životě potká – ano, někdy mám pocit, že ještě něco pěkného přijít může – jakkoli dobře se budeme mít, vždycky budeme vědět, že je to horší. Horší, než kdyby nám Triška neumřela.

I found my way through the night and day, zpívá Eric Clapton v písni, kterou složil po úmrtí svého malého synka.

I found my way through the night and day je odpověď na otázku, jestli už je to lepší. 

pátek 24. února 2017

Žila byla



Dnes tu potřebuju napsat něco o Triščině životě.

Všechno to vyřizování a další události sem ze zápisků přepisuju s časovým zpožděním, ale aktuálně musíme nejvíc řešit probíhající řízení, které hledá něco jako spravedlnost za Triščinu smrt.

Je to ale její život, který stojí za to si pamatovat. Za jejího života jsem naposledy cítila skutečnou a plnou radost a štěstí. Za jejího života jsem naposledy měla kontrolu nad svým životem. Dost jsme toho spolu zažily a je teď pro mě těžké smířit se s tím, že víc záznamů bude o její smrti než o jejím životě. Že všechna ta řízení budou dost možná delší než kolik si toho sama Triška odžila. Že do všech těch spisů je zaangažováno tolik lidí, kolik Triška ani nestačila poznat.

Ještě než umřela, Triška žila.

Byla skvělá a nejlepší, jak je pro svou mámu nejlepší každé její dítě.

Byla trošku bázlivá, z lidí měla respekt a chvíli se rozhlížela, než se v dětském koutku vydala za dobrodružstvím. (Nebo jen věděla, že se musíme užít, dokud je čas.) Byly chvíle, kdy jsem to tak neocenila, jak už to u vyčerpaných matek bývá, ale teď jsem za to ráda.

Byla nespavá, na rozdíl ode mě a od Vikiho v jejím věku. Vstávala jsem k ní průměrně čtyřikrát za noc. A vstávám doteď.

Byla zvídavá. Ráda objevovala, všechno napodobovala a dělila se o to se mnou. Hodiny jsme proseděly nad knížkami, kdy se stále dokola ptala, co je tohleto a tamhleto a zase zpátky tohleto. Dělala pá pá, paci paci, takhle jsem veliká nebo mám se tak tak všelijak. Podle bráchy míchala karty (které nepřežily), kreslila pastelkami (po všem), skákala z gauče (šipky). Často si překvapeně, ale velmi soustředěně povídala s tou holkou v zrcadle a něžně ji hladila.

Byla veselá. Milovala smích a zábavu, a když zrovna žádná nebyla, sama nás zkoušela bavit. Třeba když se podle hesla „nevidím vás, tak ani vy mě nevidíte“ schovala za bráchovu kšiltovku a bafala. Nebo když si na hlavu navlékla nejrůznější kousky prádla celé rodiny a nosila se.

Byla jedlík. Ochotně pozřela všechno, co jsem jí připravila, i když to bylo bez cukru, bez soli, bez koření a vůbec bez chuti. Nejraději měla banánovo ovesné lívanečky. A vařila se mnou. Vzala si Vikiho kuchařskou čepici a vařečkou bouchala do nejzvučnějšího hrnce. Nebo plnila mísy kostkami, vykrajovátky, drobky ze země, vším pečlivě oslintaným.

Byla ráda venku. Za každého počasí. Nejraději měla skluzavku, na jejíž konec se vysoukala, pak popolezla asi dvacet centimetrů nahoru a sklouzla. Zasmála se a zase šplhala. A tak pořád dokolečka, z dáli ani nebylo poznat, že leze nahoru a dolů, ale byl to pro ni výkon a zábava. Měla taky ráda písek, pod nohama, v rukách, ve vlasech i v puse.

Byla…

Byla by teď už chodila a žvatlala něco jako věty. Byla by šla k zápisu do školky, když se už dnes musí s takovým předstihem. Zbavovala by se plínek a stěhovala by se do pokoje k bráchovi, který jí tam vymyslel růžovej koutek a uvolil se jí přenechat všechno duplo, co nashromáždil, protože už je velkej a tak dělá velký lego. Bylo by to náročný a byla by to sranda.

Byla (by), ale není.



                                                                    Foto první


Foto poslední



A ty mezitím