Zařizování pohřbu I

„Tak doklady zemřelého.“ Vyzvala nás černovlasá černě malovaná paní z pohřební služby poté, co asi deset minut bez pozdravení nebo jiného slova v počítači formátovala fotku předešlého zemřelého na parte. Ani teď od počítače nezvedá oči. „Kdo bude objednatel?“

Je sobota, sedmý den bez Trišky, a tohle je jediná otevřené služba ve městě. A já nedokážu čekat do pondělka, potřebuju začít zařizovat a potřebuju, aby pohřeb proběhl přesně podle mých představ. Ty mě provází všechny bezesné noci v nemocnici a první bezesnou noc doma, kde jsem aspoň mohla už ve čtyři ráno vstát a pustit televizi. Hned jsem ji zase vypla, protože blikání mi nedělalo dobře a vůbec mě teď žádný pořad nemůže zajímat, ale pohřeb jsem své holčičce naplánovala přesně.

Parte se sovičkou, kterou měla snad na všem oblečení, plenkách, zavinovačkách a tak vůbec. A s rozesmátou fotkou. V obřadní síni jen jednoduché vazby bílých květin bez asparágů a jiné zeleně. Volné bílé květiny kolem bílé rakvičky. Bez zlatých linek a ornamentů, samozřejmě. Žádné proslovy. Jen dětské písničky a prezentace jejích krásných fotek. Potom kremace. Volný vstup všem, protože v naší rodině se těžko určuje, kdo patří do úzkého rodinného kruhu a kdo už ne. Kar u našich pro všechny. A před obřadem se chci s Triškou jít rozloučit. Dát jí sbohem a na cestu Emičku, jejího milého plyšového medvěda.

Nevím, jestli tak jde pohřeb zařídit a jestli k ní ještě před tím můžu jít. Nikdy jsem pohřeb nezařizovala a všeho všudy jsem byla jen na třech obřadech. Když na rakovinu umřel spolužák ze střední, na vojenském pohřbu padlého hrdiny v Afganistánu a konečně na pohřbu mužova strýce, který také zahynul při autonehodě.

„Ještě kartičku pojišťovny,“ vyžádala si černá paní pohřební. Jsem vystresovaná z toho, že zařizuju pohřeb Trišce, místo abych ji přebalila, teple oblékla a šly jsme na hřiště.

A jsem vystresovaná z toho, že paní ten pohřeb zařizuje, aniž by se mě zeptala na mou detailní představu.

Můžeme jít v pondělí jinam, naznačuje mi muž, který vidí můj zmatek a nespokojenost. Je na čase převzít kontrolu říkám si. „Ještě než vyplníte všechny papíry,“ přerušuju paní a donutím ji tak, aby se na nás poprvé podívala, „chtěla bych vědět, jak to všechno probíhá a jestli jde udělat všechno, co si přeju“, říkám co nejodvážnějším hlasem. „Umřela nám čtrnáctiměsíční dcera a je pro mě důležité, aby to bylo přesně tak, jak chci.“

Černá paní je překvapená. Ne z toho, že nám umřelo dítě, ale že máme nějaké požadavky. Dělá tu práci zřejmě dlouho a přece se nejdřív musí všechno vyplnit, vybrat záloha – a podrobnosti, jak se ukáže, si pak musí pozůstalí domluvit v krematoriu.

Tady jsou na výběr rakve, tady parte, tady hudba, nabízí nám paní pohřební v odpověď tři šanony. Prezentaci fotek snad je kde pustit, musíme se domluvit v krematoriu. A deset tisíc jako zálohu, poprosí.

Mám náběh na hysterický záchvat. To paní neumí říct upřímnou soustrast? Je nám líto vaší ztráty a uděláme všechno pro to, aby byl její odchod důstojný? Měla jsem o pohřebnictví vyšší mínění. Je to lukrativní obor, samozřejmě cynický a ne pro každého, ale když už v něm někdo pracuje, neměl by umět jednat s pozůstalými? Rozumět jejich nervovému vypětí, když se s ním setkávají několikrát denně? Dát jim to, co očekávají? Něco jako když se k vám ve svatebním salónu chovají jako k výjimečné nadcházející nevěstě, kolem jejíhož dne se točí celý svět, i když jich takových mají dvanáct do tuctu.

Odmítám parte podle šablony, odmítám proslovy, odmítám předpřipravenou hudbu, odmítám květinovou výzdobu plnou asparágu a vybírám jedinou dětskou rakev, kterou mají v nabídce. Velikost sto dvacet centimetrů, bílá, bez zlatých linek i ornamentů.  

„Oblečení pro zemřelého?“ pokračuje černá paní ve vyplňování formuláře. Podáváme taštičku s plenkou, slavnostními šatečky připravenými původně na letošní Vánoce, punčoškama, čepičkou a měsíc starým podzimním overalem se vzorem tygříka, který jí muž přivezl z Londýna.

„Musím zapsat, co to je,“ říká paní, když vytáhne Triščinu sovičkovou látkovou plenku vše v jednom. To jsou plenkové kalhotky, říkám. (Měla jsem doma dilema, jestli Trišce dávat plenky, když už je nepotřebuje, ale nechat ji naostro v punčoškách mi přišlo divné.)„Mám tedy napsat plenky nebo kalhotky?“ Trvám na plenkových kalhotkách.

Všechny údaje pošlu na magistrát a úmrtní list přijde poštou, přeříkává paní. Po obřadu vám přijde faktura, až ji uhradíte, vydáme vám urnu, která bude zatím tady u nás.

(Vzpomenu si na klientku, které kvůli nedoplatku na pohřbu zadržovali urnu s ostatky jejího strýce. Volala jsem kvůli tomu až na Ministerstvo pro místní rozvoj, pod které překvapivě správa pohřebnictví spadá, a nakonec jsem napsala dopis, který klientka na pohřební službu donesla a oni jí, zatímco šla položit květiny k jinému hrobu, urnu připravili. Nemá ale cenu poučovat černou paní, že urnu nesmí zadržovat, protože to není právní věc.)

„Takže v pondělí zavolám ohledně data a bude to všechno,“ říká paní a rukou mávne na klienty za námi.  

Jako spotřebitel jsem zklamaná. Slibuju si, že až mě nebude bolet dívat se od počítače, napíšu majitelům firmy podnět ke zlepšení chování zaměstnanců.

Jako pozůstalá zůstávám vystresovaná. Přestože jsem se vypravila zařídit pohřeb, nemám datum, nevím, jak bude vypadat, ani jestli mám připravovat fotky nebo kdy máme dodat vlastní květinovou výzdobu.

Doma pletu deku a pláču.

= = =  

poloInfo

Praktické informace o pohřbech, fungování pohřebních služeb a všem, co souvisí na http://www.pohreb.cz/umrti-smrt