Je neděle a v neděli se nedělá. Ani když je to osmý den
od smrti vaší dcery. Pohřební služba nevyřizuje, v krematoriu se nespaluje.
Večer mají naši přivézt Vikiho, zítra už půjde do školky.
Co jde v neděli pro pohřeb udělat, je vybrat hudbu. Když
nám paní dala katalog předvybrané pohřební hudby, nejen, že jsem nenašla nic
vhodného, ale naopak jsem toho viděla mnoho zcela nevhodného (nebo by snad
někdo chtěl na pohřbu poslouchat Michala Davida, jak zpívá Pár přátel stačí mít a stojí za to žít?).
Vlastní hudba je za poplatek 250Kč, informovala mě paní. Nevím,
jestli je to dražší nebo levnější než hudba z katalogu. A musí to být
originální CD. Takže to nemůžu stáhnout na flashku, pěkně za sebe, tak jak to
chci? Nemůžete, přinesete CD a domluvíte se v krematoriu, v jakém
pořadí co pustit.
Tak to bude mít Triška i se smíchem a potleskem, to možná v krematoriu
ještě neměli, říkám si. I když kdo ví, když to nejde sestříhat pro tuto
příležitost. Jaromír Nohavica a jeho báseň o polámaném kolu pro dva hlasy je
jasnou volbou, stejně jako píseň Kapr. A ten je dokonce na stejném CD a hned po
téhle básničce, tak to snad kremační obsluha zvládne.
Šplouchy, šplouchy, kapr žere mouchy, bude zpívat Jarek i
jeho publikum. A bude i druhá sloka, kterou jsem se nikdy pořádně nenaučila a
Trišce jsem při koupání zpívala jen tu první pořád dokola. Ovšem mezi mým a
Jarkovým podáním je tak zásadní rozdíl, že stejně nevím, jestli aspoň tu první
pozná.
A když máte obřad bez proslovu, máte nárok na čtyři kousky
(v nějaké základní sazbě, pravděpodobně). Jako závěrečnou volím Mravenčí
ukolébavku, protože jinou hezkou pomalou dětskou písničku ani neznám.
Chtěla bych pustit i znělku večerníčka o vynálezci Alvovi.
Když nedávno běžel, Viki na ni s Triškou každý večer tancovali. Ta ale
není na žádném originálním CD. Možná by pirátská kopie puštěná na pohřbu malé
holčičce autorům ani nevadila, jenže zeptat se jich nemůžu a lidi v krematoriu
asi těžko přesvědčím. (I když přinesete originál cédéčka, musíte ještě podepsat
potvrzení, že skutečně originální jsou.).
Tak brouzdám na netu po (zřejmě pirátských) dětských
písničkách, abych Trišce vybrala tu čtvrtou. Nakonec narazím na Byl rodič a měl děcko (a to bylo jeho
všecko) nazpívanou Jaroslavem Uhlířem. Dost mě rozpláče, tak ji dám ke
schválení muži a pak už je jasno, je jedenáct hodin a máme všechny čtyři
pohřební písničky. Tyhle přehrají a bude po všem.
A i když je neděle a dělat se nemá, já rozhodně něco dělat
musím. Dál pletu nekonečnou deku.
„A kde je Triška?“ ptá se malý Kiki ve tři odpoledne, když
přijedou s našima a Vikim. Ta přece umřela, ne, odpovídá mu za mě Viki a
dere se do pokoje předvést Kikimu novou autodráhu.
„Mám ho vzít na pohřeb?“ zajímá se Kikiho máma a pomáhá
našim vybalovat zásilku zeleniny, ovoce, masa i navařeného jídla. Těžko říct, myslím
si i říkám, jak chceš ty a on. Viki zatím říká, že půjde.
Naši přijdou určitě, ať už to bude jakýkoli den, i když má
zrovna tenhle týden táta pohotovost. Vyprávím příhody z pohřební služby a
ukazuju všechny prášky, které mi v nemocnici předepsali. Ležím na gauči
s nohou nahoru a všichni ostatní se tísní na provizorních bobcích a
přinesených židličkách. Podává se káva z čerstvě namletých zrnek.
Být tu i Triška, je to úplně jako jakákoli jiná nedělní
hlučná rodinná sešlost.
Žádné komentáře:
Okomentovat