Úřad práce

"Vy používáte oba tituly?" ptá se přísně vyhlížející úřednice za stolem.

"Běžně ne, ale byla tam na to kolonka," odpovídám zmateně. Podle ní se používá jen ten nejvyšší. Do počítače naťuká oba, na mou novou průkazku mi nenapíše žádný.

Když umře dítě, skončí rodičovská dovolená. Když se to stane nečekaně a vy jste předtím neměli práci na dobu neurčitou, zůstanete bez práce. A když k tomu zrovna nemůžete chodit, nemůžete ani hledat novou práci. Proto sedím proti přísné úřednici se žádostmi a doklady o všech mých pracovních zkušenostech od patnácti let a obhajuju, proč používám i menší titul, ke kterému jsem přišla při studiu hlavního oboru (ale ne jen náhodou, nýbrž studiem).

Nikdy předtím jsem nezaměstnaná nebyla, takže nemám zkušenosti. Z vyprávění ale tuším, že to není příjemný zážitek. Nadto je olomoucký úřad v opravdu staré a nevzhledné budově, ve které na mě padl tísnivý pocit, už když jsem nesla formulář na rodičovský příspěvek na Trišku. Není to ani rok, co jsem to tu vyřizovala.

"Tady to vypadá, že v prosinci 2014 jste měla dvě zaměstnání?" 

"Ano, nastoupila jsem do nové práce, ale jeden projekt jsem ještě musela dodělat, takže jsem měla čtvrtúvazek i v té původní," odpovídám. Hm, na to úřednice. Dny, kdy jsem pracovala ve dvou zaměstnáních mi dvakrát nezapočítá. A osm dní mi prý chybí k tomu, abych měla nárok na podporu z předchozího zaměstnání.

"Nemám nárok? Vždyť jsem vždycky pracovala, kromě mateřské a rodičovské dovolené, a to by měly být náhradní doby, ne?"

"To je pravda. Ale tady Vám účetní měsíc proškrtla, jako že nejste pojištěná, a bez toho to nevychází."

"Ale ten měsíc už jsem byla na mateřské dovolené, takže jsem pojištěná byla?"

"To ano, proškrtla to špatně, ale když je to proškrtlé, nemůžu Vám podporu v té výši přiznat." A paní dál pokračuje, abych se nebála, že mi jinak přiřkne podporu z náhradní doby a to vychází na celé tři tisíce a osm set korun. Krásná vyhlídka.

Hledám řešení. Když paní ví, že je to proškrtlé nesprávně, nemůže to v rozhodnutí zdůvodnit a prostě mi přiznat o podporu o trošku vyšší? Nebo to nechám paní účetní změnit? Nebo přinesu potvrzení ze správy sociálního zabezepečení, že jsem byla pojištěná?

"Já ale ten papír nemůžu ze spisu vyndat, když jste mi ho ukázala," trvá na svém paní. Případ bude konzultovat, taky jí to přijde zvláštní. Uvidíme se na další schůzce. Kromě papírů, které jsem přinesla je od všech zaměstnavatelů za poslední dva roky také nutné přinést speciální formulář Úřadu práce. Musím tedy oslovit nejen exzaměstnavatele, ale i toho exex. Aby všichni věděli, že teď jdu na Úřad práce. Taky krásná vyhlídka. 

Chce se mi plakat. Kvůli Trišce, ale taky kvůli bezmoci proti úřadům, kvůli tomu, co ještě všechno musím zařídit, s kolika úředníky ještě musím jednat, kolikrát ještě musím vysvětlovat co se stalo. Možná kvůli předchozím pracem, možná kvůli všeobecnému stigmatu (aspoň natolik všeobecnému, že je v mé hlavě), si na úřadu připadám jako lenoch, který dlouho promýšlel, jak ze systému taky něco vysát. Ale tohle jsem si teda vážně nenaplánovala.

Chcete happyend? Podpora mi byla přiznána a vypočítána z předchozího zaměstnání. Po další schůzce, přepočítání a konzultaci to vyšlo. Kdyby ovšem Triška umřela o týden později... Na druhé schůzce vážně pláču, a to když o mě paní mluví jako o komplikovaném případu. A říká mi, že mě chápe, protože sice nezažila, to co já, ale něco velmi podobného. Nevím, co to může být, a pláču. Jak se to spustí, je těžké pláč zastavit. Můj muž je na paní nepříjemný, vadí mu, že na mě při vysvětlování zvyšuje hlas a ještě si na to stoupla, aby na mě mohla mluvit svrchu. Paní úřednice po této konfrontaci pláče taky, protože už neví, jak jinak k nám má přistupovat. Úleva přichází, až když opustíme budovu.

Odcházíme přímo na kontrolu na psychiatrii. 


= = = 

poloInfo

Úmrtí dítěte je třeba Úřadu práce, který vyplácí rodičovský příspěvek, nahlásit (jako jakoukoli jinou rozhodnou událost do osmi dnů na formuláři, úmrtní list se dodává později, až je vydán).

Rodičovská dovolená trvá po úmrtí dítěte ještě čtrnáct dní, nejdéle však do dne, kdy dítě dosáhne jednoho roku (§198 odst. 4 zákoníku práce). To je důležité kvůli započítávání nejrůznějších náhradních dob, pro placení zdravotního pojištění a v neposlední řadě pro nástup do práce (jde pak ještě čerpat řádnou dovolenou, ale bez dalšího je zaměstnavatel povinen ji návazně poskytnout jen v případě mateřské dovolené).

Rodičovský příspěvek náleží za celý měsíc, ve kterém dítě umře (po celý měsíc je splněna podmínka celodenní péče, na které to závisí - §30b odst. 1 písm. e) zák. o státní sociální podpoře). Náleží v takové výši, v jaké si ho matka určila (měla-li nárok na výběr).

Na Úřad práce by se měl rodič po skončení rodičovské dovolené nahlásit co nejdříve, pokud se přihlásí a požádá o podporu do tří pracovních dnů, jsou proplaceny právě i tyto dny. Nárok na podporu je tehdy, když není žádné zaměstnání a uchazeč splnil za poslední dva roky alespoň 12 měsíců důchodového pojištění, tedy práce nebo tzv. náhradní doby (třeba osobní péče o dítě do 4 let věku). Výše podpory se postupně snižuje, začíná na 65 % vyměřovacího základu z průměrného výdělku v posledním ukončeném zaměstnání, pokud v posledních dvou letech 12 měsíců skutečně pracoval, reps. byl důchodově pojištěn. Pokud trvá rodičovská dovolená déle a tato podmínka není splněna, stanov se odměna na 0,15 průměrné české mzdy, což aktuálně pro rok 2017 vychází na první dva měsíce na 4.050 Kč. (§§38-59 zák. o zaměstnanosti).

Poslední rozloučení

Vstávám hodně brzy, hodně nervózní a hodně podrážděná. Dvanáctý den bez Trišky je dnem pohřebním. Obřad je až ve dvě hodiny, dřív nebylo v krematoriu prázdno. Hodí se to, protože mi ráno vytahují stehy z kolena.

Na oběd jdeme k tchánům. Neobědvám a vyrážíme na hřbitov na zkoušku před obřadem. Moje negativní pocity sílí. Viki pláče, že se mu nechce, přestože celou dobu trval na tom, že tam musí být s námi. Uzavíráme dohodu, že když se mu nebude na obřadu líbit, odejde s tetou.

Na parkovišti čeká celá rodina a další auta stále přijíždějí. Mí rodiče a sourozenci nesou květinovou výzdobu, kterou zařídil táta. Sto čtyřicet bílých růží, deset za každý měsíc, který tu s námi Triška byla. Nikomu se nedívám do očí. Belhám se do čekárny pro pozůstalé a všichni se plouží za mnou, protože by bylo neslušné mě předejít.

Vevnitř je to ještě horší. Připadá mi, že čekáme celou věčnost, než nás paní obřadnice vyzve dovnitř. Zdobíme květinami obřadní síň. Paní obřadnice lituje, ale nemá vázy. Nakonec pár bílých přináší. Nestačí, táta proto navrhuje vyndat erární umělé vazby ze dvou vestavěných váz. Paní obřadnice lituje, ale kytice nejde přemístit. Táta je přesto vyndá a zmatená paní obřadnice jich má plnou náruč. Po chvíli váhání je odnáší.

Pak popisuje průběh pohřbu. Mluví jen s mužem, protože je oficiální objednatel pohřbu. I když stojím hned vedle něj, ani jednou mě neosloví a nepodívá se na mě. Připadám si neviditelná. Vyzve muže do kanceláře. Jdu s nimi a už popáté se ptám, kdy bude identifikace. Popáté se mi dostává odpovědi, že bude. Z nervozity, strachu a smutku už je mi fyzicky špatně.

Paní obřadnice vyřizuje formality a stále se dívá jen na muže. A pak konečně říká, že je nutná identifikace, jako prevence záměny. K ní mohou jen dva lidé. Tělo lze samozřejmě také vystavit v obřadní síni pro všechny, ale to podle regulí jen do sedmého dne od úmrtí.

K identifikaci může jít kdokoli, ale já si od začátku přeju jít se s Triškou sama rozloučit. Od té chvíle, kdy jsem ji usazovala do sedačky, jsem ji už neviděla. Když jsem se na takové rozhodnutí ptala v nemocnici kaplana, jen zavrtěl hlavou. Psycholog povzdechl. Můj muž byl viditelně zděšený. Opravdu ji chceš vidět? Víš, měla zraněnou hlavu, nevypadala už tak jako dřív. Je to moje dcera, odpovídám, musím ji vidět a dát jí sbohem. Cítím, že bych si to jinak celý život vyčítala. Zároveň se ale strašně bojím. Čekám, že se zhroutím.

A pak ta chvíle přijde a jdeme do útrob krematoria. Na konci uličky je vidět bílá rakvička a z ní vykukují tygří uši londýnského overalu. A pak už ji vidím celou, krásnou a klidnou, jak tam leží přikrytá krajkami.

To, co se odehráválo těch pár minut u Trišky, nejde popsat. Rozhodnutí jít se s ní rozloučit ale bylo správné. Ulevilo se mi, že jsem to dokázala. A dostala jsem jistotu, kterou jsem si dosud pro všechen svůj úžas a nepravděpodobnost toho všeho nedokázala připustit. Dotkla se mě konečnost smrti, hrůzná a impozantní. V prázdnu ve mě se konečně zřetelně objevil smutek a beznaděj. Skutečně něco cítit bylo i přes krutou bolest zvláštním způsobem osvobozující. A byla to pořád moje holčička, přes mrazivý chlad přesně taková, jakou jsem ji stvořila. Mohla jsem jí zblízka říct, co pro mě znamenala. A že se mnou bude dál. Že se nebudu pokoušet zapomenout, ani ji nahrazovat. Že za mnou může přijít, kdykoli bude chtít. A že jednou přijdu já za ní. Z nějakého důvodu s ní neodcházím teď, i když se to téměř stalo. Tak jí na cestu dávám alespoň její plyšovou Emičku a dopis s vyznáním. Stejně tak můj muž a i Viki nechal poslat obrázek, kterým jí ctěl říct, že "byla nejlepší sestřička na celém světě, jako fakt".

A tak proběhlo mé poslední rozloučení. Zbytek pohřbu už pro mě byl jen obřadem. A docela krásným. Všechno proběhlo přesně tak, jak jsem objednala. Obřadní síň byla plná. Při poslední písni se rakvička vrátila zpátky do krematoria a zavřely se za ní dveře. (Ségra, která v obřadní síni na mou prosbu fotila poslední Triščinu scénu, mi později popisovala, jak byli pohřební zřízenci nervózní, jestli elektronická čidla vůbec tak malou a lehkou rakvičku zachytí; čekali proto v zákulisí a byli připraveni ji v případě selhání techniky posunout za oponu ručně; jak to dopadlo nevíme.)

Po obřadu zasypáváme květinami hrobové místo bez náhrobku a bez urny. Jako poslední odjíždíme na smuteční hostinu k našim. Připíjíme dvacetiletým portským, svatebním darem čekajícím na velkou příležitost. Rozbíhá se hovor i zábava, tak je jak na našich rodinných akcích zvykem. Děda, který žije ve svém světě a Trišku si nepamatuje, odchází brzy. Musím jít, říká mi, dneska je se mnou zábava jak na pohřbu. Trošku zábavy mi tím na pohřeb přináší.

K večeru odjíždí postupně pražské, brněnské i ostravské křídlo rodiny. Je neuvěřitelné, jak všcihni na logisticky náročné operaci spolupracují. Všechna auta jsou do psoledního místa plná, cesty naplánované podle toho, kdo kde a kdy musí být. My zůstáváme a jdeme spát do mého nedávno zrekonstruovaného dívčího pokoje. Stále je tu připravená i postýlka pro Trišku.  

Co teď bez ní budeme dělat? ptá se muž.

Nevím. Sama sebe se ptám na to samé.

Sama doma

Pohřeb zařízen. Prezentace fotek dokončena. Parte rozesláno. Černý kabát zakoupen. Triščiny oblečky zabaleny a uloženy, postýlka rozebrána a uklizena. Dokumenty pro úřady připraveny.

Jednáctý den bez Trišky, jeden den do pohřbu a není co zařídit. Alespoň tedy nic pro mě, protože moje pohybové omezení mi nedovoluje věnovat se klasickým činnostem mechanicky zaměstávající mozek. Například bych chtěla uklidit byt, jakkoli to nikdy nebyla moje oblíbená činnost, ale nedokážu sama ani ustlat postel. Jsem ráda, že se bez pomoci dobelhám do koupelny nebo na záchod (a muž mě stejně radši jistí).

Když zrovna nejsem v koupelně nebo na záchodě, jen sedím na pohovce s nohou nahoru a pletu nekonečnou deku. Tato součást terapie se ukazuje být velmi účinná. Rovné pletení, žádné počítání ok, jen se jednou za čas vymění barva nebo vzor. A dokud ruce něco dělají, je hlava o něco klidnější. Projekt považuju za nekonečný, protože jsem snad v životě nic pořádného nedopletla, přestože toto umění ovládám od malička a celkem mě baví. Ještě teď jsou někde v komoře v bezedném koši pro Trišku upletené, ale nedokončené lacláčky a svrchní vlněné kalhoty na plenky na noc.

Dnes také zůstávám poprvé na chvíli sama doma. Viki je ve školce, muž odjíždí nakoupit, abychom měli co jíst. Já pořád téměř nejím, přestože mi muž vyvařuje moje nejoblíbenější pokrmy, ale dochází mi kafe i sladké pití, na čemž přežívám.

Muž se opakovaně ujišťuje, jestli mě skutečně může nechat doma samotnou. Nemocniční psycholog mu mimo poskytoval soukromé konzultace a jedna z dobře míněných rad je nenechávat mě pokud možno vůbec samotnou. Snad abych si něco neudělala, snad aby na mě nepadal smutek víc než je třeba. Obojí mi přijde směšné - nevím, jak bych si něco udělala, když stejně nic technicky provést nemůžu (a nikdy jsem nepochopila, jak se lze např. oběsit na kravatě na klice u dveří). A že bych neměla být smutná teď, když mi umřela dcera? Kdy jindy než teď bych měla být opravdu smutná? Dokonce si vnitřně připadám dost málo smutná. Stále víc než smutná jsem prázdná a užaslá. Mám pocit, že mi aspoň na chvíli pomůže se vyplakat, ale nepřichází vhodná chvíle.

Viditelný smutek a pláč není okolím moc vítán. Jak se přesvědčím ještě mnohokrát později, když vás někdo vidí plakat, má nepříjemný pocit a dostane o vás větší strach. A snaží se udělat něco, co váš pláč ukončí. Potěšit nebo rozesmát. To znamená, že vás má rád a záleží mu na vás, ale taky to znamená, že se nevypláčete tak, jak zrovna potřebujete. S mužem o tom můžu mluvit, protože a) je to můj muž, b) je skvělej, a c) taky mu umřela dcera. Jen na něm vidím, že když pláču, přidávám mu k smutku nad Triškou i smutek nad tím, že mi od mého smutku nemůže pomoct. Takže mi chvíle samoty přijde vhod.

Muž přijel asi po dvou hodinách. Chvíle o samotě, byť v obchodě plném lidí a v autě po pořád té stejné prokleté cestě, mu taky pomohla. Ptá se, jak jsem se měla. Místo o pláči mu vyprávím, jak jsem si sama doma sice dokázala udělat kafe, ale nedokázala jsem ho s berlemi nikam odnést, tak jsem ho vypila na stojáka u linky.




 

Zařizování pohřbu II

Pohřeb nejde zařídit na jednom místě. V pondělí proto vyrážíme do krematoria, abychom domluvili podrobnosti obřadu, na správu hřbitova, abychom si pronajali hrobové místo a do kamenictví, aby to hrobové místo jako hrobové vypadalo. Žijeme devátý den bez Trišky. Shodou okolností je předvečer dušiček a hřbitov je plný lidí. 

Moje tlumící léky a omezená hybnost způsobují, že si všechno pamatuju jen v mlze a jako divák absurdního divadla.Zřetelně se mi vybavují jen útržky.

Třeba dlouhé čekání v čekárně a opravdu divní čekající.

Plakáty na prodej hrobových míst, které už nikdo neplatí a hledají nové nájemníky.

Ta řachanda v čekárně, když kolemjdoucí volá na své známé ve frontě „Co vy tady? Už se taky chystáte umřít?“ Všichni postarší čekající, kteří jdou na dalších deset let zaplatit místa svých dávno oplakaných předků, se smějí. My dva, kteří jdeme poprvé vybrat a zaplatit místo pro svého potomka se příliš nesmějeme, i když to později dáváme k dobru (trošku zoufalému).

Kamenictví Blair Witch. Paní kamenice z kamenictví na odlehlé straně hřbitova (protože tady je kratší čekačka) si musí jít hrobové místo přeměřit, když každý čtvercový nástavec je jiný. Muž jí ho jde ukázat, já počkám. Nemůžu v kanceláři kvůli osobním údajům jiných pozůstalých, ale v předsíňce na křesle, ze kterého se vyvalí oblak prachu, když mi ho muž chystá. Zatímco ti dva měří, dívám se do lehce sálajících kamen. Rozbitá zářivka nade mnou poblikává. Celá předsíňka je tmavá, zdi popraskané, podlaha potlučená. Půlka vzduchu, který dýchám je kamenný prach. Mám stále intenzivnější pocit úzkosti a strachu. O to silnější, že sama se z křesla ani nezvednu. Během deseti minut vygraduje strašidelnost natolik, že volám muži, ať pro mě okamžitě přijde. Naštěstí je už za dveřmi, takže doobjednáme podobu kamene, integrovanou vázu i lucerničku a kámen na předzahrádku, kde nechceme nic pěstovat.

Krematorium a paní obřadnice (oficiální název její funkce). Je velice rozvláčná, skutečně pomalu všechno vysvětluje a ještě pomaleji si sepisuje, která písnička má jít první, druhá, třetí a čtvrtá. Mám vážné obavy o výsledek. Pouští mě do sálu, kde je nachystán pohřeb pro nějakého osmdesátiletého pana zemřelého a ukazuje obrazovku, kde mohou být puštěny fotky ve formátu ppt. Prohlížím si celou místnost, abych si v hlavě rozvrhla květinovou výzdobu. Paní obřadnice upozorňuje na umělé vazby, které jsou erární a musí zůstat. Říká, že váz na naše kytice je dost, ale všechny černé. Na konci pochopí, že jde o malé dítě a pohladí mě. O to je to smutnější, uznává a povzbudivě se usmívá.

Datum. S Trišenkou se rozloučíme ve čtvrtek ve dvě. Dodělávám večer parte. Rozesílám hromadným mailem rodině s pozváním na kar a v druhém přátelům, kteří ještě většinou ani neví, že se u nás něco děje. Večer přichází velká reakce e-mailů, zpráv a telefonátů. Může to znít zvláštně, ale každá kondolence mě těší. Pomáhá mi. Na Trišku teď myslí hodně lidí. A všichni ví, že „ve své poslední chvíli zachránila čtyři jiné děti“. To všem hrdě píšu, i když se nikdy nedozvím, nakolik byly transplantační operace úspěšné a v jakém stavu malí příjemci Triščiných srdečních chlopní a ledvinek byli.

A nakonec báseň. Přišla elektronickou cestou z Prahy od strejdy. A od Karla Plíhala:

Když jsi smutná, tak i kapky deště bolí,
rány se otevřou a naplní se solí,
držím tě za ruku a nemám žádnou záruku,
že nezůstanu o žebrácké holi.

Když jsi smutná, tak mi něco ruce sváže,
do mé hlavy mlčky vpochodují stráže,
všechny mé nápady hned zahánějí do řady
a střílí puškou té nejtěžší ráže.

Když jsi smutná, tak i sochy v parku brečí,
stromy procitnou a mluví lidskou řečí,
tiše tě konejší, jak umí stromy vezdejší,
a náhle si víc svoje, nežli něčí.

Hudební neděle

Je neděle a v neděli se nedělá. Ani když je to osmý den od smrti vaší dcery. Pohřební služba nevyřizuje, v krematoriu se nespaluje.

Večer mají naši přivézt Vikiho, zítra už půjde do školky.

Co jde v neděli pro pohřeb udělat, je vybrat hudbu. Když nám paní dala katalog předvybrané pohřební hudby, nejen, že jsem nenašla nic vhodného, ale naopak jsem toho viděla mnoho zcela nevhodného (nebo by snad někdo chtěl na pohřbu poslouchat Michala Davida, jak zpívá Pár přátel stačí mít a stojí za to žít?).

Vlastní hudba je za poplatek 250Kč, informovala mě paní. Nevím, jestli je to dražší nebo levnější než hudba z katalogu. A musí to být originální CD. Takže to nemůžu stáhnout na flashku, pěkně za sebe, tak jak to chci? Nemůžete, přinesete CD a domluvíte se v krematoriu, v jakém pořadí co pustit.

Tak to bude mít Triška i se smíchem a potleskem, to možná v krematoriu ještě neměli, říkám si. I když kdo ví, když to nejde sestříhat pro tuto příležitost. Jaromír Nohavica a jeho báseň o polámaném kolu pro dva hlasy je jasnou volbou, stejně jako píseň Kapr. A ten je dokonce na stejném CD a hned po téhle básničce, tak to snad kremační obsluha zvládne.

Šplouchy, šplouchy, kapr žere mouchy, bude zpívat Jarek i jeho publikum. A bude i druhá sloka, kterou jsem se nikdy pořádně nenaučila a Trišce jsem při koupání zpívala jen tu první pořád dokola. Ovšem mezi mým a Jarkovým podáním je tak zásadní rozdíl, že stejně nevím, jestli aspoň tu první pozná.

A když máte obřad bez proslovu, máte nárok na čtyři kousky (v nějaké základní sazbě, pravděpodobně). Jako závěrečnou volím Mravenčí ukolébavku, protože jinou hezkou pomalou dětskou písničku ani neznám.

Chtěla bych pustit i znělku večerníčka o vynálezci Alvovi. Když nedávno běžel, Viki na ni s Triškou každý večer tancovali. Ta ale není na žádném originálním CD. Možná by pirátská kopie puštěná na pohřbu malé holčičce autorům ani nevadila, jenže zeptat se jich nemůžu a lidi v krematoriu asi těžko přesvědčím. (I když přinesete originál cédéčka, musíte ještě podepsat potvrzení, že skutečně originální jsou.).

Tak brouzdám na netu po (zřejmě pirátských) dětských písničkách, abych Trišce vybrala tu čtvrtou. Nakonec narazím na Byl rodič a měl děcko (a to bylo jeho všecko) nazpívanou Jaroslavem Uhlířem. Dost mě rozpláče, tak ji dám ke schválení muži a pak už je jasno, je jedenáct hodin a máme všechny čtyři pohřební písničky. Tyhle přehrají a bude po všem.  

A i když je neděle a dělat se nemá, já rozhodně něco dělat musím. Dál pletu nekonečnou deku.

„A kde je Triška?“ ptá se malý Kiki ve tři odpoledne, když přijedou s našima a Vikim. Ta přece umřela, ne, odpovídá mu za mě Viki a dere se do pokoje předvést Kikimu novou autodráhu.

„Mám ho vzít na pohřeb?“ zajímá se Kikiho máma a pomáhá našim vybalovat zásilku zeleniny, ovoce, masa i navařeného jídla. Těžko říct, myslím si i říkám, jak chceš ty a on. Viki zatím říká, že půjde.

Naši přijdou určitě, ať už to bude jakýkoli den, i když má zrovna tenhle týden táta pohotovost. Vyprávím příhody z pohřební služby a ukazuju všechny prášky, které mi v nemocnici předepsali. Ležím na gauči s nohou nahoru a všichni ostatní se tísní na provizorních bobcích a přinesených židličkách. Podává se káva z čerstvě namletých zrnek.

Být tu i Triška, je to úplně jako jakákoli jiná nedělní hlučná rodinná sešlost.

Zařizování pohřbu I

„Tak doklady zemřelého.“ Vyzvala nás černovlasá černě malovaná paní z pohřební služby poté, co asi deset minut bez pozdravení nebo jiného slova v počítači formátovala fotku předešlého zemřelého na parte. Ani teď od počítače nezvedá oči. „Kdo bude objednatel?“

Je sobota, sedmý den bez Trišky, a tohle je jediná otevřené služba ve městě. A já nedokážu čekat do pondělka, potřebuju začít zařizovat a potřebuju, aby pohřeb proběhl přesně podle mých představ. Ty mě provází všechny bezesné noci v nemocnici a první bezesnou noc doma, kde jsem aspoň mohla už ve čtyři ráno vstát a pustit televizi. Hned jsem ji zase vypla, protože blikání mi nedělalo dobře a vůbec mě teď žádný pořad nemůže zajímat, ale pohřeb jsem své holčičce naplánovala přesně.

Parte se sovičkou, kterou měla snad na všem oblečení, plenkách, zavinovačkách a tak vůbec. A s rozesmátou fotkou. V obřadní síni jen jednoduché vazby bílých květin bez asparágů a jiné zeleně. Volné bílé květiny kolem bílé rakvičky. Bez zlatých linek a ornamentů, samozřejmě. Žádné proslovy. Jen dětské písničky a prezentace jejích krásných fotek. Potom kremace. Volný vstup všem, protože v naší rodině se těžko určuje, kdo patří do úzkého rodinného kruhu a kdo už ne. Kar u našich pro všechny. A před obřadem se chci s Triškou jít rozloučit. Dát jí sbohem a na cestu Emičku, jejího milého plyšového medvěda.

Nevím, jestli tak jde pohřeb zařídit a jestli k ní ještě před tím můžu jít. Nikdy jsem pohřeb nezařizovala a všeho všudy jsem byla jen na třech obřadech. Když na rakovinu umřel spolužák ze střední, na vojenském pohřbu padlého hrdiny v Afganistánu a konečně na pohřbu mužova strýce, který také zahynul při autonehodě.

„Ještě kartičku pojišťovny,“ vyžádala si černá paní pohřební. Jsem vystresovaná z toho, že zařizuju pohřeb Trišce, místo abych ji přebalila, teple oblékla a šly jsme na hřiště.

A jsem vystresovaná z toho, že paní ten pohřeb zařizuje, aniž by se mě zeptala na mou detailní představu.

Můžeme jít v pondělí jinam, naznačuje mi muž, který vidí můj zmatek a nespokojenost. Je na čase převzít kontrolu říkám si. „Ještě než vyplníte všechny papíry,“ přerušuju paní a donutím ji tak, aby se na nás poprvé podívala, „chtěla bych vědět, jak to všechno probíhá a jestli jde udělat všechno, co si přeju“, říkám co nejodvážnějším hlasem. „Umřela nám čtrnáctiměsíční dcera a je pro mě důležité, aby to bylo přesně tak, jak chci.“

Černá paní je překvapená. Ne z toho, že nám umřelo dítě, ale že máme nějaké požadavky. Dělá tu práci zřejmě dlouho a přece se nejdřív musí všechno vyplnit, vybrat záloha – a podrobnosti, jak se ukáže, si pak musí pozůstalí domluvit v krematoriu.

Tady jsou na výběr rakve, tady parte, tady hudba, nabízí nám paní pohřební v odpověď tři šanony. Prezentaci fotek snad je kde pustit, musíme se domluvit v krematoriu. A deset tisíc jako zálohu, poprosí.

Mám náběh na hysterický záchvat. To paní neumí říct upřímnou soustrast? Je nám líto vaší ztráty a uděláme všechno pro to, aby byl její odchod důstojný? Měla jsem o pohřebnictví vyšší mínění. Je to lukrativní obor, samozřejmě cynický a ne pro každého, ale když už v něm někdo pracuje, neměl by umět jednat s pozůstalými? Rozumět jejich nervovému vypětí, když se s ním setkávají několikrát denně? Dát jim to, co očekávají? Něco jako když se k vám ve svatebním salónu chovají jako k výjimečné nadcházející nevěstě, kolem jejíhož dne se točí celý svět, i když jich takových mají dvanáct do tuctu.

Odmítám parte podle šablony, odmítám proslovy, odmítám předpřipravenou hudbu, odmítám květinovou výzdobu plnou asparágu a vybírám jedinou dětskou rakev, kterou mají v nabídce. Velikost sto dvacet centimetrů, bílá, bez zlatých linek i ornamentů.  

„Oblečení pro zemřelého?“ pokračuje černá paní ve vyplňování formuláře. Podáváme taštičku s plenkou, slavnostními šatečky připravenými původně na letošní Vánoce, punčoškama, čepičkou a měsíc starým podzimním overalem se vzorem tygříka, který jí muž přivezl z Londýna.

„Musím zapsat, co to je,“ říká paní, když vytáhne Triščinu sovičkovou látkovou plenku vše v jednom. To jsou plenkové kalhotky, říkám. (Měla jsem doma dilema, jestli Trišce dávat plenky, když už je nepotřebuje, ale nechat ji naostro v punčoškách mi přišlo divné.)„Mám tedy napsat plenky nebo kalhotky?“ Trvám na plenkových kalhotkách.

Všechny údaje pošlu na magistrát a úmrtní list přijde poštou, přeříkává paní. Po obřadu vám přijde faktura, až ji uhradíte, vydáme vám urnu, která bude zatím tady u nás.

(Vzpomenu si na klientku, které kvůli nedoplatku na pohřbu zadržovali urnu s ostatky jejího strýce. Volala jsem kvůli tomu až na Ministerstvo pro místní rozvoj, pod které překvapivě správa pohřebnictví spadá, a nakonec jsem napsala dopis, který klientka na pohřební službu donesla a oni jí, zatímco šla položit květiny k jinému hrobu, urnu připravili. Nemá ale cenu poučovat černou paní, že urnu nesmí zadržovat, protože to není právní věc.)

„Takže v pondělí zavolám ohledně data a bude to všechno,“ říká paní a rukou mávne na klienty za námi.  

Jako spotřebitel jsem zklamaná. Slibuju si, že až mě nebude bolet dívat se od počítače, napíšu majitelům firmy podnět ke zlepšení chování zaměstnanců.

Jako pozůstalá zůstávám vystresovaná. Přestože jsem se vypravila zařídit pohřeb, nemám datum, nevím, jak bude vypadat, ani jestli mám připravovat fotky nebo kdy máme dodat vlastní květinovou výzdobu.

Doma pletu deku a pláču.

= = =  

poloInfo

Praktické informace o pohřbech, fungování pohřebních služeb a všem, co souvisí na http://www.pohreb.cz/umrti-smrt