Na každé dětské akci by měli hned ve dveřích podávat
alkohol.
Aspoň těm rodičům, co o nějaké dítě přišli.
Tohle mi proběhne hlavou pokaždé, když na nějaké takové akci
jsem, chvíli předtím, než se nadobro rozpláču, protože to zase neustojím.
Napadlo mě to už měsíc po nehodě (a to jsem ještě byla pod
jinými silnými drogami), když moje živé dítě slavilo šesté narozeniny a my mu
koupili předchystanou party, protože nic jiného jsme zařídit
nedokázali. Seděla jsem s ortézou v koutečku, nemohla jsem sama nikam
dojít a koukala na všechny ty malé lidičky v čepičkách s dortem a
rozzářenýma očkama a doufala jsem, že jsou zaneprázdněni natolik, že si mého
zoufalství kvůli jinému malému človíčku nevšimnou.
Napadlo mě to znovu, když jsem musela jít na oslavu ke dni
matek ve Vikiho nové školce, protože i když do té doby všechny besídky
bojkotoval, tehdy dostal hlavní roli v písničce o Paraplíčku a chtěl,
abych ho viděla a natočila. Stál hrdě a rovně uprostřed pódia, držel barevné
paraplíčko a za sborového zpěvu všech předškoláků se k němu do bezpečí
před deštěm schovávala různá zvířátka. Moc se to povedlo. Ale pak v tom
pásmu byla taky básnička o tom, jak všechny předškolní děti milují své malé sourozence
a Viki jako ostatní pantomimou naznačoval, jak chová svou malou sestřičku, a to
už jsem vážně nevydržela. Mě to taky vždycky dostane, je to dojemný, že, mrkla
na mě sousedící maminka a nabídla kapesník. Chtěla jsem odejít a taky jsem
chtěla - kromě jiného osudu (nesplnitelné) - aspoň jednoho panáka (splnitelné).
Viki byl na paraplíčko tak hrdý, že to video pak pouštěl Trišce na hrobu a
ještě jí to jednou přezpíval.
Napadlo mě to pak i na oficiálním loučení s předškoláky
ve Vikiho bývalé školce, kam nás paní učitelky pozvaly, protože na Vikiho
nezapomněly a chtěly ho pasovat na školáka se všemi jeho kamarády. Měly to
hezky připravené, v hlavním obecním sále, ve speciálních tričkách a
s papírovými absolventskými čepičkami, které nakonec novoškoláci vyhodili
do vzduchu. Všechny děti musely slíbit, že se budou poctivě vzdělávat, a
zpívali písničky a dostali dárečky. A byla i prezentace z fotek, podle
miminka se muselo každé dítko poznat, předstoupit a do mikrofonu říct něco o
sobě a své rodině. A Viki se taky poznal a po vzoru ostatních se chopil
mikrofonu a řekl že je Viki, je mu šest a půl, chodí do jiné školky, ale bydlel
tady, a teď bydlí s mámou a tátou ve městě a měl sestru miminko Trišku,
která zemřela, a rád bruslí a plave. A to byla chvíle, kdy jsem to zase
neustála – a taky chvíle, kdy celý sál ztichl a zhruba polovina rodičů se na
nás otočila. Po slibu jsem si do džusu nechala nalít velkou vodku.
Napadlo mě to i v první den školy, kam jsme hrdého
i když zakřiknutého Vikiho s velkou aktovkou vedli. Naštěstí nás ale brzo propustili, aby se s dětmi náležitě seznámili. A protože jsme se
po velkých peripetiích nakonec přece jen dostali na alternativní školu našeho
srdce, odcházeli jsme (na panáka) s poměrně dobrým pocitem.
(Tak trochu úplně jinou školu jsme vybrali už rok před
nehodou. Ještě s Triškou v kočárku jsme byli u prvního zápisu, kde
jsem musela odpovídat na otázky, co od školy pro své dítě vlastně očekávám, co
je pro mě nejdůležitější a čeho se asi tak bojím. Chtěla jsem hlavně pozitivní
a podnětné prostředí, kvalitní mezilidské vztahy a rozvoj měkkých dovedností,
bála jsem se neznámého a nedostatku všeobecného přehledu – takového toho, co
když někdo neví, díváte se na něj jako na burana, i když ta informace je vám
samotným k bůhvíčemu. Na druhém zápisu bez Trišky už jsem měla strach jen
z toho, že bych mohla přijít i o Vikiho. Mým jediným přáním bylo, aby šťastně
žil. Jestli bude vědět, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie, nebo
si ji bude plést s Marií Antoinettou, mi bylo dost jedno.)
---
O mnoho víc portského, než kolik se sluší na slavnostní
přípitek, jsem vypila i loňský Štědrý den. Však doktoři říkali, že i na ty
antidepresiva si alkohol můžu dát. A antidepresiva nestačila.
Byl to první Štědrý den, kdy jsem tak pila. Vánoce jsou pro
mě takovým až posvátným rodinným svátkem, na který se teda nepije, od toho je
přece Silvestr, že. Když jsem na střední zjistila, že hodně mých spolužáků jen
rychle porozbaluje dárky, zhltne kapra a valí s kámošema do hospody,
přišlo mi to neuvěřitelně smutné a neuctivé. K Vánocům, k té
atmosféře, k jejich rodinám. U nás se vše vždycky pojímalo velmi
slavnostně. Všichni se upravili, na každé Vánoce nové šaty, velká sváteční
hostina v jídelně u rozloženého starožitného stolu, protože je nás vždycky
hodně. Tradiční cibulový servis, tradiční tátův přípitek Tak ať se tu všichni za
rok ve zdraví zase sejdeme, tradiční rybí polévka a kapr na černo
s vánočním knedlíkem (nevím, co je to za knedlík, ale dělá se u nás jen na
Vánoce). Tradiční hory cukroví, kterých se až do večeře nikdo nesmí dotknout,
ale při večeři už má stejně každý svoje favority. Stromeček v hale
s tolika dárky, že kolem ani nejde projít, protože je nás vždycky hodně a
ještě tu necháváme dary pro všechny, kdo v příštích dnech postupně
přijedou. Tradiční blikačky a prskavky a náš tradičně falešný sborový zpěv
prvních slok koled, když víc jich prostě neznáme.
Předloňský Štědrý večer jsem se proto trošku pohoršovala nad
bujarou skupinkou, která po přípitku a dárcích pokračovala na baru
v kuchyni a byla čím dál veselejší. Po čtvrtém upozornění už jsem jim řekla
něco jako že zlít se na Štědrý den je fakt prasečina a že jestli chtějí
pokračovat, ať laskavě přesídlí, protože mi nahoře spí půlroční miminko a
jestli ho probudí, budou si ho taky uspávat. Můj muž raději skutečně přesídlil
(věděl jakou práci to uspávání dá), ostatní ze mě měli tak akorát srandu a šeptali
si něco o hysterických mateřských hormonech. Byl to náš jediný Štědrý den
s Triškou. A ta se skutečně probudila a nespala celou noc a nadobro si tím
pokazila původní režim, takže jsem s ní až do nehody několikrát za noc
vstávala.
Loňský Štědrý večer jsem střízlivá nedočkala ani těch dárků.
Když mám popito, dokážu nebrečet.
(Viki dostal jako šestiletý tradičně aktovku a pouzdro).
Letos to nevidím jinak.
(Viki bude jako prvňák tradičně poprvé
sám rozdávat dárky, protože už umí číst. Nahradí tak v roli nejmladšího
čtenáře konečně mého nejmladšího bratra, který na to už hodně let žehrá.
Vikimu ta úloha teď taky dlouho vydrží.)
... držte se ... všichni ... <3 Mirka
OdpovědětVymazatHodně sil celé rodince...Radka ❤❤❤
OdpovědětVymazatDíky! Čtu jak žijete a žijete dobře- těžce, smutně, s vodkou i bez..ale dobře... z Vašeho syna bude skvělé chlapisko! Vzpomínám na Vás i Trišku v modlitbě! Simi
OdpovědětVymazatDobrý den.Náhodou jsem narazila na Váš blog a kromě soustrasti bych ráda napsala ještě jednu věc - jste velmi talentovaná spisovatelka a vypravěčka.Dokážete sdělit poutavě důležité a přitom těžké věci...Zajímalo by mne, jak dnes dál žijete a jestli trváte na tom zůstat v anonymitě.Moje povolání je dokumentární tvorba, měla li byste chuť mi napsat, posílám svou mailovou adresu.děkuji.dasasmrzova@post.cz
OdpovědětVymazatMy třeba moc nemáme rádi nějaký ten alkohol na vánoce. A to ani jak za stolem, tak ani jako dárek... To my si raději darujeme něco moc hezkého nebo třeba si sedneme na naše starožitné židle a máme z toho radost... A stačí nám to... Hlavně že se máme rádi :)
OdpovědětVymazatTaky nám na Vánoce nějaký ten alkohol nevadí. Ne že by člověk musel být v lihu. Ale dát si skleničku něčeho dobrého. Nebo třeba dobré pivko. To je fakt něco, na čem si trochu ulétávám. :) Třeba teď jsme si kupovali s bratrem alkohol destilovaný za polárním kruhem. Tak jsem zvědavý, jak to bude chutnat, až ho otevřeme. :-)
OdpovědětVymazat