Pitevní zpráva

Co bylo nejhorší? ptá se mě empatická známá na můj poslední rok a čtvrt.
 
Ta otázka mě potěšila. Ne každý má chuť a/nebo odvahu se na cokoli kolem Trišky zeptat.
 
Zároveň mě zaskočila. Minulý čas a superlativ. Tak se ptáme na věci, které skončily a které jde srovnat na stupnici od do. Jenže pro mě to pořád je a vybrat nejhorší ze všech hrozných chvil dost dobře nejde. Nejde poměřit, jestli je horší poprvé slyšet "mrtvá" v jedné větě s "Vaše dcera" nebo stát nad jejím tělíčkem v krematoriu, jestli je horší popisovat soudu, co cítíte, nebo popisovat krabice s jejími věcmi k uložení do komory, jestli je horší poprvé pochovat v prázdné náruči jiné dítě nebo vyspávat v sobotu až do jedenácti, když vstávat už nemusím... Hrozné je to všechno a probouzet se do padesátého druhého dne bez ní mi přijde stejně hrozné, jako probouzet se do toho tři sta sedmdesátého.

Nejhorší na tom, že Triška umřela, je, že umřela, to ale tuší každý, ať už se ptá, nebo ne.
 
Přesto je jeden ze všech nejhorších okamžiků, který by asi smyslu otázky odpovídal. Chvíle, kdy jsem se cítila nejhůř fyzicky, protože bolest už se dovnitř nevešla a musela se projevit navenek. Moment, kdy jsem se nedokázala nadechnout a doslova se mi zastavilo srdce. Možná proto, že jsem na něco takového nebyla připravená. Nedošlo mi, že ještě i tohle může přijít. Myslím ale, že by o tom bez předchozího varování moje známá na rychlo u kafe slyšet nechtěla... 

Byla jsem znovu v nemocnici. Stav mé nohy se nevyvíjel tak, jak si lékaři představovali, a musela jsem na intenzivní rehabilitace. Muž mě tam přivezl s kufrem, já se převlékla do sportovního, zabydlela se na nemocničním lůžku a zapla počítač. Že jen zkontroluju mail a pustím si seriál, než si pro mě přijde fyzioterapeut. 

Bylo to tam. Asistentka naší advokátky mi na vědomí přeposílala aktuální dokumenty z trestního řízení.

Hned se mi trochu zatočila hlava, jako pokaždé, když jsem s advokátkou mluvila nebo něco od ní četla. Proces mi vůbec nedělal dobře. Ale musela jsem to všechno přečíst. Nemůžu v tom přece nechat Trišku samotnou. Je (pořád je) to moje dcera a já nemůžu nečíst, co a jak o ní cizí lidé sepisují. Koneckonců, jsem právník. Pár paragrafů a poučení přece zvládnu. Odbornou hantýrku, která mé neštěstí shrnuje do obratu a dále při střetu vozidel došlo k těžkému zranění nezletilé sedící v dětské autosedačce umístěné na zadní sedačce vpravo, kterým následně v příčinné souvislosti v nemocnici podlehla, důvěrně znám.

A tak čtu sdělení obvinění paní, co nám Trišku zabila, a její výpověď. Čtu usnesení o přibrání znalce na můj zdravotní stav, protože musí být postaveno najisto, jestli mi vznikla újma těžká, nikoli jen lehká. Čtu seznam poškozených, které naše advokátka poslala policii a poučení pro nás všechny, o právech, které jako oběti trestného činu máme. Čtu výpovědi svědků z auta před i za námi, jak viděli, jak jsme vylětěli do vzduchu a přistáli na druhé straně a otočili jsme se přes střechu na bok, a jak nám běželi na pomoc. 

A otvírám i poslední dokument pitevní zpráva.pdf. Nemůžu jinak, když to tam prostě je. Musím, i když už téměř nedýchám.

Pitevní zpráva je obsáhlý dokument, ve kerém znalec z oboru soudního lékařství zodpovídá dotazy vyšetřovatele, zda všechna zranění na těle nezletilé poškozené vznikla v průběhu nehody a zda byla nezletilá připoutána v dětském zádržném zařízení. Konstatuje, že mu k prozkoumání přivezli ženské tělo stáří asi jednoho roku. A pak to tělo popisuje od hlavy k patě zvenčí i zevnitř, každý jeden orgán s udáním centimetrů a barvy a poškození. Na začátku píše, že na hlavě je vlasový porost asi dva cm dlouhý, na konci uvádí, že chybějící orgány v tělní dutině odpovídají posmrtnému odběru orgánů na základě souhlasu zákonných zástupců. Několik stran hustého textu. Každému druhému slovu nerozumím. Každé první pro slzy téměř nevidím. Je mi zle a třesu se. Nejhorší následovalo.
 
Název Fotografická příloha mě měl varovat. Mělo mi dojít, že v pitevní zprávě si o pitvě jen nepřečtu, že ji uvidím. Jenže měla jsem všechno rozmazané a byla jsem v takovém transu, že jsem jen rolovala dál. Kdybych se bývala stihla zamyslet nad tím, co přijde, možná bych si dokázala říct, že tohle už neunesu, ale přemýšlet jsem nestihla a stejně bych nejspíš nakonec musela vidět i tohle, být s Triškou i tady. 

A tak jsem viděla svou holčičku zevnitř.

Byly to černobílé, nepříliš kvalitní fotky. A byla to moje Triška, otevřená a nafocená ze všech stran. Znalec, kterého já vůbec neznám, jí přesně podle předpisů přidělil číslo – moje holčička byla ČÍSLO – které figurovalo na všech záběrech, aby bylo zřejmé, ke kterému mrtvému tělu patří. Byla tam Triščina otevřená hlava se všemi deformacemi, které nejen že neumím pojmenovat, ale ani je nepoznám, když jsem reálný obrázek mozku viděla naposledy někdy před deseti lety. Profesorka biologie nám tenkrát přinesla výpravnou učebnici anatomie pro spolužáky, kteří se chtěli stát lékaři, s nafocenými a detailně popsanými částmi dospělého mrtvého těla. Bylo to velmi reálné a velmi morbidní. Myslela jsem, že je to naposledy, co něco takového vidím, já doktorkou být nechtěla. A pak tady sedím a dívám se na podobné fotky vlastní dcery. Byla to pořád moje holčička, se svými dlouhými řasami, se svým malým nosíkem a plnými rty. A byla to moje Triška i na samém konci, zalátána hrubým stehem, kterým se sešívají mrtvá těla nebo taky štupují podélné díry na ponožkách. Byla to moje holčička při a po pitvě. Zastavilo se mi srdce a přestala jsem dýchat.
 
Nechcete vodu? ptá se mě návštěva mé nemocniční spolubydlící. Jsem pořád v nemocnici, na lůžku vedle leží holka mladší než já, které dnes lékař řekl, že tu nohu, co jí už tři čtvrtě roku po její autonehodě spravují, bude nakonec přece jen lepší amputovat. A ona to říká své patrně mamince a kamarádce, které si přes ten šok všímají i toho, jak vytřeštěně zírám na obrazovku a ztrácím barvu. 

Ne, děkuji, říkám, nebo aspoň myslím, že jsem to řekla, a pak se nějak odbelhám do koupelny, aby na mě neviděli, a ležím na studených kachlích s nemocnou nohou nahoře, nemůžu dýchat, nemůžu křičet, nemůžu už ani plakat, můžu jen cítit, jak hrozně se cítím, jak absurdní to celé je, jak se mi už nechce vstát. Pamatuju si každý detail stropu. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, a nevím, jak jsem se odtamtud dostala. Nevím, co jsem dělala po zbytek dne.
 
Mít z Trišky číslo a tyhle vzpomínky je nejhorší hned po tom, že umřela, protože to je pořád úplně nejhorší. Zpětně mě mrzí, že jsem do spisu nenechala založit i fotku živé Trišky, aby všichni ti lidé, kterým spis až do konečné skartace projde rukama, viděli i to, čím bývala, než umřela. Aby jako já neviděli jen číslo vedle zaštupovaného tělíčka.

Muži jsem o tom řekla až po několika dnech. Nechtěla jsem, aby se podíval. Nechtěl se podívat.