Cuddle cot

Nedávno mi sociální sítí proběhl příběh o mamince Charlotte, která se svou mrtvou holčičku Evlyn strávila celých šestnáct dní před pohřebním obřadem. Příběh sdílela „maminka andílka“, jak nás, rodiče bez dětí, krásně nazvala hned v první zprávě, kterou mi až ze Španěl poslala poté, co jsme své neštěstí oznámili i fb světu.

Mezi všemi zprávami, které tehdy přicházely, byla tahle výjimečná – psal ji někdo, kdo si peklem ztráty svého dítěte sám prošel. (A je nás víc, než by se zdálo, potvrdila se i mě později její slova.)

Psala mi, kromě jiných krásných a silných věcí, „můžeš mi napsat i to, o čem lidi nejsou moc zvyklí mluvit, mě nebude nic připadat divný, vážně“.

Strávit dvacet dní s mrtvým tělíčkem své holčičky, chovat ji a dokonce ji vyvézt na procházku na dětské hřiště, to skutečně může lidem připadat divné. (Je to tak divné, že i drbající server nabízí v sekci podobné příběhy dočista nepodobné story o mamince, co dceru vždycky obléká stejně jako sebe, nebo stejně nepodobnou radost maminky, která po několika neúspěšných umělých oplodněných skutečně otěhotněla.)

Chování mrtvého miminka by ještě před čtyřmi měsíci zřejmě přišlo divné i mě. Stejně jako třeba focení s mrtvým miminkem, na které se specializuje americká agentura.

 Už mi to divné nepřijde. 

Chápu maminku, že se s miminkem chtěla rozloučit. Strávit s dítětem i ty poslední dny po posledních dnech, než nadejde den nejposlednější a je třeba se těla vzdát. Zvlášť důležité to musí být pro rodiče, kterým nebylo dopřáno strávit s miminkem před smrtí žádný „běžný“ den. Jak popisuje jednadvacetiletá Charlotte z onoho divného příběhu, když si konečně pochovala dceru v náručí, naplno, bez všech těch hadiček a asistujících sester, se konečně cítila jako matka, byť už její holčičce nebilo srdce.

Smrtí totiž rodičovství nekončí. I mrtvá je vaše holčička pořád vaše.

Neodvrátíte se od ní, i když je to už technicky mrtvola, a kdo by se chtěl dívat na mrtvoly, že ano. Nebojíte se jí dotknout, přestože dotýkání se mrtvých je pro vás jinak jen hororové téma.

V britských hospicech mají pro takové loučení speciální vybavení. Vychlazené pokoje, ve kterých se zemřelými mohou jejich nejbližší strávit dny poté. Můžou si vybrat, jestli chtějí své mrtvé zaopatřit, vyfotit, zůstat s nimi. Pro nejmenší mají zvláštní postýlku s chladící matrací, tzv. mazlící (cuddle cot, nebo někdy cold cot), která dodržuje hygienická pravidla pro nakládání s mrtvými, ale umožňuje rodičům být se svými nejmenšími. Charlotte si ji dokonce po pobytu v hospici mohla vzít na pár nocí domů, přičemž tu úplně poslední, předpohřební noc ji už nepoužila a nechala Evlyn v postýlce, kterou ji s manželem ještě v těhotenství připravili.

Příběh je z britského bulvárního deníku, ale ve chvilce nacházím, že podobná zařízení mají i ve Spojených státech nebo Austrálii, kde na ně shání finance různé neziskové inciativy (jinak než anglicky tak detailně neumím).

V češtině ani zmínka. Možná neznám správný překlad, ale spíš je to tady ještě science fiction. Nenalézám nic u mobilního hospice pro děti a mladistvé Ondráška, ani v projektu Prázdná kolébka určeného právě pro rodiče, kteří ztratili děti před, při nebo krátce po porodu.

Je to škoda. Kdyby nám někdo takový den tenkrát nabídl, myslím, že bych to chtěla zkusit. (Jistě nejde říct nic, co si člověk neprožije.)

Takhle se kromě rozhodnutí o dárcovství dělo všechno beze mě (a nezávisle na mě). Byla jsem ze všeho tak vystresovaná, že jsem se v krematoriu u Trišky vážně ptala, jestli si ji můžu pohladit - jako bych potřebovala povolení si svou dceru pohladit. (Paní obřadnice neodpovídala, protože na tu chvíli někam diskrétně zmizela.)

Triška sama při odchodu samozřejmě nebyla, muž byl s ní. Držel ji za ruku, když ji lékaři oficiálně prohlásili za mrtvou (exitus letalis, napsali do zprávy). O pár hodin později se s oficiálně mrtvým tělíčkem loučil před dárcovskou operací, během které přestalo bít srdíčko, do té doby držené přístroji. Já byla v těch chvílích na svých přístrojích. Oba jsme ji pak viděli až právě před pohřbem.

Její tělíčko přitom nemělo těch dvanáct dní klid. Cestovalo samo (nahé? v transplantačním pytli?) po nemocničním areálu k povinné pitvě, někdy potom přes město do úložiště u krematoria. Nebo u pohřební služby, kdo ví (já ne). Někdo cizí, pro koho je to jen práce, ji oblékl do připraveného oblečení (a možná ji plenkové kalhotky zapnul špatně). Koluje taková legenda, že ti, kdo upravují mrtvoly, dostávají na každou šichtu láhev vodky. Bude to pravděpodobně kec, ale představuju si, co všechno se s mojí holčičkou a v její blízkosti asi tak mohlo dít a není mi z toho dobře.   

Tahle bezmoc je jedním z nejhorších a nejintenzivnějších pocitů, které po Triščině odchodu zažívám. V mém životě se začaly dít věci, o které jsem nestála a nad kterými nemám žádnou kontrolu. Ať udělám cokoli, nezměním je. Tahle bezmoc se později projevuje hlavně na úřadech, ale týká se i poslední cesty. Nikdo se neptá, co a jak a kdy a kde chcete, všichni mají své postupy a existuje na to řada vyhlášek, samozřejmě. 

Jako by se to vás už ani netýkalo.