Duhová cesta

Měla bys napsat na blog, jak teď žijete, některé by to jistě zajímalo, řekla mi nedávno jedna milá čtenářka, když jsme se setkali na posledním rozloučení s mým posledním prarodičem. 

Je to osm let, co nám Triška umřela. Pět let od posledního postu. Sdílet něco dalšího jsem měla v plánu tisíckrát, tisíckrát jsem si to nakonec rozmyslela. Mnoho se změnilo, mnoho událo. Triška nám chybí pořád moc. 

Je to jako žít s hrbem, řekla Vendula Svobodová/Pizingerová, když popisovala svůj život pozůstalé matky. Někdy to skoro necítíte, někdy to tíží přespříliš. Nikdy to nezmizí. 

Nejde se s tím smířit, ale dá se s tím naučit žít, řekl náhodný pozůstalý otec v reportáži o odhalení památníku dárců orgánů na IKEMu. (Hledali jsem tam Trišku, ale ukázalo se, že její orgány přes IKEM nešly.) 

Já jsem se s tím nikdy nesrovnal, řekl mi silně zapáchající delikvent, který přišel o syna před dvaceti lety (o manželku před devatenácti), když jsem se ho ptala na příčinu jeho závislostí.  

My jsme svou cestu smíření nakonec našli. 

Život nám začal zase pádit. Moje nová práce měla úlevný účinek (tam jsem nebyla ta, co přišla o dítě, ale prostě ta nová) a nabrala najednou směr, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že bych ho opravdu dosáhla. Triščin odchod mi krom vší té bolesti zanechal taky zvláštní vnitřní sílu, jistotu, že když jsem zvládla přežít tohle, zvládnu mnohem víc. Všechny další přijímací pohovory, odborná posouzení a profesní zkoušky před celými komisemi slovutných znalců mi už nepřipadaly tak nepřekonatelné. Tak jsem je překonala.

Kamarádky mi postupně opatrně oznamovaly, že jsou zase těhotné. Trošku se bály, jak takovou zprávu přijmu. Já se taky trochu bála, ale ukázalo se, že z toho mám stejně upřímnou radost jako dřív. (Jedna známá mi zvěstovala zprávu o svém miminku s popisem dramatického porodu a slovy "promiň, ale moje princezna to nakonec zvládla a je zdravá". Takže raději vysvětluji: Ne, fakt mi nevadí, že jiné děti žijí. Mnohem těžší je pro mě vidět rodiče, kterým je úplně jedno, kde jejich dítě zrovna je, co dělá nebo má-li vůbec co jíst - a že jich je.) 

Léta nás zaměstnávaly soudy o náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy po ztrátě dítěte z povinného ručení. Pojišťovna nám od počátku dávala a stále rozšiřovala seznam dokumentů, které potřebovala k proplacení zničeného auta, věcí uvnitř, mé pochroumané nohy a především Triščiny smrti. Když už jsme všechno dvakrát naposílali, poslali oni doporučený dopis - na Triščino jméno. Musela jsem na poště dokládat, že si ho nevyzvedne a mají ho dát mně. Byl v něm zcela prázdný formulář výzvy k doložení dalších dokumentů. 

Měli jsme na výběr: vykašlat se na to, nebo se dál soudit. Rozhodli jsme se pro to druhé - a byli odsouzeni okolím. Je to soudní řízení, ve kterém dokazujete, že ztrátou skutečně trpíte. Když to nedokážete, vypadá to, že se vám vlastně nic nestalo, dceru jste dost nemilovali a je jedno, jestli žila nebo umřela. Když to dokážete, vyděláváte na svém neštěstí a i mezi nejbližšími se najde někdo, kdo vám řekne, že je to vrchol pokrytectví a chce se mu z vás zvracet. 

Bylo to ponižující a zoufalé, narazili jsem na celou řadu zbytečných procesních průtahů, v půlce řízení nám zemřel advokát. Nakonec jsme uzavřeli smír, protože v mezidobí došlo ke sjednocení judikatury, jak se výše odškodnění pro nejbližší pozůstalé stanovuje (stručná verze: dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční mzdy z roku předcházejícího nehodě). Byla jsem hodně naštvaná na systém, na všechny v něm, na ten necitlivý přístup s pachutí, že mi snad jsou peníze milejší než moje holčička, jako bych snad bývala nedala všechno, co mám, za to aby zase žila.   

(A protože život si rád hraje, velmi záhy jsem stála na druhé straně. Dívala jsem se do očí jiné matce, která přišla o svou dceru při autonehodě, a bylo na mně, abych jí vysvětlila, jak bude potrestán viník a na jaké odškodnění bude mít nárok. Hodně dlouho jsem promýšlela, jaká slova zvolit.)

Jsem moc ráda, že jsem později měla možnost pozorovat pozvolnou změnu praxe pojišťoven. Po sjednocení těch základních částek začaly být náhrady vypláceny velmi často i bez soudů, krátce po nehodách. 

Paní, která nám Trišku zabila, jsem nikdy neviděla a jsem za to ráda. Nechtěla jsem zjišťovat, jestli jsem schopná někoho opravdu nenávidět. Nechtěla jsem její obraz nosit v hlavě a poznat ji pak třeba ve frontě u pokladny. Měli jsme "štěstí", že jsme tuhle volbu mohli udělat (neumím si představit, jak je těm, kterým jejich blízké zabila třeba známá zpěvačka) a měli jsme "štěstí", že naše odsouzená byla velmi slušná a pokorná (neumím si totiž představit ani to, jaké to je, když se váš viník snaží viny zbavit nebo neprojeví kapku lítosti). Byl čas, kdy jsem na ni myslela, ale když jsem teď o ní chtěla psát, nevzpomněla jsem si ani na její jméno.

Za ty peníze od pojišťovny jsme koupili nejbezpečnější auto na trhu. Nedokázala jsem pochopit, že nám ho dokázali závidět lidé se dvěma i více zdravými dětmi. Je to dodnes jediné auto, které smí převážet Triščina bráchu. Čas od času se kvůli tomu setkáváme s nepochopením, proč prostě nemůže jako ostatní jet na zápas přes půl republiky s trenérem, ale nesneseme riskovat víc, než je nezbytně nutné. 

Neřídila jsem přes tři roky. Myslela jsem, že už se k tomu nikdy neodhodlám. Pak ale nastala situace, kterou bylo tak komplikované řešit jinak, že jsem nakonec zase sedla za volant. Od té doby řídím, poměrně málo a nerada (ale já tedy nikdy nijak zvlášť ráda neřídila). Později jsem zjistila, že paní odsouzená požádala o vrácení řidičáku už rok předtím.

Z Triščina velkého bráchy se stal de facto jedináček. Asi ve druhé třídě protestoval, že všichni ve třídě mají své sourozence a on chce taky, protože Triška se nedá počítat. Někdy se mu po ní tak stýskalo, že běhal po škole a hledal ji, než mu paní učitelka řekla, že je lepší počkat, až za ním sama přijde. Někdy se na smutek po Trišce vymlouval, aby nemusel dělat, na co zrovna neměl náladu. Někdy po Trišce vůbec nesmutnil a nechtěl mi to říct, abych z toho nebyla smutná já.

Po čase jsme sami sebe přesvědčili, že už jsme připraveni a chceme naše třetí dítě. Život nám ale znovu ukázal, že na našich plánech vůbec nezáleží. Prošli jsme jen některými z procedur pro neplodné páry, než jsme se tím úplně vyčerpali. Až ve chvíli, kdy jsem si se vším toužením a organizováním zase dala chvíli pokoj, se na testu objevily dvě čárky... a s nimi se ve mně rozhostil naprostý klid. Po všem tom strachu a terapiích jsem najednou už vůbec nepochybovala, že bude všechno v pořádku. 

A tak máme naše duhové miminko, které je s námi teď už o rok déle, než směla zůstat Triška. Je to zdravý, bystrý a velmi živý kluk, kopie svého staršího bráchy (z toho je už puberťák, který se začíná zajímat o sex, drogy a rock'n'roll). Je to neuvěřitelně úžasné a neuvěřitelně náročné (ne, ani ztráta předchozího miminka nezmění, že se vám chce plakat vyčerpáním, když už třetí noc rostou zuby). 

Někdy mi přijde neuvěřitelné, co se vlastně všechno stalo. Někdy o Trišce vyprávím jen jako pamětnice o dávných a dávno vyřešených věcech. A někdy mi zase znovu skutečně dojde, že opravdu umřela a už tu nikdy nebude, a ta hrůza přijde úplně stejně intenzivně jako na začátku. 

Takže... 

Bolest neodejde a smířit se s tím nedá, ale dá se s tím naučit žít. A když kolem sebe máte hodně lásky a hodně skvělých lidí, dá se i život po životě dítěte žít velmi šťastně. 

Season

It´s my season.

Tak nazvala jiná (anglická) pozůstalá maminka období výročí našich dětí.

Jejich narozeniny, které už neoslavíme, ale máme moc dobře spočítané, kolik svíček na dortu by sfoukávaly. (Čtyři, Triška už letos čtyři.)

Jejich smrt, na kterou nedokážeme zapomenout a u které stále znovu přemýšlíme, co všechno by se muselo stát jinak, aby nepřišla. Co všechno by bylo jiné (a lepší) teď, kdyby nenastala.

Myslíme na ně doslova každý den. A přesto jsou tyto dny o tolik intenzivnější.

Myslela jsem, že v tom nebude rozdíl, vždyť se stejným vědomím, se stejnými vzpomínkami prožívám každý den. A přece je ten den, kdy bych měla balit dárky, něčím jiný. Letos jsem se rozhodla mít běžný program, protože loňské sezení doma se neosvědčilo. Nebylo mi líp. Pod okny kanceláře projede za ten den šest houkajících sanitek. Vždycky myslím na tu, která převážela Trišku v nejvyšší rychlosti, s nejvyšší urgencí, a přece pozdě. Kolega při ranní kávě rozebírá případ novější autonehody, při které zemřely dvě malé děti. Řeší právní kvalifikaci, já myslím na to, co asi řeší pozůstalá matka. Při pracovní návštěvě psychiatrických léčeben si představuju, jak se tady budu léčit, až se z toho skutečně zblázním. Při jógové meditaci na večerní hodině mi tečou slzy, protože mi nejde všechno zlé při výdechu odpustit a při nádechu myslet už jen na pozitivní budoucnost.

Jiný je i den výročí smrti. Práci jsem si nakonec letos naplánovala i na tento den, ne zrovna lehkou, ne zrovna příjemnou. Vzhledem k tomu, že Triška umírala téměř tři dny, máme i tak svůj truchlící víkend. Upravíme hrob, prohlížíme fotky, pláčeme a zapíjíme žal. Máme potřebu něco jejím jménem dělat, ale většinou neděláme vůbec nic. Přijímáme jen vybrané telefony, žádné návštěvy, odmítáme pozvání. Znovu žasneme, jak jsme tu hrůzu vůbec dokázali přežít. Znovu žasneme, jak se svět ani v takové chvíli nezastaví, jaké obyčejné starosti a plány mají všichni ostatní, jako by se vůbec nic nestalo. Znovu se ptáme, proč zrovna my, i když je to stejně nesmyslná otázka, jako jakákoli odpověď.  

Jsou to dny, do kterých nechci vstávat, a když už vstanu, chci jen přežít do večera. Dny, kdy mě fyzicky bolí srdce. Dny plné naděje, že ty následující budou zase lepší, i když se vlastně vůbec nic nezmění. Dny stejně bolavé, i když už je zažívám po třetí. I když už jsem smířená s tím, že ta bolest nikdy nezmizí a hledání jiného smíření jsem už zanechala. My season.

Dnes tři roky od nehody. Vzpomínáme.

Budete jim chybět

Na českých silnicích zemře za rok přes 500 lidí. Myslete na to, kdykoli vezmete za volantem telefon do ruky.

Nepozornost zabíjí. Kampaň BESIP mířící na ty, co snad ještě za volantem manipulují s telefonem. 

Pokaždé mě bodně u srdce. Pokaždé myslím na Trišku, ještě intenzivněji. Pokaždé myslím i na paní, co nám ji zabila, i když na ni ani trošku myslet nechci.

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně. Už jsem kvůli dopravním nehodám téměř přestala sledovat večerní zrávy, teď televizi začínám eliminovat úplně. Přesto kdykoli se ocitnu kdekoli běží, je tam. Přesto vím o každé medializované nehodě, při které umře dítě, protože mi o ní vždycky někdo řekne.  

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně, i když za to někdo musí platit a dopad kampaně je nejasný. Ne, že bych o nějakém vlivu na nějaké lidi pochybovala, jen se podle dostupných informací v českých poměrech moc nesleduje. Mediální kampaně za vyšší bezpečnost patří mezi doporučovaná opatření Evropské unie na národní úrovni, ovšem jen jako doprovodný program legislativních změn, technických inovací a dalších zlepšení. 

Kampaň běží asi tak tisíckrát denně a chce změnit chování řidičů tím, že jim ukáže, jak budou trpět jejich děti, až se při nehodě sami zabijí. Je to chytré a silné, nevím ale, jestli to úplně statisticky odpovídá. Tipla bych si, že víc lidé zemře následkem chyby někoho jiného – údaje se mi ale nepodařilo dohledat, asi proto, že policejní statistiky vznikají ve chvíli, kdy o vině pachatele ještě není rozhodnuto (a trestní řízení se i u cizího zavinění může vyvinout různě). Takže statisticky a cynicky řečeno, je šance, že i když se budete dál chovat za volantem nezodpovědně, budou vaše děti v pohodě – zabijete někoho jiného a ten bude chybět zase úplně někomu jinému.  

V roce 2016, kdy nám umřela Triška, zemřelo podle policejních statistik na silnici 545 osob.  

To číslo 545 na mě zářilo z obrovského plakátu na akci BESIP cestou domů z práce za jednoho slunečného odpoledne v létě 2017. Šla jsem zamyšlená, vnímala, že je najednou kolem víc veselých lidí, nosili si pivo a zmrzlinu, hrála hudba, festivalová nálada. A pak najednou to číslo přímo přede mnou, protože ti veselí lidé se vlastně edukovali o bezpečnosti na silnicích, a já zírala na pětku na konci a tolik bych si přála, aby tam nebyla, aby to bylo míň. Úplně pokrytecky by mi stačilo o jedno míň, protože když už nemůžu zabránit všem nehodám, chtěla bych vymazat aspoň tu naši. Nebo bych chtěla, aby se mě tohle číslo vůbec netýkalo. Tak jsem se naštvala na všechny bezohledné řidiče, a na sebe taky dost, a šla rychle dál domů.

To číslo 545 je ale v odborných kruzích vnímáno pozitivně. Bylo to sice víc, než na tento rok předpokládala Národní strategie bezpečnosti silničního provozu, ale zase to bylo o 115 lidí míň než v předešlém roce, a vůbec nejmíň v historii České republiky. Takže vlastně úspěšný rok.

Už ve chvíli, kdy Triška umírala, byl ovšem překročen roční dílčí cíl v počtu mrtvých dětí. Všechna listopadová a prosincová dětská úmrtí byla navíc. Mimochodem, letos počítá strategie s osmi mrtvými dětmi a s něco pod 130 těžce zraněnými, čímž bychom se v těhle ukazatelích dostali na desetiletý průměr Evropské unie.

A víte co? Naše Triška v tom hrozném čísle 545 skutečně není. Ono totiž těch mrtvých z dopravních nehod bude nakonec o něco víc. Statistika pokrývá jen ty, kteří stihli zemřít do 24 hodin po nehodě. Triška byla oficiálně živá ještě 50 hodin po nárazu. Je tedy vedená jen mezi 2 508 těžce zraněnými (126 dětmi) – a v téhle kategorii byl plán na rok 2016 dodržen. Snad jsme tam spolu.   

Takže... 

Popsala bych stránky o tom, jak by se mělo jezdit bezpečně. Jak byste se měli vážně vykašlat na všechno, co při jízdě rozptyluje. Jak byste neměli jezdit, když je vám zrovna dost špatně, nebo když si strašně potřebujete zavolat. 

Ale odpustím si to, protože kampaň běží, všichni ji vidí a já nemůžu dělat víc, než být a tím svým bytím připomínat, jak moc to bolí a jak to za tu chvilku nepozornosti fakt nestojí. Jen mám takový špatný pocit, že to taky nemá žádný dopad na nikoho, ani v mé malé sociální bublince, soudě podle bezstarostných rádoby zábavných videí na sociálních sítích, máváním rukou nad nějakým tím zbytkáčkem, když se paří dlouho do noci, bodrých historek o tom, jak to kdo skoulel s dopravní hlídkou, když ho s telefonem za volantem nebo při překročení rychlosti chytli, nebo dokonce z nepásání dětí na nějaký ten kousek, protože... já vlastně vůbec nevím proč.

Druhé dítě

A druhé miminko nebude? 

Otázka, kterou se nikdo na Trišku neptá, přesto ji dostávám relativně často.  

Ptají se tak lidé, které teprve poznávám, nebo které neznám vůbec. Většinou poté, co zjistí, že už mám sedmiletého syna. Já totiž moc jako matka nevypadám. Můj syn měřil celou třetinu mě už když se narodil. Víc než polovinu, když měl jeden rok. A i když pak zvolnil tempo a ještě mě úplně nedorostl, dávám mu tak ze tři roky maximálně. Už si od něj můžu půjčovat trička (kdybych chtěla na prsou nosit Lego postavičky nebo cool nápisy jako Here comes trouble). 

Prostě jsem malá, lidé mi na ulici suvérenně tykají a donedávna mi ještě musel víno objednávat muž, pokud jsem u sebe zrovna neměla občanku. Takže když ze situace vyplyne, že můj syn je můj syn, přijde překvapení, otázka kdy jsem to asi tak stihla (ještě na škole, přiznávám) a pak, když první šok pomine a dojde jim, kolik už můj syn má, je na řadě dotaz po druhém dítěti.

Moje druhé dítě je Triška a tohle čestné místo jí navždy zůstává.

Proto stojím vždy znovu před rozhodnutím, jestli na vstřícnou a upovídanou prodavačku uprostřed slunného odpoledne vybalím, že moje druhé dítě umřelo, nebo Trišku protentokrát zapřu. První varianta přináší velký šok a velké rozpaky (a vždy konec milé small talk, protože tohle téma je poněkud big), druhá varianta mě vždy na dlouho rozhodí. Navíc nejde praktikovat před Vikim, ten se k Trišce pokaždé hrdě hlásí. A když už u toho je, přidá detaily, jak umřela po autonehodě a jaký má hrobeček... A já jsem najednou před cizím člověkem odhalená a zranitelná a ani na druhé straně z toho není žádná radost, protože tohle přece netoužíte vědět, když s někým jen tak nezávazně tlacháte. Živé děti jsou přípustné téma kdekoli a s kýmkoli. O mrtvých nikdo jen tak bez přípravy slyšet nechce.

Takže když byl Viki zrovna z doslechu, jen jsem se neurčitě usmála (a v duchu se Trišce omlouvala, že o ní zrovna nedokážu mluvit, že volím tu pro mě snadnější variantu). Jste ještě mladá, tak máte spoustu času, na to prodavačka.

A kdy už bude druhý dítě? ptají se i někteří přátelé a známí. A já jsem vždy znovu strašně překvapená a nechápu. Moje druhé dítě je Triška a oni ji přece znali. Slavili její narození, chovali si ji... jak by mohli zapomenout? A pak mi to dojde. Myslí třetí dítě. A to mě taky na dlouho rozhodí. Že v té číselné řadě Trišku vynechali.

Správně je třetí dítě. Nebo další dítě. Anebo jenom dítě. Jiné, Trišku nepopírající, nenahrazující, své a jedinečné.

Na začátku jsem byla přesvědčená, že už žádné další dítě nebude. Že to už nezvládnu. Že už nechci násobit šanci, že by se ještě něco někdy stalo. Byla to taková zvláštní a hrozná jistota uvnitř, že je počet mých dětí definitivně uzavřen. Později jsem slyšela příběh matky, které ráno oznámili smrt její desetileté dcery, plakala a rozjímala, pak to dlouze rozebírali s manželem a ještě ten den se jim podařilo otěhotnět, takže přivedla na svět další holčičku a věřila, že je to stále stejná duše, kterou si prostě přivolala zpátky. Dodnes mu nedokážu uvěřit.

Druhá fáze přišla asi po třech měsících. Chtěla jsem dítě okamžitě. Chtěla jsem zase řešit všechny ty mateřské věci, vybírat pidioblečky, prát plíny, vařit příkrmy, pochodovat půl noci s dítětem v náručí po zhasnutém bytě a ráno si na to s kruhy pod očima stěžovat, protože nikdo neměl právo mi tohle vzít. Chtěla jsem přebít tu bolest, protože s miminkem před sebou bych tolik truchlit nemohla. Chtěla jsem zvrátit tu absurditu, chtěla jsem zase zpátky o svém životě rozhodovat, mít ho takový, jaký jsem si ho naplánovala. Chtěla jsem, ale nemohla, teprve jsem se učila znovu chodit a moje racionální já protestovalo, že mít dítě z těchto důvodů asi není v nejlepším zájmu dítěte a kdo ví, jestli by to matce pomohlo.

A když se mé srdce takhle prošlo ode zdi ke zdi, vrátilo se zase někam doprostřed. Do místa, kde se s třetím dítětem počítá. Někdy v budoucnu. 

V budoucnu, které je zatím s každým dalším dnem pořád stejně daleko.

(Úplně nejčastěji se na další miminko ptá Viki. Chce živého sourozence co nejdřív. Trišku miluje, ale v nebíčku je mu daleko. Prosí tátu, aby mi rychle dal buněčku. Prosí mě, abych víc jedla, aby mi pořádně vyrostlo břicho. Těší se, až miminko vyroste a bude s ním moct lumpačit. Protože pak na tebe budeme dva, mami, a to je víc než jeden.)

Pitevní zpráva

Co bylo nejhorší? ptá se mě empatická známá na můj poslední rok a čtvrt.
 
Ta otázka mě potěšila. Ne každý má chuť a/nebo odvahu se na cokoli kolem Trišky zeptat.
 
Zároveň mě zaskočila. Minulý čas a superlativ. Tak se ptáme na věci, které skončily a které jde srovnat na stupnici od do. Jenže pro mě to pořád je a vybrat nejhorší ze všech hrozných chvil dost dobře nejde. Nejde poměřit, jestli je horší poprvé slyšet "mrtvá" v jedné větě s "Vaše dcera" nebo stát nad jejím tělíčkem v krematoriu, jestli je horší popisovat soudu, co cítíte, nebo popisovat krabice s jejími věcmi k uložení do komory, jestli je horší poprvé pochovat v prázdné náruči jiné dítě nebo vyspávat v sobotu až do jedenácti, když vstávat už nemusím... Hrozné je to všechno a probouzet se do padesátého druhého dne bez ní mi přijde stejně hrozné, jako probouzet se do toho tři sta sedmdesátého.

Nejhorší na tom, že Triška umřela, je, že umřela, to ale tuší každý, ať už se ptá, nebo ne.
 
Přesto je jeden ze všech nejhorších okamžiků, který by asi smyslu otázky odpovídal. Chvíle, kdy jsem se cítila nejhůř fyzicky, protože bolest už se dovnitř nevešla a musela se projevit navenek. Moment, kdy jsem se nedokázala nadechnout a doslova se mi zastavilo srdce. Možná proto, že jsem na něco takového nebyla připravená. Nedošlo mi, že ještě i tohle může přijít. Myslím ale, že by o tom bez předchozího varování moje známá na rychlo u kafe slyšet nechtěla... 

Byla jsem znovu v nemocnici. Stav mé nohy se nevyvíjel tak, jak si lékaři představovali, a musela jsem na intenzivní rehabilitace. Muž mě tam přivezl s kufrem, já se převlékla do sportovního, zabydlela se na nemocničním lůžku a zapla počítač. Že jen zkontroluju mail a pustím si seriál, než si pro mě přijde fyzioterapeut. 

Bylo to tam. Asistentka naší advokátky mi na vědomí přeposílala aktuální dokumenty z trestního řízení.

Hned se mi trochu zatočila hlava, jako pokaždé, když jsem s advokátkou mluvila nebo něco od ní četla. Proces mi vůbec nedělal dobře. Ale musela jsem to všechno přečíst. Nemůžu v tom přece nechat Trišku samotnou. Je (pořád je) to moje dcera a já nemůžu nečíst, co a jak o ní cizí lidé sepisují. Koneckonců, jsem právník. Pár paragrafů a poučení přece zvládnu. Odbornou hantýrku, která mé neštěstí shrnuje do obratu a dále při střetu vozidel došlo k těžkému zranění nezletilé sedící v dětské autosedačce umístěné na zadní sedačce vpravo, kterým následně v příčinné souvislosti v nemocnici podlehla, důvěrně znám.

A tak čtu sdělení obvinění paní, co nám Trišku zabila, a její výpověď. Čtu usnesení o přibrání znalce na můj zdravotní stav, protože musí být postaveno najisto, jestli mi vznikla újma těžká, nikoli jen lehká. Čtu seznam poškozených, které naše advokátka poslala policii a poučení pro nás všechny, o právech, které jako oběti trestného činu máme. Čtu výpovědi svědků z auta před i za námi, jak viděli, jak jsme vylětěli do vzduchu a přistáli na druhé straně a otočili jsme se přes střechu na bok, a jak nám běželi na pomoc. 

A otvírám i poslední dokument pitevní zpráva.pdf. Nemůžu jinak, když to tam prostě je. Musím, i když už téměř nedýchám.

Pitevní zpráva je obsáhlý dokument, ve kerém znalec z oboru soudního lékařství zodpovídá dotazy vyšetřovatele, zda všechna zranění na těle nezletilé poškozené vznikla v průběhu nehody a zda byla nezletilá připoutána v dětském zádržném zařízení. Konstatuje, že mu k prozkoumání přivezli ženské tělo stáří asi jednoho roku. A pak to tělo popisuje od hlavy k patě zvenčí i zevnitř, každý jeden orgán s udáním centimetrů a barvy a poškození. Na začátku píše, že na hlavě je vlasový porost asi dva cm dlouhý, na konci uvádí, že chybějící orgány v tělní dutině odpovídají posmrtnému odběru orgánů na základě souhlasu zákonných zástupců. Několik stran hustého textu. Každému druhému slovu nerozumím. Každé první pro slzy téměř nevidím. Je mi zle a třesu se. Nejhorší následovalo.
 
Název Fotografická příloha mě měl varovat. Mělo mi dojít, že v pitevní zprávě si o pitvě jen nepřečtu, že ji uvidím. Jenže měla jsem všechno rozmazané a byla jsem v takovém transu, že jsem jen rolovala dál. Kdybych se bývala stihla zamyslet nad tím, co přijde, možná bych si dokázala říct, že tohle už neunesu, ale přemýšlet jsem nestihla a stejně bych nejspíš nakonec musela vidět i tohle, být s Triškou i tady. 

A tak jsem viděla svou holčičku zevnitř.

Byly to černobílé, nepříliš kvalitní fotky. A byla to moje Triška, otevřená a nafocená ze všech stran. Znalec, kterého já vůbec neznám, jí přesně podle předpisů přidělil číslo – moje holčička byla ČÍSLO – které figurovalo na všech záběrech, aby bylo zřejmé, ke kterému mrtvému tělu patří. Byla tam Triščina otevřená hlava se všemi deformacemi, které nejen že neumím pojmenovat, ale ani je nepoznám, když jsem reálný obrázek mozku viděla naposledy někdy před deseti lety. Profesorka biologie nám tenkrát přinesla výpravnou učebnici anatomie pro spolužáky, kteří se chtěli stát lékaři, s nafocenými a detailně popsanými částmi dospělého mrtvého těla. Bylo to velmi reálné a velmi morbidní. Myslela jsem, že je to naposledy, co něco takového vidím, já doktorkou být nechtěla. A pak tady sedím a dívám se na podobné fotky vlastní dcery. Byla to pořád moje holčička, se svými dlouhými řasami, se svým malým nosíkem a plnými rty. A byla to moje Triška i na samém konci, zalátána hrubým stehem, kterým se sešívají mrtvá těla nebo taky štupují podélné díry na ponožkách. Byla to moje holčička při a po pitvě. Zastavilo se mi srdce a přestala jsem dýchat.
 
Nechcete vodu? ptá se mě návštěva mé nemocniční spolubydlící. Jsem pořád v nemocnici, na lůžku vedle leží holka mladší než já, které dnes lékař řekl, že tu nohu, co jí už tři čtvrtě roku po její autonehodě spravují, bude nakonec přece jen lepší amputovat. A ona to říká své patrně mamince a kamarádce, které si přes ten šok všímají i toho, jak vytřeštěně zírám na obrazovku a ztrácím barvu. 

Ne, děkuji, říkám, nebo aspoň myslím, že jsem to řekla, a pak se nějak odbelhám do koupelny, aby na mě neviděli, a ležím na studených kachlích s nemocnou nohou nahoře, nemůžu dýchat, nemůžu křičet, nemůžu už ani plakat, můžu jen cítit, jak hrozně se cítím, jak absurdní to celé je, jak se mi už nechce vstát. Pamatuju si každý detail stropu. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, a nevím, jak jsem se odtamtud dostala. Nevím, co jsem dělala po zbytek dne.
 
Mít z Trišky číslo a tyhle vzpomínky je nejhorší hned po tom, že umřela, protože to je pořád úplně nejhorší. Zpětně mě mrzí, že jsem do spisu nenechala založit i fotku živé Trišky, aby všichni ti lidé, kterým spis až do konečné skartace projde rukama, viděli i to, čím bývala, než umřela. Aby jako já neviděli jen číslo vedle zaštupovaného tělíčka.

Muži jsem o tom řekla až po několika dnech. Nechtěla jsem, aby se podíval. Nechtěl se podívat.

Alkoholový (a trochu vánoční)

Na každé dětské akci by měli hned ve dveřích podávat alkohol.

Aspoň těm rodičům, co o nějaké dítě přišli.

Tohle mi proběhne hlavou pokaždé, když na nějaké takové akci jsem, chvíli předtím, než se nadobro rozpláču, protože to zase neustojím.

Napadlo mě to už měsíc po nehodě (a to jsem ještě byla pod jinými silnými drogami), když moje živé dítě slavilo šesté narozeniny a my mu koupili předchystanou party, protože nic jiného jsme zařídit nedokázali. Seděla jsem s ortézou v koutečku, nemohla jsem sama nikam dojít a koukala na všechny ty malé lidičky v čepičkách s dortem a rozzářenýma očkama a doufala jsem, že jsou zaneprázdněni natolik, že si mého zoufalství kvůli jinému malému človíčku nevšimnou.

Napadlo mě to znovu, když jsem musela jít na oslavu ke dni matek ve Vikiho nové školce, protože i když do té doby všechny besídky bojkotoval, tehdy dostal hlavní roli v písničce o Paraplíčku a chtěl, abych ho viděla a natočila. Stál hrdě a rovně uprostřed pódia, držel barevné paraplíčko a za sborového zpěvu všech předškoláků se k němu do bezpečí před deštěm schovávala různá zvířátka. Moc se to povedlo. Ale pak v tom pásmu byla taky básnička o tom, jak všechny předškolní děti milují své malé sourozence a Viki jako ostatní pantomimou naznačoval, jak chová svou malou sestřičku, a to už jsem vážně nevydržela. Mě to taky vždycky dostane, je to dojemný, že, mrkla na mě sousedící maminka a nabídla kapesník. Chtěla jsem odejít a taky jsem chtěla - kromě jiného osudu (nesplnitelné) - aspoň jednoho panáka (splnitelné). Viki byl na paraplíčko tak hrdý, že to video pak pouštěl Trišce na hrobu a ještě jí to jednou přezpíval.

Napadlo mě to pak i na oficiálním loučení s předškoláky ve Vikiho bývalé školce, kam nás paní učitelky pozvaly, protože na Vikiho nezapomněly a chtěly ho pasovat na školáka se všemi jeho kamarády. Měly to hezky připravené, v hlavním obecním sále, ve speciálních tričkách a s papírovými absolventskými čepičkami, které nakonec novoškoláci vyhodili do vzduchu. Všechny děti musely slíbit, že se budou poctivě vzdělávat, a zpívali písničky a dostali dárečky. A byla i prezentace z fotek, podle miminka se muselo každé dítko poznat, předstoupit a do mikrofonu říct něco o sobě a své rodině. A Viki se taky poznal a po vzoru ostatních se chopil mikrofonu a řekl že je Viki, je mu šest a půl, chodí do jiné školky, ale bydlel tady, a teď bydlí s mámou a tátou ve městě a měl sestru miminko Trišku, která zemřela, a rád bruslí a plave. A to byla chvíle, kdy jsem to zase neustála – a taky chvíle, kdy celý sál ztichl a zhruba polovina rodičů se na nás otočila. Po slibu jsem si do džusu nechala nalít velkou vodku. 

Napadlo mě to i v první den školy, kam jsme hrdého i když zakřiknutého Vikiho s velkou aktovkou vedli. Naštěstí nás ale brzo propustili, aby se s dětmi náležitě seznámili. A protože jsme se po velkých peripetiích nakonec přece jen dostali na alternativní školu našeho srdce, odcházeli jsme (na panáka) s poměrně dobrým pocitem.

(Tak trochu úplně jinou školu jsme vybrali už rok před nehodou. Ještě s Triškou v kočárku jsme byli u prvního zápisu, kde jsem musela odpovídat na otázky, co od školy pro své dítě vlastně očekávám, co je pro mě nejdůležitější a čeho se asi tak bojím. Chtěla jsem hlavně pozitivní a podnětné prostředí, kvalitní mezilidské vztahy a rozvoj měkkých dovedností, bála jsem se neznámého a nedostatku všeobecného přehledu – takového toho, co když někdo neví, díváte se na něj jako na burana, i když ta informace je vám samotným k bůhvíčemu. Na druhém zápisu bez Trišky už jsem měla strach jen z toho, že bych mohla přijít i o Vikiho. Mým jediným přáním bylo, aby šťastně žil. Jestli bude vědět, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie, nebo si ji bude plést s Marií Antoinettou, mi bylo dost jedno.)

 ---

O mnoho víc portského, než kolik se sluší na slavnostní přípitek, jsem vypila i loňský Štědrý den. Však doktoři říkali, že i na ty antidepresiva si alkohol můžu dát. A antidepresiva nestačila.

Byl to první Štědrý den, kdy jsem tak pila. Vánoce jsou pro mě takovým až posvátným rodinným svátkem, na který se teda nepije, od toho je přece Silvestr, že. Když jsem na střední zjistila, že hodně mých spolužáků jen rychle porozbaluje dárky, zhltne kapra a valí s kámošema do hospody, přišlo mi to neuvěřitelně smutné a neuctivé. K Vánocům, k té atmosféře, k jejich rodinám. U nás se vše vždycky pojímalo velmi slavnostně. Všichni se upravili, na každé Vánoce nové šaty, velká sváteční hostina v jídelně u rozloženého starožitného stolu, protože je nás vždycky hodně. Tradiční cibulový servis, tradiční tátův přípitek Tak ať se tu všichni za rok ve zdraví zase sejdeme, tradiční rybí polévka a kapr na černo s vánočním knedlíkem (nevím, co je to za knedlík, ale dělá se u nás jen na Vánoce). Tradiční hory cukroví, kterých se až do večeře nikdo nesmí dotknout, ale při večeři už má stejně každý svoje favority. Stromeček v hale s tolika dárky, že kolem ani nejde projít, protože je nás vždycky hodně a ještě tu necháváme dary pro všechny, kdo v příštích dnech postupně přijedou. Tradiční blikačky a prskavky a náš tradičně falešný sborový zpěv prvních slok koled, když víc jich prostě neznáme.  

Předloňský Štědrý večer jsem se proto trošku pohoršovala nad bujarou skupinkou, která po přípitku a dárcích pokračovala na baru v kuchyni a byla čím dál veselejší. Po čtvrtém upozornění už jsem jim řekla něco jako že zlít se na Štědrý den je fakt prasečina a že jestli chtějí pokračovat, ať laskavě přesídlí, protože mi nahoře spí půlroční miminko a jestli ho probudí, budou si ho taky uspávat. Můj muž raději skutečně přesídlil (věděl jakou práci to uspávání dá), ostatní ze mě měli tak akorát srandu a šeptali si něco o hysterických mateřských hormonech. Byl to náš jediný Štědrý den s Triškou. A ta se skutečně probudila a nespala celou noc a nadobro si tím pokazila původní režim, takže jsem s ní až do nehody několikrát za noc vstávala.

Loňský Štědrý večer jsem střízlivá nedočkala ani těch dárků. Když mám popito, dokážu nebrečet.

(Viki dostal jako šestiletý tradičně aktovku a pouzdro).

Letos to nevidím jinak.

(Viki bude jako prvňák tradičně poprvé sám rozdávat dárky, protože už umí číst. Nahradí tak v roli nejmladšího čtenáře konečně mého nejmladšího bratra, který na to už hodně let žehrá. Vikimu ta úloha teď taky dlouho vydrží.)