Dnes tu potřebuju napsat něco o Triščině životě.
Všechno to vyřizování a další události sem ze zápisků přepisuju s časovým zpožděním, ale aktuálně musíme nejvíc řešit probíhající řízení, které hledá něco jako spravedlnost za Triščinu smrt.
Je to ale její život, který stojí za to si pamatovat. Za jejího života jsem naposledy cítila skutečnou a plnou radost a štěstí. Za jejího života jsem naposledy měla kontrolu nad svým životem. Dost jsme toho spolu zažily a je teď pro mě těžké smířit se s tím, že víc záznamů bude o její smrti než o jejím životě. Že všechna ta řízení budou dost možná delší než kolik si toho sama Triška odžila. Že do všech těch spisů je zaangažováno tolik lidí, kolik Triška ani nestačila poznat.
Ještě než umřela, Triška žila.
Byla skvělá a nejlepší, jak je pro svou mámu nejlepší každé její dítě.
Byla trošku bázlivá, z lidí měla respekt a chvíli se rozhlížela, než se v dětském koutku vydala za dobrodružstvím. (Nebo jen věděla, že se musíme užít, dokud je čas.) Byly chvíle, kdy jsem to tak neocenila, jak už to u vyčerpaných matek bývá, ale teď jsem za to ráda.
Byla nespavá, na rozdíl ode mě a od Vikiho v jejím věku. Vstávala jsem k ní průměrně čtyřikrát za noc. A vstávám doteď.
Byla zvídavá. Ráda objevovala, všechno napodobovala a dělila se o to se mnou. Hodiny jsme proseděly nad knížkami, kdy se stále dokola ptala, co je tohleto a tamhleto a zase zpátky tohleto. Dělala pá pá, paci paci, takhle jsem veliká nebo mám se tak tak všelijak. Podle bráchy míchala karty (které nepřežily), kreslila pastelkami (po všem), skákala z gauče (šipky). Často si překvapeně, ale velmi soustředěně povídala s tou holkou v zrcadle a něžně ji hladila.
Byla veselá. Milovala smích a zábavu, a když zrovna žádná nebyla, sama nás zkoušela bavit. Třeba když se podle hesla „nevidím vás, tak ani vy mě nevidíte“ schovala za bráchovu kšiltovku a bafala. Nebo když si na hlavu navlékla nejrůznější kousky prádla celé rodiny a nosila se.
Byla jedlík. Ochotně pozřela všechno, co jsem jí připravila, i když to bylo bez cukru, bez soli, bez koření a vůbec bez chuti. Nejraději měla banánovo ovesné lívanečky. A vařila se mnou. Vzala si Vikiho kuchařskou čepici a vařečkou bouchala do nejzvučnějšího hrnce. Nebo plnila mísy kostkami, vykrajovátky, drobky ze země, vším pečlivě oslintaným.
Byla ráda venku. Za každého počasí. Nejraději měla skluzavku, na jejíž konec se vysoukala, pak popolezla asi dvacet centimetrů nahoru a sklouzla. Zasmála se a zase šplhala. A tak pořád dokolečka, z dáli ani nebylo poznat, že leze nahoru a dolů, ale byl to pro ni výkon a zábava. Měla taky ráda písek, pod nohama, v rukách, ve vlasech i v puse.
Byla…
Byla by teď už chodila a žvatlala něco jako věty. Byla by šla k zápisu do školky, když se už dnes musí s takovým předstihem. Zbavovala by se plínek a stěhovala by se do pokoje k bráchovi, který jí tam vymyslel růžovej koutek a uvolil se jí přenechat všechno duplo, co nashromáždil, protože už je velkej a tak dělá velký lego. Bylo by to náročný a byla by to sranda.
Byla (by), ale není.
Foto první
Foto poslední
A ty mezitím